Divadlo

Ráno jsem se probudil a šel vybrat schránku. Byla tam spousta letáků těch posraných hypermarketů, tak jsem je všechny chytl a hodil do popelnice. Ovšem, jak se ten štos v popelnici rozprostřel, všiml jsem si, že mezi těma komerčníma papírkama byla skrytá bělobílá obálka. Zkurvení vodohospodáři, zase mi posílají fakturu. To je na hovno. Stejně těm sviním budu muset zaplatit, bez zacvaknutí jsem to zkusil před dvěma lety a oni mi zastavili vodu, hovada! Šáhl jsem do popelnice a vytáhl ten dopis. Měl na sobě známku v hodnotě sedm padesát korun. Že by přece jen neotravovaly vodárny? Ty tam přece mívají kolek. Rovněž mé jméno s adresou bylo psané propiskou a na obsílkách od úřadů přece bývá vytisklé. Byla tam jen jedna malá chyba. Ulice na ní byla pojmenována Příční a já bydlel v Píční. Asi bylo někomu studno to tam napsat, ale ve skutečnosti název vyobrazoval to, jak to zde vypadalo. Nevím jak někdo mohl ulici tak debilně pojmenovat, ale asi to někdy znamenalo něco jiného.
Zašel jsem do baráku, sundal spálené vajíčka z plotny a pánev zalil studenou vodou. Zkurvený sporák, musí hřát tak rychle? Vytáhl jsem si z bedny pivo a zuby se jej chystal otevřít. Jen co jsem ale prvně stiskl, vylomila se mi čtvrtka stoličky. Šestky. „Píča!“ zařval jsem. Stomatolog mi dávno říkal, že mám sklovinu v dezolátním stavu, ale to mi řekli i na interně o játrech: „Jestli budete pít ještě rok jak dosud, tak to může mít neblahé důsledky.“
„A to znamená co?“
„To znamená, že pokud budete konzumovat i nadále alkohol v nadměrné míře, tak můžete mít brzy velké problémy s játry.“
„A to?“
„Cirhóza a může nastat i smrt.“
„Jděte do prdele! Kdybych přestal chlastat, tak jsem do večera tuhej!“
Tenkrát mě tam vážně nasrali. Koneckonců, pít jsem nepřestal a žiju furt a už je to řada let. Šel jsem do koupelny, strčil si do úst zrcátko a díval se, jak to tam teď vypadá. No jo, čtvrtka zubu v hajzlu. Zavolám k zubaři a nechám se objednat. Snad to vezme rychle. Aspoň do měsíce! Vrátil jsem se do kuchyně a šel si do kredence pro otvírák. Už si ani nepamatuju, kdy jsem ten vehykl naposled použil. Otevřel jsem láhev a dal si pořádnýho loka. Studené pivo mi podráždilo zub a já stiskl bolestí zuby. Snad to časem znecitliví.
Náhle jsem si vzpomněl na obálku. Šel jsem pro ni a rozškubl ji. Uvnitř byl přeložený papír a na něm natisklé, mimo různých těch - Vážený pane - chtěli bychom - s potěšením – bla - bla: „…byli bychom rádi, kdyby jste se zúčastnil a přednesl něco ze svého díla. V případě zájmu volejte *****, s pozdravem Mgr.Kovářová.“ dál tam byla razítkem vytištěná adresa a štempl byl přeškrábnut vlastnoručním podpisem magistry. V poslední době jsem byl docela bez peněz, tak jsem si říkal, že by mi to mohlo něco hodit. Zvedl jsem sluchátko a vytočil to uvedené číslo. Ozvalo se jen: „Kovářová, dobrý den. Co si přejete?“
„Ahoj, tady je Milan Tygr, volám ohledně té pozvánky na to mecheche.“
„Jemináčku, Dobrý den!“
Pokračovala vesele, pak jsem jen zastřeně slyšel, jak tam říká všem, že volám: „Volá ten Tygr, volá Tygr!“
„Hovno!“ ozvalo se tam „neposer to, ať ti nezavěsí.“ To jsem rozhodně neměl v úmyslu.
„Pane Tygr, měl byste teda zájem?“ pokračoval se mnou magistra v telefonátu.
„Měl, ale o co vlastně jde?“
„Víte, naše agentura pořádá různé akce, hlavně pro žáky středních a vysokých škol, týkající se kultury - literatury, cestování, filmu, hudby; zkrátka chceme, aby studenti měli příležitost poznat lidi jako jste vy osobně.“
„Proč zrovna mě? Však je mnoho jiných umělců – Kolář, Landa, Hagen, Pelc.“
„Víte, my si myslíme, že vy jste těmi svými povídkami jim bližší. Jste dobrý příklad toho, že knížky nemusí být jen zdlouhavé a nudné.“
„Dobře. A kolik za to dostanu?“
„Víte, ono to není nijak moc výnosné. Je na to zlevněné vstupné a divadlo si na provoz z toho vezme hodně samo.“
„No, kolik by to teda dalo?“
„To je různé, záleží kolik přijde lidí, kolik bude vystupovat umělců, doba, po kterou budete učinkovat…“
„A kolik tam bude těch umělců?“přerušil jsem ji.
„Zvládl byste po sobě dva dvouhodinové bloky?“
„S přehledem,“ když dokážu udělat dvě ženské zároveň, tak zabavit na dvě hodiny bandu uslintaných puberťáků zvládnu. To jsem jí radši neřekl, protože působila tak strašně slušně, že by mi to mohla položit a já potřeboval love.
„No, dobře. To tam budete sám. Plný počet je devět set osmdesát míst, vstupné pro jednoho stojí šedesát Korun, to je, když uvažujeme, že jde o dva bloky, dohromady asi sto dvacet tisíc. Tak padesát si vezme divadlo, třicet my a dalších patnáct padne na ostatní poplatky.“
Chvilku jsem mlčel, protože počítání mi nikdy nešlo, ale dospěl jsem k částce dvacet pět tisíc. To je na jedno dopoledne slušný obnos.
„Můžu si teda napsat, že přijedete?“
„Klidně, jen mi, prosím řekněte ještě něco kolem, na tom papíru bylo uplné, hm, nic!“
„Nebojte, jen tak předběžně to bude osmnáctého září v devět hodin v divadle Gold v Pařížské ulici, čp…..“ kecy, kecy, kecy „….stejně vám ještě sdělíme konečné datum v obálce spolu s přiloženou smlouvou. Dostanete ji aspoň měsíc předem, stačí to tak?“
„Myslím, že stačí. Měsíc je dlouhá doba.“
„Dobře, takže jsme dohodnuti?“
„Jo, nebojte přijedu. Mějte se, nashle.“
Magistra mi nakonec řekla asi to samé, nebo něco podobného, ale to už sluchátko leželo na aparátu. Vrátil jsem se do kuchyně a dopil pivo.
Dny plynuly a mně došlo potvrzení té akce. Byla tam přiložená i smlouva. Podepsal jsem a odeslal zpět. Asi za deset dní se mi dostavilo potvrzení o dohodě a s ním další smlouva, nebo spíš jen jakési obeznámení. Lístky byly prodány do jediného a mě byla přiřknuta částka přesahující o trochu dvacet tisíc. „To jsem si myslel, že to koštne víc!“ pomyslel jsem si. No i dvacet tisíc je slušné. Smlouva měla pak další body – „Pokud nedodržíte termín…..V případě nemoci….Jestliže…Pakliže…Zda-li….Při…“ A na konci „Při porušení jednoho z těchto bodů budete povinen uhradit pokutu v odpovídající výši *.“ A úplně dole bylo drobně vytištěným: „* Pokuta je stanovena na hodnotu sto tisíc korun.“ Tohle mě ujistilo, že se dostavím, i kdyby se projevila cirhóza, i kdybych tam měl běžet pěšky, zkrátka i kdybych se měl posrat!
Přišel onen den. Osmnácté září. Budík jsem měl nastavený na sedm, abych měl dost času na onanii, osprchování, snídani a pivo. Zvonil přesně. Kdybych potkal toho hajzla, co jej vymyslel, zabil bych ho. Zůstal jsem ležet v posteli a říkal si, že se na to vyseru, ale pak jsem si vzpomněl na hvězdičku a už jsem byl na nohách. Docela nevrlý jsem si připravil toasty. Vložil jsem do nich salám, sýr a máslo. Zapomněl jsem na kečup, takže stály za hovno. Hodil jsem to do sebe a zapil pivem. Oblíkl jsem se do slavnostních hader – košile, tesil, saka - a na krk jsem si uvázal šlajfku jak oběšenec provaz. Vydržel jsem v tom jen chvíli, a tak jsem to ze sebe nakonec serval. Co by se stalo, kdybych tam dorazil v teplácích? Vzal jsem si ještě jednou ty pokyny a stálo v nich, že musím být slušně upraven. Kurva. Znovu jsem navlíkl tesilky, ale košili s kravatou jsem nestrpěl. Nahradilo je tedy tričko. Přes to vše jsem nahodil funebrácké sáčko a obul si nablýskané boty. Tlačily děsně! Vyšel jsem z domu a odemkl garáž. Pak jsem vyjel s autem.
K divadlu Gold jsem dorazil za deset minut devět. Hned se mě ujala jakási baba:
„Kde proboha jste? Už jsme měli strach, že nedorazíte!“
Děti na mě začínali ukazovat: „To je on, to je on!“ Řvali jeden přes druhého a já si říkal, jakým obludám budu muset přednášet. Vůbec se mi do toho nechtělo.
„Kdo jste vy?“ zeptal jsem se mé uchvatitelky.
„Já jsem magistra Kovářová, už jsem se bála, že jste se na nás vykašlal!“
„Jsem tu nebo ne?“
„No…“
„Tak vidíte, nemáte si na co stěžovat.“
Ta kráva mě popadla a vzala mě takovým úzkým bočním vchodem. Procházel jsem chodbičkami a míjel kabinky s osvětlovači a zvukaři a ostatníma kryplama, kteří si ukousli z mé výslužky. Tolik povyku pro nic, pomyslel jsem si!
„Už tam musí jít!“ ozvalo se.
„Proboha, vždyť není ani nalíčený.“
„Jakto?, tak to jste posrali!“
„Pojďte, musíme vás nalíčit.“
Přiběhla taková mladá štíhlá holka s pěkným ksichtem ale totálně nezajímavými partiemi. Plochý hrudník. Žádný zadek. Vyčnívající kosti. Vrzající postel. Průhledné břicho. Infarkt. Smrt.
„Nebudu na sebe patlat nějaký chemický sračky!“ zařval jsem na ní „radši mi doneste pivo!“
Holka znervózněla a tak rychle jak přiběhla se ztratila.
„Už tam musí jít, lidi už čekají.“
„Pojďte.“ Znovu se objevila deska zepředu i zezadu a ukázala mi cestu na jeviště. Chvíli jsem se za oponami zastavil a přemýšlel, kde bych sehnal pivo. Snad se nějaké o přestávce naskytne. Pričnička však na mě zamávala rukou a ukazováčkem zatepala k jevišti. No jo, kurva, vždyť nejsem debil, vím, kde to je. Zakroutil jsem hlavou a šel na pódium.
Spustil se obrovský potlesk a debil osvětlovač mi svítil do ksichtu. Pozoroval jsem ty mladé lidi a chtělo se mi smát. Hajzlové, sami ví o sexu tolik jak Marx o demokracii a těší se na ty moje sprosťárny, ať se jim líp masturbuje a onanuj. Seru na vás smradi, seru. Asi se ještě projevila podrážděnost z ranního stávání. Přistoupil jsem k židli, která tam byla nachystaná, sedl si a naklonil se k mikrofonu. Schválně jsem chtěl těm pohlavním nenažrancům něco slušného, něco smysluplného, něco morálního. Dlouho jsem mlčel a pak si uvědomil, že nic takového nemám. Svině zasraný! Chvilku bylo ticho, pak mě napadlo, že bych je mohl pozdravit a začal jsem: „Do..“ Můj monolog však přerušilo strašné pištění z reproduktorů. Lidi se chytali za uši a já byl nasranej. Koloběh zvuku je čůrák! Náhle přiběhl nějaký chlap a začal něco dělat s mikrofonem. „Ty debile, ty to máš na starosti? Kurva, co to bylo. Posral’s mi to už ze začátku. Počkej na přestávku, rozkopu ti prdel.“ V hledišti to už asi slyšeli, protože se ozval smích.
Konečně jsem pozdravil: „Čau mizerové!“ a začal s recitací:
„Emigrantka od Berlína
je ta malá Jessie,
její kunda připomíná
subtropické lesy

Semenem je poleju,
nechci aby zvadly…“
Pokračoval jsem a z hlediště stoupala extáze. Žáci asi nechápali, jak je mohli učitelé na něco tak fantastického pustit místo vyučování a učitelé se červenali, jakou kravinu zaplatili. Svině pedagogické!Myslel jsem si a dokončil refrénem báseň:
„Semenem je poleju,
nechci aby zvadly,
pak si čurák umeju
a usnu jak padlý.
Ozval se bouřlivý potlesk a já povzbuzený a přesvědčený o mimořádnosti svých děl. Začal vyprávět: „To jsem potkal jednu děvku v Evropě. Byla hezká, ale dávala každýmu. Nebyl jsem výjimka a tak dala i mě. Asi za tři měsíce mi volala, vůbec nevím, kde vzala mé číslo, a říkala, že čeká děcko a je prý moje. ‚Ty kurvo, co se mi to snažíš přišít…..‘“
Pokračoval jsem a prodral jsem se až ke přestávce. Zašel jsem za oponu a sedl na jednu rozdrbanou židli. Poskok mi obstaral pivo a já se do něj pustil. Bylo studené a já stále cítil zub, protože jsem stále nezavolal zubaři. „Snad zítra“ pomyslel jsem si. Seděl jsem tam a přemýšlel, jak je to kurevsky jednoduché někam přijet, dostat lahváče zadarmo, přednést za peníze své díla a… Najednou do šatny vplula mladá holka. Její dekolt bleděmodré halenky ukazoval, že ji Bůh obdařil a její kroutící zadeček u mě způsobil popření gravitačního zákona v mezinožních oblastech. Usmála se, olízla si rty a lehce oddychla. Nejspíš spěchala.
„Jé, dobrý den, vy jste pan Tygr, že? To jsem ráda, že vás takhle vidím. Nemůžu ani uvěřit.“
Byla tak krásná, že tu debilní otázku, zda jsem pan Tygr bych jí odpustil. Kdo bych asi tak mohl být, když v okolí deseti kilometrů byly plakáty, na nichž měl můj ksicht velikost, že by mi po jazyku mohli holky klouzat. Pod tím navíc vyřváněl nápis: Milan Tygr osmnáctého září v divadle Gold.
„Ano, to jsem já. Co potřebujete slečno?“
„Víte, četla jsem všechny vaše knížky.“
„Tak to jste zřejmě pořádně zkažená.“
„Ne, to ne.“
„Jen se nesmějte, někteří lidé volají po tom, abych byl za své výtvory zavřenej.“
„No, ne všichni mají pochopení. Mně se ale líbíte, moc. Opravdu“
„To jsem rád, že mám tak krásné fanynky.“
„Něco bych po vás přeci jen chtěla?“
„Copak? Může to být hned tady, zbývá mi ještě osm minut, s vámi bych to stihnul.“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Učím češtinu na gymnáziu a chtěla bych vás pozvat k nám do školy.“
„Víte co, já teď mám už málo času, napište mi vaši adresu nebo telefon a já se ozvu.“
Zeptala se na kousek papíru. Dal jsem jí fotku. Ona vytáhla z náprsní kapsy propisku (té tam ale muselo být!) a začala psát:
„Tady to je. Je tam mobil i kde bydlím.“
Pak odešla.
Seděl jsem tam a přemýšlel, jak je to kurevsky jednoduché někam přijet, dostat lahváče zadarmo, přednést za peníze své díla, nabalit krásnou holku a…
Vrátil jsem se na jeviště a pustil se do druhé půlky. I při dalším představení jsem přemýšlel nad tou dívkou, která za mnou přišla. Stále jsem měl před očima její kozy, zadek a čárku – tu jsem si jen představoval. Uplynulo to rychle a byl konec. Uklonil jsem se, rozloučil se: „Sbohem, když budete stříkat, tak si nechte i něco na zítřek!“ A za potlesku odešel.
„Měl byste se ještě vrátit“ doporučoval mi někdo. Nasrat. Odcházel jsem a přemýšlel, jak je to kurevsky jednoduché někam přijet, dostat lahváče zadarmo, přednést za peníze své díla, nabalit krásnou holku, vyfuckovat publikum, sbalit škváru a odjet. Nasedl jsem do auta, adresu s mobilem si dal před čelní sklo a jel domů.
Již večer jsem té holce volal. Domluvili jsme se, že k ní přijdu další den. Zazvonil jsem a ona mi otevřela. Měl jsem v sobě standardní hladinu alkoholu, neboť mi už nebránilo v chlastu dlouhé přednášení, a zdála se mi děsně krásná.
„Co děláte?“ zeptal jsem se
„Ale, zítra vyprávím druhákům o americkém romantismu a tak si to připravuji.“
„O americkém romantismu?“
„Ano. Poe, Longfellow…“
„Longfellow byl sráč!
„To jim ale říct nemůžu.“
„Stejně vás nebudou poslouchat!“
„Proč si to myslíte?“
„Spíš si představují, jak s vámi píchají, než aby se soustředili na ty kecy o knížkách!“
„Vy si taky představujete, jak se mnou pícháte?“
„Ano, právě teď sedíte na kuchyňské lince a já to do vás pomalu sunu a vy začínáte vzdychat. Dívám se vám do očí a pak vás chytám za kozy a líbám vás. Nejdřív něžně, pak zuřivěji. Hladím vás po zádech a vy mi lýtky zahříváte zadek. Bradavky máte tvrdé jak diamant a já se ztrácím ve vašich blonďatých vlasech. Vy mě hladíte po těch mých a zpíváte něco od Beatles.“
„Vážně?“
„Ano, jsou to jen představy, mívám je častěji než snídani.“
„A nechtěl byste to zkusit v praxi?“
„Nejsi panna, že ne. Pojď ke mně, kočičko.“ Přitulila se. Byli jsme v kuchyni. Přetáhl jsem jí halenku přes hlavu, rozepnul podprsenku a začal konzumovat ty ložiska kvalitního pevného materiálu pokrytá sametově bronzovou kůží. I džíny s kalhotkami byly v mžiku dole. Seděla na kuchyňské lince a já to do ní pomalu sunul. Začínala vzdychat. Díval jsem se jí do očí a pak ji chytil za kozy a líbal ji. Nejdřív něžně, pak zuřivěji. Hladil jsem ji po zádech a ona mi lýtky zahřívala zadek. Bradavky měla tvrdé jak diamant a já se ztrácel v jejich blonďatých vlasech. Ona mě po mých hladila a začínala zpívat : Is there anybody go to listen to my story…Hýčkal jsem ji a mazlil se s ní. Bylo to krásné, ale já už to nemohl vydržet. Vše, co jsem nashromáždil za poslední hodiny šlo do ní. Byla moc krásná a já si zamanul, že ji udělám, i kdybych se měl zbláznit bolestí. Pokračoval jsem. V následujících dvou minutách jsem měl hladinu testosteronu v krvi tak nízkou, že jsem vážně jel jen ze setrvačnosti. Všimla si toho a začala si mě k sobě více tisknout. Začínalo to být lepší. Znova jsem se začínal vzrušovat. Váhal jsem, jestli změnit polohu, ale neztěžovala si, tak jsem setrval v té nastolené, vlastně „nalinčené.“ Už po druhé její mušličce má varlata oznámila, že je přivedla na vrchol a už po druhé mi klesl testosteron. Ta holka je nezvládnutelná. Do hajlzu, když zvládnu dvě najednou, tak zmáknu i tuhle. Konečně – sten, kontrakce, vzdych, omdlení. Pustil jsem studenou vodu a pokropil jí tvář.
„Bylo to krásné“ řekla.
„Řadím si tě do top deset.“
„To mám radost, tos už měl tolik holek?“
„To není důležité, teď mám tebe.“ Vzal jsem ji do náručí a odnesl do ložnice. Tam ji položil na postel. Kdybychom to dělali tam, neměla by teď otlačenou prdel. Chtěl jsem na to jít znova, neboť se mi pešek zmátořil, ale ona byla příliš vyčerpaná. Ještě jsme se po sobě chvíli plazili, pak jsme však usli. Když jsme se probudili zeptal jsem se jí co po mně chce s tou školou.
„Víš, byla by to taková diskuse s tebou. Docela studentům doporučuji tvé knížky a tak tě mají rádi. Budou přímo u vytržení, když tam přijdeš. Ty umělec u nich ve třídě, to bude bomba!“
„Ty jim mě doporučuješ?“
„Ano, proto prosím o tomto nikdy nepiš, poznali by mě!“
„Neboj, buď klidná, nenapíšu.“
„Chceš si dát kafe, nebo něco?“
„Ne, děkuji. Je už pozdě a tak bych měl jít.“
„Klidně tu zůstaň!“
„Jsi moc hodná“ teď jsem si uvědomil, že neznám její jméno „ale vážně je pozdě a já mám doma činčilu, když jí nedám žrát, tak mi chcípne hlady a já nebudu mít do čeho utírat semeno. Kapesníky se mi prát nechce a ona se čistí sama.“
„A to tě nikdy nekousla?“
„Nesměj se, nedělám si srandu. Tato ne, ta před ní ano.“
„Vážně musíš?“
„Nebuď smutná. Půjdu. Bylo to hezké a nemá cenu to přehánět.“
Oblíkl jsem se, ona přes sebe přehodila župan a vyprovodila mě ke dveřím. Sešel jsem o jedno patro, pak zavřela dveře. Vrátil jsem se a podíval se na štítek, jak se jmenuje: Alena; přijmení není důležité. Další den mi volala a ptala se, jestli můžu zítra přijít za ní do školy na tu besedu. Řekl jsem, že kromě chlastu nic na práci nemám a tak že by to šlo. Pak mi volala znovu, že už to oznámila děckám a že měly hroznou radost.
Přišel jsem do školy a našel si její kabinet. Zaklepal jsem. Známý hlas mi sdělil, že mám vstoupit. Otevřel jsem dveře. Byla tam sama. Měla právě volnou hodinu.
„Kde máš kolegy?“
„Všichni učí.“
„To je dobře, to to můžem udělat tady!“
„Ne tady ne, kdykoli se může vrátit.“
„Neodmlouvej a pojď!“ Bylo to poprvé, snad po dvou letech, kdy jsem chtěl jít po druhé do stejné kundy. Chytl jsem ji a opřel o nějaký regál, nebo skříň. Nevím co to bylo. Loktem klepla do police a na zem spadla učebnice s názvem ‚Básníci devatenáctého století.‘ Líbal jsem ji a znovu cítil vůni jejích vlasů. Strašně to chtěla, ale disciplína byla silnější než touha po šukání. Nenaléhal jsem. Zazvonilo a do kabinetu se začali vracet učitelé. Všem mě představila, všichni si se mnou zatřásli rukou, všichni mi připomněli tyrany, kteří mi znechucovali třináct let života, všichni si nesly učebnice. Alena mě přivedla do třídy a já se bavil s děckama. Ještě že měli, tak mladou a blbou učitelku ,jinak bych dotazy jako s kolikati ženskýma jsem šukal, nebo jestli náměty svých povídek čerpám z vlastních zážitků, nebo jaká je vlastně ženská uvnitř, nedostal. Byl konec hodiny a já se s nimi rozloučil, pak jsem se rozloučil i s Alenou. „Počkáš na mě? Jdu jen na oběd a pak mám padla.“
„Ne!“
Má touha po sekundárním ojetí jednoho subjektu zmizela. Aspoň jsem měl námět na další povídku. Kdo dnes plní sliby.

Vyšel jsem z toho idiotského ústavu a zapálil si cigaretu. Ve stánku si koupil denní tisk a těsně pod hlavičkou si přečetl velký nápis: LETOS TOMU BUDE PŘESNĚ OSM DESÁT LET KDY SE OBĚSIL SERGEJ JESENIN.