Založit rodinu

"Vždycky jsem si přála mít fungující rodinu.Bohužel mi to ale nebylo dopřáno. Po celý můj život jsem nikdy nedokázala opravdu milovat. Všechny mé vztahy skončily fiaskem. Kamarádky měly  doma manžela, nebo se alespoň mohly spolehnout a milence. Na jedné oslavě jsem si řekla dost. Všichni tam přišli v páru, nebo dokonce s dětmi. Jen já jsem přišla sama. Bylo mi hrozně. V té době jsem ztratila práci a nejlepšího přítele, takže jsem propadla depresi. V takových situacích vás napadají všelijaké myšlenky. Začala jsem si dělat plány na skvěle fungující rodinu, kde bych hlavní slovo měla já. Bylo by to zaslouženíhodné, protože já měla ten nápad o založení. Celou rodinu jsem založila v práci. Bylo to tak jednoduché. Povězte sám, kdo by chtěl dělat hlídače na hřbitově a ještě ke všemu za podprůměrný plat? Já ano-za cenu rodiny jsem schopná všeho. K takovému hlídání je někdy dobrý pes, že ano? Já jednoho měla...ale to předbíhám. Své oběti jsem si vybírala pečlivě.V ponurých a deštivých dnech za zesnulými skoro nikdo nechodil. Právě v těchto dnech si chodili zavzpomínat ti, kteří se mi líbili.

Jako prvního jsem si vyhlédla manžela. Vysoký a pohledný muž s věncem v ruce. Přišel asi za týden po mém nástupu do práce. Přiznám se, že jsem se bála mnohem delšího čekání. Chvíli jsem ho pozorovala a pak šla do kůlny pro psa. Byl už chudák vyhladovělý, nedala jsem mu už 3 dny nic k žrádlu. Vytáhla jsem ho ven, ale agresivně se vzpouzel. Mohlo to být šokem z denního světla, ale hlavně hladem. Nezdá se to, ale jsem velmi silná a můj pes mě miluje a neublížil by mi. Schovala jsem se za strom. Nyní jsem se koukala na mužova záda. Třásly se mi ruce. Nedalo se couvnout a psa jsem pustila. Reagoval ihned. Těžce se rozběhl za klečícím pánem a vrhl se na něj. Slyšela jsem trhající se látku. Otočila jsem se, nechtělo se mi na to koukat. Muž chvíli vzdoroval, v prvních vteřinách ječel. Po pár minutách jsem vratkým krokem došla k zohavenému tělu. Můj milovaný pejsek se opravdu činil. Bohužel, část obličeje chyběla, což mě mrzelo. Nedomyslela jsem si to. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale bylo mrtvo. Rozesmálo mě to. Pes šel kupodivu krotce. Vlezla jsem do kůlny také a použila balzamovací krém. Přece si nemohu dovolit mít muže, který není uchovalý. Za odměnu jsem nasypala pejskovi plnou misku žrádla. Vyčkala jsem do setmění a přenesla mého nového manžela do auta. Cesta k nám domů trvala kolem 10 minut. Po příjezdu domů jsem svého muže vyndala a přenesla ho do obýváku. Posadila jsem ho do křesla. Povídla jsem si s ním o běžných věcech, jako je co v práci atd. Byl chudák tak moc unavený, že neodpovídal.

Dalšími obětmi byly 2 holčičky. Byly opravdu k sežrání. Bohužel si přišly hrát na hřbitov až za 2 měsíce po příchodu mého manžela. Pes dostal potravu den předtím, takže jsem s ním počítat nemohla. Děvčata pobíhala mezi náhrobky. Napadla mě ideální myšlenka. Přišla jsem za nimi a naoko je hubovala. Ony se omlouvaly, ale moc mě prosily, jestli nemohou zůstat. Odpověděla jsem, že ano, ale že by mohly povalit náhrobek a zneuctit tak zesnulého. Doporučila jsem jim proto, aby se přesunuly úplně nahoru, kde jsou čerstvé díry pro hroby. S radostí se tam rozběhly. Já jsem se také rozběhla. V hlavě jsem měla prázdno, ale věděla jsem moc dobře, co dělám. Sebrala jsem mosaznou baterku a šla se podívat na holky, jestli se jim nic nestalo. Byly tam a zkoumaly hlínu v čerstvě vykopaném hrobě. Přišla jsem až k nim a  řekla jsem , že malé zlobivé děti musejí být potrestány. Ony se začaly smát. Vytočilo mě to. Popadla jsem tu, co mi byla blíž a začala jí kroutit zápěstím. Po její tváři stékaly první slzy. Ta druhá zbledla a pokoušela se mě odtrhnout. V druhé ruce jsem měla baterku. Máchla jsem s ní. Bohužel do prázdna. Zápěstí udělalo křup a já tu chudinku strčila do hrobu. Nepředstavitelný řev se rozléhal všude kolem. Její kámoška měla dost. Začala utíkat, ale já jí zezadu snadno přetáhla baterkou. Nevím jistě, jestli byla mrtvá. Popadla jsem jí za nohy a mrštila s ní do hrobu k té druhé nezbednici. Pak jen stačilo házet hlínu dovnitř. Bylo jí okolo dost na to, aby nikdo nic nepoznal. Ten řev jsem nevnímala. S pocitem uspokojení jsem zamkla hřbitov a odešla jsem ještě před zavíračkou. Měla jsem celou noc obavy, protože jsem nehlídala okolí. Na druhou stranu, kdyby mě někdo viděl, zakročí. Nemohla jsem dospat a okolo třetí hodiny ranní jsem se vrátila a pracně si holčičky přisvojila. Jejich maminka jsem teď já. Jejich stará máma nestála za nic, nedávala na dcerky pozor a určitě neví, kde mohou být. Po příjezdu domů jsem je posadila ke stolku, před každou dala skleničku s pitím. Začaly se hádat, ale to děti dělají, že?

Bohužel jsem kvůli nepochopení světa nedostala kluka. Už jsem pro něj měla vymyšlené i jméno-Petr. Byl sice už trochu odrostlejší, ale tím líp, aspoň bude vydělávat. Rval se se mnou. Měl víc sil než já. Přiběhla tam nějaká ženská, nejspíš jeho matka. Nastal zmatek a poslední, co si pamatuji je ostrá rána do hlavy a děsná bolest. Probudila jsem se v nemocnici. Jak může být někdo tak opovážlivý a vlézt do bytu člověku, který se nemůže bránit? Cpaly do mě prášky, spousta prášků! Nikdo si to utrpení nedovede představit! Celé měsíce jsem prospala nebo stála před tou ubohou komisí, která to vyšetřovala. Nikdo mě nechápal a jak na mě koukali. Skrz prsty. Dokázala jsem víc než oni, víc než vy sám za celej svůj ubohej život. Nakonec mě uznali jako blázna-mě, normální ženskou, která chtěla rodinu! Měla jsem jí a vy jste mi jí rozbili, rozbili! Měla jsem jí.....mám jí.....mám...kde je?"

Źena slyšela doktorův hlas jaksi z dálky. Za okamžik slyšela jen svůj dech. Věděla, že měla rodinu a nevěděla, kam zmizela. Klimbala sebou ze strany na stranu a stále opakovala "kde je, kde je, kde je-asi nikde, kde je-asi nikde" Doktor k ní hovořil, dokonale zmaten. Žena již neslyšela. Nebyla nikde.