Trapas

Po dlouhé době zase podařilo našetřit, a tak jsem mohl letět z Anglie na dovolenou domů. Povím vám, být zaměstnán v Británii není tak výhodné, jak se na prví pohled zdá. Angličané jsou studení jak psí čumák. Na pracovišti neexistuje něco jako humor. Každý si kouká co nejrychleji odbýt svůj díl práce a honem domů! Pět let jsem zaměstnancem jedné z nejprestižnějších firem v Anglii. Pět let jsem neměl dovolenou! Pět let utrpení. Teď se mi to ale podařilo a já mířil domů, do své vlasti, do bytu mojí matky, do Prahy! Zase uvidím rodiče, zase uvidím kamarády! Jupí! Také jsem se samozřejmě chtěl podívat po nějaké té kočičce na hraní, tedy jestli mi rozumíte. Přece jenom mám ještě to zaměstnání, peníze, úspěch, nejsem nejstarší… Na to bych nějakou mohl nachytat! A pak zpět do práce. Zpět do nudy. Ale s ní. Na letišti se odehrálo vše bez větších potíží. Odbavení, pasová kontrola… A už jsem seděl v taxíku, mířícího na sídliště. Jak říkali kamarádi, do mé králíkárny. Už se na ně moc těším. Pět let jsem je neviděl. Jak se asi změnili? Zestárli? Doma setkání s matkou. Co se o tom dá ještě napsat? Dojetí, fotky, vzpomínky. Lépe to popsat neumím. Tohle všechno až do večera, kdy jsem taktně naznačil, že bych rád navštívil kamarády. Několika jsem zavolal. Všichni bydlí ještě doma, u svých rodičů. Dohodli se, že mě vezmou na jakousi diskotéku, v centru prahy. Já chtěl vidět je, pokecat s nimi a hlavně ulovit. Nezestárli. Nezměnili se. Jen jejich chováni je trochu jiné. Každý je rozmluven přesně podle toho, v jakém oboru dělá. Ti, co celý den nepromluví si se mnou neustále povídají. Ti, co se živí komunikací s ostatními lidmi jen naslouchají. A že je o čem povídat! Až před diskotéku. Vevnitř to nevypadalo nejhůř. Spousta světel, spousta lidi, ucházející místo. Během chvíle do mě nalili nespočet panáků, až se mi z toho zatočila hlava. Pět let jsem nechlastal. Nakonec joint. Tak toho jsem nekouřil ještě déle. A že to jsou Čechy se dalo velice snadno poznat. Z toho se mi zatočila hlava ještě víc. Pak mě kdosi donutil jít na parket a tancovat. Přimět se to udělat nebylo tak snadné. Nakonec se mi to ale podařilo a já začal tancovat. Nezapomněl jsem ale na svojí snahu nejet domů sám. Ta chvíle někoho si ulovit na sebe nenechala dlouho čekat. Ihned se ke mně přitočilo několik dívek, všechny pěkné. Jedné jsem se hned chytil a seznámil se s ní. Už si ani nepamatuji, jak se jmenovala. Tu jsem zákonitě musel pozvat na panáka a nezůstalo u jednoho. Kamarádi, kteří viděli, že se opravdu bavím ne mě jen zlehka dohlíželi. Každý byl ale stejně opilý a zhulený jako já. Proto o mě za chvíli ztratili zájem, nechtěli mi to pokazit. Chtěli, abych si opravdu užil. Netrvalo dlouho a já se s ní seznámil natolik, že jsem mohl pronést tu nejoplzlejší větu, Kterou se jasně dává najevo, že chcete odjet někam a tam se s dotyčnou vyspat. Co pak, to se uvidí. Ani nevypadala, že by jí to překvapilo. Jen se jemně usmála a kývla na znamení souhlasu. Nelenil jsem a koukal s ní mazat ven z klubu, do taxíku a k nám na sídliště. Poté, co jsme vystoupili a já byl nucen zaplatit neuvěřitelně vysokou sumu mi došlo, že nemám cigarety. Věc to po dobrém sexu naprosto nezbytnou! I nelenil jsem a šlo se do Nonstopu u autobusové stanice pro krabičku. Při nákupu se mě jemně dotkla na patřičných místech a to bylo jako spuštění jakési atomové reakce, která ve mně pět let čekala na odjištění. Rychle zaplatit. Na drobné zpět jsem rozhodně nečekal. A pak jen očima chlípáka najít místečko, kam jít, kde pár minut být. Jen my dva. Domů to totiž v té chvíli bylo tak daleko Nepřipadalo v úvahu tam dojít.Celých 200 metrů! Nakonec mé oči padly na telefonní budku, osamělou, špatně osvětlenou. Přes kouřová skla toho dovnitř nebylo moc vidět… Prostě ideální místo pro milování! I nelenil jsem, chňapl jí za ruku a mazal k budce. Ona to velice rychle pochopila. Do budky vstoupila jako první, otočila se zády k automatu, sedla si na poličku a roztáhla nohy. Na mě bylo jen povolit pásek u kalhot a vše mohlo nerušeně začít... Když jsme byli v nejlepším, stalo se něco, co se stydím popsat i na papíře. Zdálo se mi, že někdo zlehka klepe na dveře. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost. V tu chvíli mě zrovna zajímala trochu jiná věc. Pak se klepání ozvalo znovu. To už bylo divné. Vysmekl jsem se z partnerčina objetí a otočil se i s kalhotami u kolen. Skupinka asi pěti lidí, která stála na druhé straně nejdříve pohlédla na polohu mých kalhot. Pak pohledem pokračovala až k mému obličeji. Oni i my jsme v té chvíli jaksi nevěděli co dělat. Taková drobně groteskní situace. Asi proto, aby byla dovršena, jeden z nich přistoupil až k zavřeným dveřím a přitiskl na sklo telefonní kartu. K mým uším dolehlo něco jako: „Můžu si zavolat?“ a v obličeji úsměv. Vyhulený úsměv. To už jsem nevydržel. Tíha téhle situace na mě dokonale dolehla. Natáhl jsem si kalhoty, ani jsem se neohlédl a pak už jen běh. Hodně dlouhý běh. Nevím, kdy jsem se zastavil. V Čechách jsem se naprosto ztrapnil. Hned ráno jsem se sbalil a vypadl zpět do státu, kde mě nikdo nezná. A že jsem jel sám? Tak to mi vadilo ze všeho nejméně! Dodnes mám z lidí opačného pohlaví trochu strach. Jedno je ale jisté. Doma se neukážu opravdu HODNĚ dlouho!!

---