ČEKÁNÍ NA POSLEDNÍ VLAK - z Indyho příběhů

Ležím na posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Hlavou mi poletují nejrůznější myšlenky. Vzpomínám na svůj první sraz oddílů. Jeli jsme tenkrát dlouho vlakem a pak ještě kus pěšky na tábořiště, kam jsme došli až v noci. Co čert nechtěl, chytila nás cestou pořádná bouřka a nám zmoklo, co se dalo. Naši staří kozáci na tom byli lépe, ale ač dělali, co mohli, do sucha celý zbytek oddílu dostat nemohli.

A pak se to stalo. Přišel vůdce jednoho oddílu a pozval ty, kteří neměli, kde spát, do jejich stanů. Rozdělili se s námi, o co šlo. Já si mezi nimi hned našel kamaráda. Byl o něco starší než já, vedl už družinu a já v něm okamžitě objevil svůj nový vzor. Strávili jsme v jeho stanu povídáním a listováním jeho deníkem hezkou část noci a já zíral. Druhý den jeho hlídka vyhrála hlavní závod a já byl na to hrdý, jako by to byla moje zásluha. Tajně jsem doufal, že jednou budu jako on...
Vídali jsme se potom ještě na dalších srazech vždy po čtvrt až půl roce a on se vůbec neměnil. Jen mne pokaždé překvapil novou dovedností či přímo uměním. Však jenom díky jemu jsem se naučil pořádně s lanem a začal drnkat na kytaru.
Nakonec se mi splnil dávný sen - stal jsem se rádcem naší družiny. Vyštrachal jsem jeho adresu a hned mu tu novinu napsal. Umiňoval jsem si, že dokážu vést družinu jako on. Dobře jsem si pamatoval, jak se na něj jeho členové obraceli s důvěrou a on jim trpělivě naslouchal. Hned jsem kul plány, jak si naše družiny budou psát, jak budeme spolupracovat, jak podnikneme společný vandr...
Odpověď mne zmrazila. On odešel z oddílu!! Byl už na střední škole a ta mu zabírala spoustu času, navíc zřejmě i jeho rodiče nebyli jeho dalšímu členství nějak zvlášť nakloněni. A já ležel s hlavou zabořenou do polštáře, před sebou ten dopis a bylo mi bezmocností do breku. On přece nemůže odejít!!! Vždyť to by znamenalo, že ho už nikdy neuvidím! Mohli jsme se potkat pouze na oddílových akcích, naše bydliště byly vzdáleny stovky kilometrů! Už mne nebude učit nové cviky s lanem, nevytasí se u táboráku s novou písní, kterou si hned ten večer budu opisovat, už se nebudeme toulat kolem spícího tábořiště a vyprávět si historky z oddílu, já mu už snad ani nikdy nebudu moci znovu stisknout ruku a podívat se mu do jeho veselých očí! Mrazilo mne z toho v zádech. To přece není možné!?! To je jen taková legrace nebo snad zlý sen...
Vyjel jsem s oddílem na další sraz a on tam opravdu nebyl. Potkával jsem členy jeho družiny a oddílu a viděl, jak všem chybí. Bylo to tentokrát setkání bez halasného ryku a veselí. Jako bychom někoho oplakávali.
Teď je noc a celé tábořiště spí. Jen já píšu deník ve svém stanu. V dálce zahřmělo. Blíží se bouřka. Jako tenkrát. A já věřím, že on se vrátí. Znovu přijde mezi svou družinu, do svého oddílu. Najde tu správnou kombinaci volného času a učení. Najde v sobě tu sílu a vrátí se. A já ho znovu potkám. Zase uvidím jeho nadšenou družinu, jak se za ním žene připravena následovat ho třeba do pekla. Znovu si stiskneme ruce a podíváme do očí. Ukážu mu svou družinu a konečně budu moci říct:
„To je i tvá zásluha. Byl jsi vždy mým vzorem a zůstaneš jím po celý život. Veď mne dál, prosím!“
Až ho znovu potkám, určitě mu to řeknu!!
Na celtu buší vodopád deště. Chvatně dopisuji tyto řádky. Co když nebudu mít odvahu mu to říci? Alespoň mu dám přečíst deník! Ony se mi některé věty říkají hůř. Já vím. Ty bys to dokázal. Musím se od tebe ještě hodně učit!
V dálce zahoukal poslední vlak. Oblékl jsem se a vyběhl do deště. Běžím ti naproti, příteli! Dnes budeš spát v suchu. Na spacáku zůstal ležet deník s nedopsanou větou...

... a já tě vidím, Indy, jak běžíš v tom dešti plný víry. Moc držím palce, aby se ti to přání splnilo. I já totiž slyším houkání za kopcem. Poslední vlak přijíždí. S ním jede tvoje a vlastně i naše naděje. Doufám, že nejen ta naděje...

---