Pozdní příchod

Pozdní příchod je příběh sedmnáctileté dívky Jany, která právě studuje střední školu. Jejím velkým snem je studovat historii a snaží se proto dělat co nejvíc. Jenže přesně v den jejích sedmnáctých narozenin se stane neštěstí, jenž změní její život.

Zvoní budík, ten nepříjemný zvuk drásá Janě uši. Celá znechucená jej zaklapne a pomalu se vyhrabává z postele. Začíná jí další nudný den, který po většinu času stráví ve škole. Jejím snem je studovat historii, a proto se velmi pilně učí. Moc dobře totiž ví, že bez práce nejsou koláče a bez dobrého prospěchu, by se na vysněnou školu nikdy nedostala. Její rodiče na ni mohou být hrdí, protože se nechová jako většina dívek v jejím věku. Nikdy neodmlouvá, nechodí po nocích venku, ani se moc nezajímá o chlapce. je zkrátka odlišná, ale rozhodně není divná, jak o ní lidé říkají. Jen ještě nepotkala toho pravého. Ne, že by byla vybíravá, ale nestojí o povrchní vztahy bez lásky. Potřebuje někoho, kdo by dokázal porozumnět její duši a hlavně srdci´, jak sama říká. Přesto je na ní něco zvláštního, možná je to její uhrančivý pohled, nebo tajuplný úsměv, kdo ví.
Jana vešla do kuchyně, ke na ni čekala voňavá snídaně. Sedla si ke stolu a popřála matce dobré ráno. ,,Dobré ráno, to je dost, že jsi taky vylezla z postele.":usmála se na ni maminka. Jana jí úsměv oplatila a mazala si rohlík marmeládou. Kolem půl osmé už vycházela z domu a mířila ke škole. Po cestě potkala svou kamarádku Lucku. ,,Ahoj, jak se máš?":zeptala se Lucka. Jana se jen pousmála a pípla:,,Jde to. A ty?" ,,Ale jo , já se mám dobře jako vždy.":odpověděla rozesmátá Lucka. Ještě se zašklebila a Jana vyprskla smíchy. Když koněčně dorazily do školy, zrovna zvonilo. Rychle se tedy přesunuly do třídy a vyčkávaly, společně s celou třídou, na příchod učitele. První hodinu měli češtinu.
Den uběhl jako voda a holky se s úlevou, že už končí škola přesunuly na oběd. Protože si chtěly odpočinout, rozhodly se, že půjdou do jejich oblíbené čajovny. Když věšly a objednaly si, začaly probírat dnešní den. ,,Ty písemky, to byl děs co?":odfrkla si Jana. ,,Jo, to teda jo.":přitakala Lucka. tak tam seděly a povídaly si ještě dobré dvě hodiny, než se rozhodly, že už by měli jít domů. Rozloučily se na křižovatce. ,,Tak ahoj zítra!":křikla za kamarádkou Lucka a odešla. Jana na ni jen zamávala a už si to šinula po chodníku na zastávku. Jakmile dorazila domů, odložila tašku a přečetla si vzkaz od mámy, co má všechno udělat. Otráveně dočetla papír a začala umývat nádobí. Když konečně dokončila všechny úkoly, které jí matka uložila, šla si odpočinout do svého pokoje. Ó, jak milovala ty chvíle, kdy mohla být sama. Lehla si na postel, vzala si svůj starý blok a začala skládat básničky. Tohle byla jedna z jejích zvláštních vlastností, nebo možná schopností. Vždy, když se cítila špatně nebo naopak skvěle, vzala si svůj sešit a zapisovala do něj své myšlenky a pocity formou básniček.
Jana se zamyslela a začala psát. Ještě si to sama moc neuvědomovala, ale byl zamilovaná. Byla zamilovaná do svého velmi dobrého, možná dokonce nejlepšho kamaráda Vojty. Moc dobře věděla, že k němu něco cítí, ale myslela, že je to jen velmi dobré přátelství. První slova její básně zněla:,,Tvůj pohled mě pálí, jsme v beznaději, má láska je v dáli, nic zléh oti nepřeji." Několikrát po sobě si verš zopakovala a pokračovala. ,,Svůj pocit odmítám, chyby si vyčítám. Chci ti to konečně říct, nic nepřeji si víc. Chci to konečně vykřičet do světa, bojím se, že budeš zase chtít odlétat. Miluji Tě a srdce mi krvácí, ta vzpomínka z mylsi mé stále se neztrácí. Ve snech jsi pro mne jediný bod, jen slzy však jsou mé lásky plod." Pousmála se a zjistila, že jí po tvářích stékají slzy. Zaklapla sešit a rozplakala se do polštáře na posteli. Vojta byl velmi zvláštní člověk. Takového Jana ještě v životě nepoznala. Když byla s ním, cítila záchvěv radosti. Cítila, že mu dokáže všechno říct, prostě úplně všechno. ani nevěděla proč, ale zkrátka na ni tak působil. Najednou jí to začalo všechno docházet. Postupně si začala uvědomovat, co všechno spolu už prožili a co při tom ctila. v duchu si kladla otázky, proč na něj stále tak myslí a proč je šťastná, když je sním. ,,Já ho miluju!":vydechla najednou a napřímila se na posteli. ,,Já jsem se zamilovala do Vojty!":opakovala stále dokola. Jenže v tu chvíli si uvědomila, že on její city neopětuje. Vzpomněla si na to, jak jí povídal o dívce, do které je zamilovaný. Znovu jí stouply slzy do očí a myšlenky se jí opět zatoulaly k Vojtovi.

---