Tam...

    A tam kde sníh byl nejkrásnější dotýkal se oblohy, když vločky umíraly do modra ve vězeních cest a ze zimy do tmy vejdu, až vyjde měsíc a ty se budeš ptát na sestry hvězd a pod sklem nic co vidíš oči bolí a s láskou stejně je to, nedojdeš aniž bys rozbil ke střepům z trav a nachu půlnocí kdy zpívá pták co umírá a křídla, veřeje ticha, i voda, nesou prach a rybí stín a vím, že tvé ruce jsou ve vlasech z havraního peří a v bolesti obzoru, až tam, kde stojí kroky a starý mlýn se k větru modlí, přijď do mých starých ramen i se žlutí otevřít dveře směru…