Útěk

Davidovi vojáci ji chytili docela snadno. Snažila se schovat v kůlně v rohu Pánovy zahrady, ale v tom strachu a spěchu si nezvládla domyslet, že tohle bude první místo, kde ji budou hledat, protože překonat vysoké zdi lemující Davidův pozemek a dostat se tak ke svobodě nebylo nic snadného. Zvlášť pro surově zbitou otrokyni, která už zajetí svým Pánem nemohla snést.
Krev na zádech jí zaschla. Vytvářela hrůzostrašně obrazy, jak jí na kůži dopadalo měsíční světlo. Byla vyčerpaná, ale tlukot jejího srdce v uších jí nedovoloval polevit v ostražitosti.
Vojáci pročesávali zahradu. Dělali veliký rámus a otrokyni to děsilo málem až k smrti.
Určitě mě chytí. Co se mnou pak bude? Předvedou mě před Pána a co ten? Nechá mě znovu zbičovat… Možná si najde i něco horšího. Ale vždyť by mi mohl tuhle malou chybičku i odpustit. Doteď jsem mu vzorně sloužila, i když z jeho těla a z jeho doteků se mi zvedal žaludek. Když se vrátím dobrovolně, snad se smiluje a nedá mi jen pár dní najíst. Snad…
Rozhodla se opustit svůj úkryt a pokořená se vrátit k nenáviděnému Pánovi. Se skloněnou hlavou vylezla z kůlny. Byla jí zima a měla hlad. Byla tolik unavená. A poslední světýlko naděje jí právě zhaslo.
Dva vojáci jí spatřili, jak se loudá zvlhlou trávou. Přiběhli k ní a se smíchem jí svazovali ruce za zády.
„Prosím, předveďte mě před mého Pána.“ Zažadonila otrokyně. Ti propukli v hurónský smích.
„To víš, že tě vrátíme Davidovi, ale nejdřív si s tebou pořádně užijeme, ty jedna malá kurvičko.“
Odvlekli jí do budovy, kde vojáci bydleli. Cestou se jim snažila vytrhnout, ale vojáci jí se smíchem jen varovali, že jestli se bude vzpouzet, dají jí ochutnat své důtky.
Plakala. Vždyť byla ještě dítě. Jak to, že v jejích třinácti letech o ní muži mohou hrát karty? Jak to, že jí můžou v rohu místnosti jen tak přehnout a vzít si na ní cokoli, co chtějí. Jen proto, že jsou silnější…
U vojáků byla otrokyně přes noc. Ráno je jí rozhodli vrátit Davidovi, aby je za přílišné otálení neminula tučná odměna.
A nikdo z těch mužů se neobtěžoval dát zesláblé dívce trochu jídla, či alespoň trochu vody.
Byla předvedena před Pána. Po tom, co jí provedli vojáci, byla šťastná, že ho zase vidí. I když ji ponižoval a bil dle své libosti. Ale dostávala jednou denně najíst a k vodě měla přístup stále. A také ji David nechal se vyspat. Dokonce k ní byl někdy i hodný a laskavý – nechal ji sedět u svých nohou, hladil ji po vlasech a ona se k němu tiskla a byla šťastná, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Možná ho i milovala. Ale kdo ví. Copak ta dívenka mohla poznat, co je to láska, když kolem ní byl tak moc ošklivý svět?
Vrhla se Pánovi k nohám a s vděčností mu zlíbala boty. Odkopl jí.
„Kdo ti dovolil se ke mně tak blízko přiblížit? Odlez!“ Obořil se na vyděšenou otrokyni.
„Kde jste ji našli?“ Ptal se vojáků.
„Byla schovaná v kůlně, pane. Když slyšela, že to tam prohledáváme, dala se na útěk. Ale my,“ strčil do kamaráda, „jsme ji dohonili a přivlekli k tobě. Už šplhala na zeď, ale my jsme jí s nasazením vlastních životů sundali a spoutali.“
„Ale to není pravda!“ Vykřikla otrokyně, ale jeden z vojáků jí vrazil facku, aby mlčela.
David se ironicky usmál a hodil vojákům měšec a penězi. Ti se po něm vrhli, jako smečka hladových vlků.
Pak se podíval na dívku, která schoulená na zemi plakala.
„Pojď sem.“ Pobídl ji vlídně.
Posunula se o pár kroků vpřed, k Pánovým nohám, odkud jí před chvilkou vyhodil. Cítila, jak jí Davidova ruka hladí po vlasech. Vychutnávala si to blaho.
„Smrdíš! Umyjte ji.“ Poslal dva vojáky do koupelny, kam za vlasy dotáhl i otrokyni. Věděl, jak nesnáší dotyky mužů, jaký z nich má strach.
Nechal ji svléct se ze špinavých šatů a pak vlézt do vany plné studené vody. Byla jí sice strašlivá zima, ale nemohla protestovat. Zvlášť ne teď, když se snaží udělat na Pána co nejlepší dojem.
David pozoroval, jak vojáci nešetrně myjí tělo jeho otrokyně. Co chvíli sykla bolestí, když příliš přitlačili na nějakou modřinu, či šrám. Zmodralé rty ale nesměly vyslovit jediné slůvko nesouhlasu s tímto počínáním. Ani když ji voják úmyslně surově drhnul zbitá záda houbou. Jen jí z očí tekly slzy.
Ale po tom všem, co v uplynulých dvou dnech zažila, jí už její tělo bylo lhostejné. Pouze další bolest. Další nespravedlnost.
Pán mě určitě jen zkouší. Chce zjistit, jestli má zpět svou pokornou otrokyni. Určitě to dělá proto, že mi chce můj útek prominout. Je tak laskavý. Můj Pán. Co by jiné dívky daly za to, moci mu sloužit. Je na mě tolik hodný a já si to vůbec nezasloužím. Utěšovala se.
Po koupeli nechal David k sobě dívku přitulit. Rozprostřel si pod nohama deku, aby jí dlažba příliš nestudila a dovolil jí přitisknout se k jeho noze. Otrokyně hltala každý kousek tepla, které jí nabídnul. Z vděčnosti mu zlíbala ruce. Jen se usmál a pohladil ji po vlasech.
Zatímco ona se k němu tiskala, prohlížel si, co napáchal jeho bič na dívčiných zádech. Ano, vskutku dobrá práce. Hluboké tržné rány, které musely hodně bolet ještě teď. Byl spokojen.
„Pane,“ začala otrokyně, když jí David dovolil mluvit. „Pane, jsi na mě hrozně hodný, ale mé svědomí trápí, že jsem utekla. Prosím, potrestej mě.“ Dívala se mu při tom přímo do očí a její prosba byla tak upřímná. V jejích očích se zračila bolest, kterou prožívala, ale i láska, kterou v ní Pán probudil svým vlídným zacházením.
„Jistě, že tě potrestám, maličká. Utekla jsi. Jaký trest by byl vhodný?“ Dával si načas. Mezi každou větou byla dlouhá pomlka. Ale mluvil tak sladce a jemně. Cítil napětí v těle té dívky, cítil její strach z toho, co přijde, ale zároveň i upřímnou touhu odčinit, co spáchala.
„Jaký trest… Smrt!“ Řekl tvrdě. Otrokyně na něj vytřeštila oči a rozplakala se.
„Ty a ty.“ Ukázal na dva vojáky. „Umlaťte tu čubku!“ A skopl vyděšenou dívku ze své nohy a sledoval, jak ji vybraní vojáci odvlekli kus od něj a pustili se do ní jeden důtkami a druhý obuškem.

---