Nitky

  Déšt nepravidelně bušil na tenkou blánu, která ji dělila od cizích starostí a příběhů, které se míjely tam dole. Osudová cesta. Nejraději by skočila mezi ně a vykřičela by jim do tváře to, co si o nich myslí, ale neměla dostatek sil na to postavit se tváří v tvář něčemu, co bylo silnější než ona. Na tváři ucítila první slzy, překvapilo ji to. Neměla důvod brečet, vždyť se nic nestalo, tak proč? Proč by měla nechat unikat krev své duše když- Ne kvůli tomu ne, to ne.Určitě to s tím nemá nic společného. To už je dávná minulost… Vždyť dokázala zasunout ty nepříjemné vzpomínky do koutku své duše, kde už ukrývá několikero bolestivých tajemství a žádné se odtamtud nikdy nevrátila. Až do teď.

  Ruku položila na chladné sklo. Kdyby vítr tam venku dokázal zmrazit lidské srdce neváhala by ani okamžik a vrhla by se vstříc jeho chladné náruči. Něco jí ovšem bránilo. Nutkání, které nedokázala překřičet a které ji udržovala při životě. Tenká ruka, co držela její nit života a nehodlala ji pustit, dokud neudělá to, co chce. Nenáviděla tu ruku, nejraději by zlámala všechny ty vybledlé prsty křečovitě svírající dva lesklé konce. Ale nedokázala to udělat. Poslední dobou to bylo silnější.

  Oči znovu stočila ven. Slabé mrholení se změnilo na prudký déšť, který vyťukával svou píseň na okenní tabulky. Její pohled upoutal malý černý stín tiše postávající na protější ulici. Připadal jí známý a povědomý, něco jí připomínal. Stín se lehce zachvěl jako hladina jezera. Najednou z něj vystoupily dvě velké černé oči a malá kulatá tvář. Mrtvolně bílá holčička se na ni mrazivě usmála. Pak lehce pozvedla ruce a natáhla je před sebe jako by chtěla obejmout. Pojď si se mnou hrát…zašeptala dětským hláskem, ale její ústa se neotevřela. Jen oči, dvě černá prázdná místa plná chladu, probodly dívku v okně a zanechaly v jejím srdci ještě větší prázdnotu než předtím. „Nemůžu…počkej na mě…“zašeptala dívka. Holčička spustila ruce k tělu. Velká krvavá slza se jí kutálela po tváři. Ale půjdeš si se mnou potom hrát?Ostrý vítr vytrhl lidem několik deštníků. Všichni kolemjdoucí se nevědomě zachumlali hlouběji do svých plášťů. „Půjdu,už brzo půjdu a budeme si spolu hrát….“pravila dívka. Holčička se spokojeně rozesmála. Její smích zněl řezavě jako neumělá hra na housle. Pak naposled pozvedla hlavu a poslala letmý polibek. Potom se rozběhla a zmizela někde v klubku stínů.

  Dívka ještě dlouho cítila chladný dotek jejích rtů a ještě předlouho slyšela dětské cupitání mizející ve stínech…