Millhaven II.

Tento tragický omyl vyplul na povrch až o dvě dekády později, v roce 1945, kdy Alabamou projíždějící patrola americké armády objevila maličké pouštní městečko nezaznamenané v mapách, přesto neopuštěné. Jelikož hlídka kolem Millhavenu pouze projížděla, nedošlo k přímé konfrontaci s obyvateli, přesto se ?Město Duchů? stalo na pár týdnů oblíbenou historkou zdejší posádky.

            Tohle všechno měl Alex v hlavě, když do Millhavenu přijížděl. Přemýšlel o svém poslání zde a o ansámblu Bílého Domu přesvědčujícím ho, aby nastoupil do osady ve funkci nového Šerifa. Stejně mu nezbývalo než kývnout. Ačkoli si vždycky o vládě myslel, že je to parta idiotů, až když s nimi jednal, mu došlo, že všemocných idiotů. Prý byl pro toto poslání nejlepší. Ani se neptal, co by se stalo, kdyby odmítl. Nelíbilo by se mu to. Jediné, co ho hřálo u srdce, bylo pomyšlení, že mají nejspíš pravdu. Studium psychiatrie na Princetonské univerzitě ho naučila jednat s lidmi a výlet do Německa v armádním trikotu ho naučil mířit těm samým lidem puškou mezi oči. Nevěděl nic. Co má čekat, co bude dělat, kdo tam bude. Snad to přežije, rozpíjelo se mu po mozku jako nádor.

            Jakmile spatřil v dálce obrysy plechových chatrčí, zastavil svého ojetého Buicka a ještě jednou, už asi po stopadesáté, překontroloval své vybavení. Naivní americká vláda mu nechala vytisknout mnoho lejster, prý pro jeho ochranu. Nechal je všechny doma, jelikož tak nějak tušil, že mu nebudou nic platné. Měl s sebou jen základní potřeby k životu a zbraň. Klasickou americkou pětačtyřicítku. Střežil ji jako oko v hlavě, neboť měl strach, že to bude to jediné, co ho bude dělit mezi ním a partou šílenců.