BUCHTY - z Indyho příběhů

Schůzka Delfínů probíhala jen zdánlivě normálně. Kamarád mne poprosil, zda bych na družinovky našich vodních vlčat chodil, pokud budu mít čas. A já čas měl, protože tihle kluci byli nadšení opravdu do všeho. Byla prostě radost vidět, s jakým zápalem se vrhají do každé hry, do každé bodovačky, kterou jsem jim já nebo jejich šestník připravil. Říkal jsem si, jaká to bude paráda, až tihle kluci dorostou do skautského věku a doplní třeba zrovna moje Káňata. V tu chvíli mi nijak nevadilo, že jim je teprve osm nebo devět let, že dorostou až za několik let a to já už třeba rádcem nebudu. Důležitý byl dnešek a ta nálada, která tu panovala.

Jenže dnes to trošínku skřípalo. Nedošel totiž Kuba, šestník Delfínů, který byl hlavním tahounem smečky. A chyběl i jeho největší kamarád, oddílové dvojče Martin. Zbylé kluky to sice trošku zarazilo, ale stejně se lačně vrhli do programu, který jsem jim připravil já.
Ale já byl nervózní. Tohle ještě Kuba neudělal, kdyby byl nemocný, určitě by zavolal nebo dal jinak vědět, aby se jim tak cestou něco stalo …
Asi v polovině schůzky se konečně otevřely dveře klubovny a mně spadl kámen ze srdce. Kuba s Martinem mi podali ruku, omluvně zašeptali, že to dřív nestihli, a hned se zapojili do programu. Po mých hrách přišla na řadu i Kubova bodovačka a plnění Lodních deníků, schůzka nám utekla stejně rychle jako jindy.
Hned po skončení, při úklidu jsem si je ale oba zavolal k sobě.
„Kluci, víte, že za schůzku nemůžete dostat plný počet bodů? Musíte si napsat jen polovinu, protože jste půlku schůzky někde probendili!“
Klopili oči a mlčeli. Kuba špičkou nohy mazal neviditelnou špínu na zemi a pak se přece jen odhodlal a šeptl: „My víme. Už jsme si je napsali. My bychom nepodváděli.“
„No, měli byste tady být první a jít ostatním vzorem, hlavně ty, Kubo. Jsi přece šestník a máš svou šestku vést a ne je nechat nějakému starému škaredému skautovi napospas!“
Snažil jsem se kluky trochu povzbudit, protože se mi zdálo, že začínají podivně červenat kolem očí. Ne, nikdy bych nechtěl, aby skrz mé výtky někdo plakal. Zvláště tahle vlčata.
Trošku se uchechtli, Martin si nenápadně zatlačil slzu, podali mi ruce a zmizeli z klubovny.
Posbíral jsem své věci a přemýšlel, jestli jsem na ty kluky nebyl moc přísný. Abych je třeba neodradil, to by mne moc mrzelo. Ale říct jsem jim to přece nějak musel! A líp to neumím.
Nedalo mi to a ještě jsem se skočil podívat na nástěnku. Ve vzorně vyplněné bodovací tabulce Kubovy šestky opravdu svítily červené mínusy za pozdní příchod. Trochu jsem se sám před sebou zastyděl. Měl jsem jim víc věřit!
Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem odskočil od nástěnky, aby snad vracející se kluci neviděli, že jsem k nim byl tak nedůvěřivý.
Do místnosti ale vešla malá stařenka a překvapeně se rozhlédla: „Chlapci tady už nejsou?“
„Ne,“ odpověděl jsem překvapeně. „Stalo se něco?“
„Tak jsem je nestihla,“ unaveně si vzdychla a posadila se na lavici. „Jsem už prostě pomalá bába.“ Posadil jsem se naproti ní: „Snad vám něco někdo od nás neprovedl?“
„Provedl!?“ zvedla překvapeně hlavu. „Jejku, takoví andílci to sou! Oni jediní mi pomohli, když se mi zaběhl Ondrášek. To je můj pejsek, víte? Hledala jsou ho sama, ale nohy mi už tak neslouží. Už jsem si myslela, že zůstanu úplně sama. On je Ondrášek hodně temperamentní, víte a jak uvidí třeba kočičku nebo myš, hned se za ní pustí. A já jsem ho neuhlídala …“
„A kdo a jak vám pomohl?“ nevydržel jsem její lamentování. „Naši kluci?“
„Takoví dva caparti to byli. Se žlutejma šátkama a kotvičkou na čepici. Takoví chodí sem, říkali to chlapi v domově. Jsem jim donesla buchty a oni už jsou fuč. Jak já jim to jen můžu jinak oplatit …“ Zvedla ruku s taškou a položila ji na stůl.
„Paní, já vám slibuji, že ty buchty jim odnesu,“ povzdechl jsem si. „Ale musíte mi říct, co se stalo. Já bych to opravdu rád věděl.“
„Já vám to ještě neřekla?“ podivila se, ale hned naštěstí pokračovala. „Seděla jsem v parku na lavičce, už jsem nemohla a prosila ty lidi, co chodili kolem, jestli by mi Ondráška nepomohli najít. Ale oni dělali, že neslyší a vždycky přidali do kroku. Skoro jsem se tam rozbrečela, to vám tady říkám, moc jsem se bála, že svýho pejska už nikdy neuvidím. Jak sem tam seděla s očima v kapesníku, najednou mě někdo zatahal za kabát. Stáli tam ti dva andílci a prý, jestli něco nepotřebuju. Božínku, takoví malí, dospělí by si z nich měli vzít příklad!“
Paní povídala dlouho a tentokrát ani moc neodbíhala. Až od ní jsem se dozvěděl, proč Kuba s Martinem dnes přišli o hodinu později. Pobíhali po parku, ptali se lidí, zda neviděli ztraceného pejska a nakonec se jim ho opravdu podařilo objevit v uličkách za parkem. Podle paní to byl malý zázrak a já jí to nevyvracel. Pomalinku ve mně při jejích slovech rostl ten známý pocit pýchy, při kterém tak náramně mrazí v zádech a rostou ramena.
„Kluci mi dali pejska, nic si ode mě nechtěli vzít. Prý by to udělal každý. Sebrali se a pádili parkem pryč, ani jsem jim snad pořádně nestihla poděkovat. Tak jsem Ondráška zavřela v domově, poptala se sousedů, zda neví, kde se tu takoví klučinové scházejí, popadla buchty a jsem tady. Ale pozdě. Moc mne to mrzí. Opravdu byste moh …?“
Postrčila ke mně tašku s buchtami a já kývl: „Samozřejmě, paní ….“
„Mašková, Mašková se jmenuju a bydlím tady kousek v Domově. Kdyby někdy chlapci přišli, budu moc ráda. Děkuju vám. A prosím, poděkujte jim taky za mě, ano?“
Rád jsem souhlasil. Nemohu vám ani popsat pocity a myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem se blížil k domu, kde Kuba i Martin bydleli. Rozhodně to nebylo tím, že se mnou ona babička mluvila jako s dospělým, spíš jsem pořád viděl tu bodovací tabulku s červeným mínusem a tu šťastnou starou paní. Ohromný nepoměr.
Za chvíli jsem se s nimi sešel na chodbě jejich domu. Asi jsem byl přesvědčivější než paní Mašková, protože buchty si váhavě vzali.
„Indy, a opravdu si je můžeme vzít?“ šeptl Martin a kouknul na Kubu.
„Víš, my jsme slyšeli, že za dobrý skutek se nic vzít nemá,“ kývl šestník. „A my máme přece dělat dobrý skutky. A tenhle se nám pak nebude počítat!“
„Nebojte, bráškové,“ chlácholil jsem je. „Tohle je něco jiného. Té babičce by bylo moc líto, kdybyste si je nevzali. Hodně líto…“
„Tak jo, to my si je teda vezmem!“ radostně přitakali a hned se o ně podělili. „Indy, vem si taky, jo? A ta paní, ta bydlí v Domově důchodců? Bysme jí mohli zejtra tu tašku odnýst, myslíš, že se nebude zlobit?“
„Vezmu si rád, ale jen jednu,“ přijal jsem tu makovou pochoutku. „Paní Mašková se zlobit určitě nebude, spíš to bude další dobrý skutek od vás. Vždyť ona nikoho nemá!“
„Tak jo, to bude prima,“ spokojeně procedil skrz plnou pusu Kuba. „Ona je tak krásně ukecaná, je s ní legrace!“
Vyprskl jsem pár drobků a vzpomněl si na slova paní Maškové o andílcích. Když si tak radostně s různými průpovídkami cpali buchty do pusy, rozhodně mi tak nepřipadali.

Jenže já nikdy nebyl sám jako ona. Pochopil jsem to až o pár měsíců později, když jsme s kluky z Delfínů nesli Betlémské světlo právě do Domova důchodců paní Maškové. Kuba s Martinem se tu halasně zdravili s různými pány a paními, všem říkali Dědo a Babi, zkrátka byli tu jako doma. Když jsem viděl, jaké jiskry jejich poletování po Domově zapaluje v očích všech těch lidiček kolem, pochopil jsem. Ano, tohle jsou andělé, co přinášejí světlo do života. Byl jsem strašně rád, že jsem mohl být u toho …

---