Vosák I. -Vosák náladový

Slíbená první část ságy. Ze msty ke čtenáři... Pravděpodobně zde bude poodhalena rouška divných rysů Vosákova chování, ale těžko říct.

Být k Vosákovi milý, to znamená udělat velkou chybu. A pocestný Pichlík k němu milý byl. Nejenže mu dobrovolně postoupil svou barovou stoličku (Vosák nesnáší slabochy), ale ještě mu nabídl cigaretu. Takové věci se neodpouštějí?

 

            "Zkazil´s mi náladu, bídáku!" rozzářil se Vosák.

            "Ale vždyť vypadáte celkem spokojeně", nechápal pocestný svou vinu. Fík, vida kterak Vosák překypuje štěstím, odvedl raději pocestného Pichlíka do bezpečí Natovo kuchyně. (Tedy, kuchyně... Nat cedulku s tímto eufemismem umístil nad dveře poté, co obdržel, dle svého názoru neoprávněně, pokutu za černou skládku.)

            "Proč mě sem vedete?" zajímal se pocestný, "Tady já být nechci! Smrdí to tady."

            "Smrdí nesmrdí, hlavně, že se sem Vosák neodváží. Jste teď ve vážném nebezpečí, člověče nešťastná. Zkazil jste Vosákovi náladu!!!"

            "Ale jak to? Vždyť jsem k němu byl celou dobu slušný!"

            "No právě!" Z Fíkova hlasu zaznívala naléhavost. "Vysvětli mu to, Pišto," kývl na mě.

            "Věc se má asi takhle," začal jsem. "Vosák má špatnou náladu pořád. Programově. Špatná nálada je pro něj to samé, co pro nás dobrá. Což znamená, že zkazíme-li Vosákovi náladu, tak ze špatné se stává jaká?"

            "Ještě horší!" vyhrkl Pichlík a pyšně se usmál.

            "Špatně!" Úsměv se vytratil stejně rychle, jako vznikl. "Je to obrácený postup, chápete? Vosákova nálada se kazí ze špatné na dobrou, z mizerné na lepší." Pichlík začal jevit známky dezorientace.

Doposud tiše přihlížející Smolík se pokusil zachránit situaci výkladem, o němž se domníval, že jest přehlednějším :

            "Vždyť je to jasný,  špatná je vlastně dobrá, takže lepší je horší a mizerná je celkem fajn. Stejně tak nic moc je ucházející, ale příjemná stojí za prd. Jednoduchý, ne??"

            "Hmmmm..," vyjádřil se již totálně zmatený Pichlík a poručil si dvojitý Natův speciál. To už dlouho nikdo neudělal. I my, ostřílení Krhúti, pili jsme tuhle Natovu příšernost jen velmi sporadicky, zpravidla po prožití nějakého výjimečně hnusného životního příběhu. Chtěl jsem tedy Pichlíkovi jeho úmysl rozmluvit, ale to už se od baru řítil Nat s lampou toho fujtajblu v ruce.

            "Zblbnul," konstatoval Fík. "Jinak by si, Nate, tu tvojí břečku nikdy nedal." S tím nešlo než souhlasit, nicméně nebyl dobrý nápad říkat to Natovi do brýlí.

            "Břečku, jo?!?!" zaječel uražený barman. "A kolikrát´s to tady pil ty, nevděčníče?!"

            "To bylo z nouze!" bránil se Fík.

            "Já ti dám z nouze! Prostě ti to chutná!" To byla ovšem strašlivá urážka. Klidně bych překousl, kdyby Fíka osočil, že je - s prominutím - charakter, ale tvrdit, že mu chutná ten patok, to ne. Do toho jsem se musel vložit.

            "Kecáš, Nate! Fík takový prase není!?"

            "Že ne?!" dostával se Nat do varu, "Tak sleduj!" vykřikl, mohutným skokem přeletěl barpult a s flaškou svýho speciálu v ruce přistál Fíkovi za krkem. I s tou lahví vážil něco přes devadesát kilo, a subtilní Fík to nevydržel. Padl na záda a Nat mu v mžiku seděl na prsou. "Chlastej, závisláku!" zavil, cpaje přitom Fíkovi láhev hrdlem do hrdla. Nebohý kamarád se ještě chvíli mrskal, ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Jeho svaly na moment ochably, v zápětí však, jako by do těla začala odkudsi proudit životodárná energie, vzepjal se jako luk a třesoucíma se rukama neomylně nalezl láhev, vklíněnou mezi přírodní a umělou část chrupu. Něžně, takřka smyslně flašku toho hnusu objal a s neskutečně procítěným orgastickým zaržáním dopil poslední kapku...

            Stáli jsme se Smolíkem jako opaření. Hrouda stál skutečně opařený, neboť se hrůzou z viděného polil grogem. Pichlíkovi bylo všechno jedno a zaujatě si slintal na kalhoty.

            Nat provinile hleděl k zemi. Cítil, že to přehnal. Mně ale najednou došlo, že nic z toho se nestalo náhodou - zblblý pocestný Pichlík, naše hádka, odhalení Fíkovo perverznosti...

            Z kuchyně sice na bar vidět bylo, ale já se dívat nepotřeboval.

            Od první barové stoličky zleva se ozvalo ulehčené vydechnutí. To se Vosák blaženě zachmuřil.

---