Elen

„Nevím, jak bych měl žít. Nevím, jak by měl kdokoli žít. Vím jen, jak žiju já.Žiju jako hlemýžď vyloupnutý z ulity.“

Přicházel jsem k našemu obvyklému místu. Jako obvykle pozdě. Tentokrát to ale bylo omluvitelné, protože jsem v ruce třímal nádherně rozvitou divokou růži. Hned jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že musím ukončit její život na vrcholu sil v plném rozkvětu. Pro Elen. Utrhl jsem ji jako symbol věčné lásky. Kráčel jsem obvyklou cestou a bylo mi kvůli růži velmi smutno, a tak jsem ji sevřel pevněji. Zabolelo to. Ze špičky prstu se mi řinula rudá krev. Stékala po štíhlém ladném těle mojí růže, mísila se s její mízou a na konci zasychala. Uviděl jsem Elen. Přicházela mi naproti, protože už ji věčné čekání nudilo. Byla nádherná. Když jsem byl s ní, věděl jsem, že jsem nikdy tak nemiloval. Objali jsme se. Bylo to hluboké, plné a omamné. Voněla jarem. Točila se mi hlava, nemohl jsem přemýšlet ani dýchat, a tak jsem do ní padal hlouběji a hlouběji s každým objetím. Nelíbali jsme se. Nikdy jsme se nelíbali. Předal jsem Elen svou růži a pozoroval její výraz. Usmála se, byla ještě krásnější a nedosažitelnější a možná šťastná. Růže rozvinula své lístky ještě víc. Byla zdravá, silná, plná života. Neměla by právě takto vypadat věčná láska? I když jsem věděl, že jen na chvíli, poprvé jsem byl opravdu šťastný. Rozloučili jsme se objetím.

            Elen uložila růži do staré hliněné vázy, přivoněla si a políbila ji. Setmělo se. Vál podivný vlažný vítr a Elen se vydala k řece. Rozdělala oheň a cítila se rozervaně. Vytáhla váček s omamnými houbami a několik si jich vložila do úst. Dostavily se zvláštní pocity. Dostala strach. Úzkost byla nesnesitelná a bodala jako milióny jehel. Seděla a plakala. Něco zaslechla. Otočila se. Byli to tři černě odění muži a když se podívala pozorněji, všimla si, že jsou všichni nějak znetvořeni. První neměl oči. Druhému muži scházel jazyk a třetí měl vyříznuté srdce. Vyzvala je, aby přišli blíž a pak se jim oddala.

            Ráno mě probudila bolest. Ztěžka jsem se postavil a pohlédl na mou postel. Byla plná krve a když jsem se podíval do míst kde dříve ležela moje hlava, spatřil jsem své vypadané vlasy, obočí a řasy. Všechno mě to děsilo, ale daleko víc mě svírala bolest. Bylo to nesnesitelné. Přistoupil jsem k velkému zrcadlu a podíval se na své tělo, které teď bylo zbrázděno hlubokými prasklinami. Má kůže praskala, má hlava byla holá a najednou tak zvláštní a já si nedokázal odpovědět proč. Proč?

Už jsem to nemohl déle vydržet, musel jsem vypadnout. Všechno to bylo tak skličující, horší než běžné nemoci a neexistoval lék. Cítil jsem to tak. Moji mysl zahalila temnota a zvláštní pocity. Potřeboval jsem být sám. Putoval jsem překrásnými krajinami, bloumal bez cíle, žil ze dne na den. Nepotřeboval jsem plány, nepotřeboval jsem vysvětlení nepotřeboval jsem nic. V mé samotě mi bylo dobře. Rány se nehojily a já se naučil žít s bolestí. Kůže se odchlipovala i s masem. Po večerech jsem si ji pak odřezával kapesním nožem a krvácení zastavoval žhavými uhlíky. Má holá, bledá hlava vypadala hrozivě.

Elen se litovala. Každé ráno líbala naši růži, která byla stále silná a rozvitá do celé své krásy, přestože měla dávno uschnout. Také k ní často promlouvala, ale marně čekala na odpověď. Někdy se modlila.

Procházel jsem se jedním z mnoha měst. Tohle ale bylo něčím zvláštní a vyjímečné. Alespoň pro mě. Kráčel jsem po cestě a před jsem sebou spatřil muže, který se sunul dopředu drobnými hopsavými krůčky. Lidem by byl asi pro smích. Pozoroval jsem ho z větší dálky, aby mě neviděl. V ruce žmoulal síťovanou prázdnou tašku a vypadal velmi zmateně. Cesta se na konci rozdvojovala a on tam stál na křižovatce tvaru ypsilon a nevěděl kam se vydat. Otáčel se na místě. Bylo mi ho líto, ale chápal jsem ho. Nejsem na to lépe, pomyslel jsem si. Budu i já takhle zmatený? Co když ztratím nit? Budu mít někoho blízkého, kdo by mě miloval? Prošel jsem kolem něj a prohlédl si ho lépe. Měl na sobě staré ošuntělé hadry, ale vypadal čistě a upraveně. Byl opravdu hodně zmatený. Tohle nechci, říkal jsem si. Vybral jsem si jednu z cest. Vedla do starého hvozdu. Vzal jsem placatý kámen a vyhrabal si hrob. Vyslékl jsem se a ulehl jsem do něj. Na několik časů jsem umřel. Když jsem se znovu narodil, mé rány byly pryč a ani jizvy nezbyly. Má hlava byla obrostlá hustými dlouhými vlasy a vousy. Obočí ani řasy nechyběly.

Elen jednoho dne přišla rozmlouvat s růží, ale byla zvadlá. Chvíli se pro ni trápila, ale smutek přešel. Založila mou zvadlou růži mezi ostatní, které dostala dříve od jiných mužů a zapomněla.