Millhaven III.

Čím byl osadě blíž, tím nejistěji se cítil. Skrz pootevřené boční okénko cítil zápach páleného masa a hniloby ještě zhruba míli před kolonií. Když projížděl okolo farmy, naskakovala mu husí kůže. Vyhublý, nemocný dobytek se žlutorudýma očima, některým kravám dokonce chyběly některé končetiny, jako by je roztrhalo nějaké obrovské zvíře v záchvatu vzteku. Všude se povalovaly zdechliny obsypané roji much a krys, které vytrhávaly kusy odumřelého masa. Mezi tím vším se procházeli psi s vyceněnými tesáky a krví podlitými očima a odháněli supy. Alex byl naprosto konsternován a vyděšen z této scenérie připomínající výjevy pekla fanatického kazatele. Najednou se ozval výstřel. Alex strhl řízení na stranu a vjel přímo do škarpy vedoucí po stranách silnice. V ústech cítil chuť krve a měl rozostřené vidění. Zkoušel se odpoutat a vylézt z auta, ale ztratil vědomí.

            Když znovu otevřel oči, byl někde jinde. Ležel v malé špinavé chýši na zemi, pod sebou jenom špinavou deku. Po břiše mu lezla stonožka a když vzhlédl ke stropu, zjistil, že není zdaleka jediná. Rychle ji ze sebe setřásl a zvednul se. Hlava ho bolela jako střep. Chtěl se vydat k malým dřevěným dveřím ven z domu, ale v tu chvíli se ony dveře rozrazily a stál v nich muž. Nebo spíš trpaslík. Měl maskulinní, dospělé rysy, ale výšku neměl ani půldruhého metru.

?Už se probudil, jdou si pro něj,? zařval tento pidimuž s hlavou otočenou ven z příbytku hlasem, který Alexovi trhal uši a drtil jeho třeštící hlavu. Muž pomalu vkráčel dovnitř, takže si ho mohl Alex v klidu prohlédnout. Byl nadmíru odpudivý a spíš než člověka mu připomínal dobytek, který viděl na farmě. Zažloutlé, zvířecí oči a obrovské, z úst trčící zuby vévodily jeho obličeji. Páteř měl výrazně křivou, proto mu připadal tak malý. Chodil v silném předklonu. Byl oblečen ve staré potrhané hadry, celé umazané od krve. Nervózně si levou rukou škubal vousy a chrčel při tom jako nemocný tuberkulózou. V pravé ruce držel revolver, Alexovu pětačtyřicítku.

?Tak poví mi, co tu dělá?? zajímal se a neustále mával Alexovi pistolí před obličejem. ?Tak řekne mi to!? supil se a koulel očima, jelikož Alex byl naprosto vyveden z míry a nebyl schopen vydat ze sebe jakoukoli srozumitelnou větu.

Najednou uslyšel kroky, čím dál hlasitěji, blížily se, až ve dveřích stanuli dva další muži. Trpaslík jim uvolnil cestu a oni pokračovali rázným krokem k Alexovi. Trpaslík jednomu z nich vtisknul do ruky zbraň. Byli vysocí, statní, přesto měli oba stejně žluté oči. K tomu měli kůži plnou popálenin a ran, zřejmě od různých rvaček a zápasů se zvířaty. Byla to zřejmě dvojčata, neboť si byli nápadně podobní jak vzhledem, tak stylem chůze. Alex jen nechápavě koukal na tyto znetvořená dvojčata, která vypadala jako živá zbraň.

?Nevítaný host, co? Půjdeš s náma, Cheseda budeš jistě zajímat, frajere,? překřikovala se dvojčata. Všichni tři se na sebe podívali a rozesmáli se šíleným skřípavým smíchem, načež jeden chytl Alexe za ruce a zkroutil mu je za záda, zatímco druhý mu mířil na hlavu revolverem. Vytáhli ho z chýše a vedli mezi domy. Alex jen doufal, že Chesed není jen zkratka pro nějaké místní mučidlo.

Ulice Millhavenu společně s domy posázenými po jejích stranách vypadala zuboženěji než jakékoli předměstí, které měl možnost kdy vidět. Staré chatrče stlučené z kusů nesouvislých prken, většinou přikryté rezavou plechovou střechou. Na ulici pobíhaly děti. Když kolem nich procházely, všechny se na Alexe otočily svýma žlutošedýma očima. Alex chtěl odvrátit zrak, ale nedokázal to. Jedna holčička měla v rameni vykloubenou ruku, jiná zas zkroucenou hlavu na stranu. Všechny děti na Alexe cenily nepřirozeně velké a ostré zuby a syčely na něj jako klubko šílených hadů. Alex konečně strhnul zrak zpět k příbytkům. Na zápraží mnoha domů visely za ocas krysy, kolem kterých poletovala hejna much. Jedno z dvojčat si všimlo, že Alex tento úkaz sleduje.

?Sušený maso, hochu. Na tomhle slunci to je rychlejc než v zemi. A vůbec, asi bychom se ti měli představit, co??

Alex jenom nervózně pokýval hlavou. Slova se ujal ten s pistolí v ruce. Alexovi se vůbec nelíbilo, jak prstem přejížděl po spoušti.

?Já jsem Ahimoth a tohle je můj bratříček Achmetha. Právě budeš mít možnost poznat našeho moudrého pána Cheseda.?

?Co se mnou bude?? dokázal ze sebe vykoktat Alex.

?To se uvidí,? řekl Achmetha a se smíchem zkroutil Alexovi ruce v zápěstí.

Najednou stanuli před nápadně odlišným domem. Vypadal na rozdíl od jiných celkem udržovaně, plechová střecha byla nově natřená. Achmetha uvolnil stisk a kopl ho do otevřených dveří. Pak si oba bratři stoupli ke dveřím jako stráž.

Alex nečekal tak prudký kopanec a přepadl na zem. Když se zvedl a rozhlédl se po pokoji, připomínal mu (asi jako jediná věc v Millhavenu) klasicky zařízenou místnost. Psací stůl, postel, skříň, na zdi zaprášená americká vlajka. Za stolem seděl muž s ještěrčím obličejem, pórovitou kůží a dlouhými, mastnými vlasy. Usmíval se na Alexe tím nejnepříjemnějším způsobem. Ale aspoň mě nechce rovnou zabít, říkal si Alex.

?Vítám tě tu, posaď se,? vyzval tento Alexe, aby usedl na dubovou židli postavenou před stolem. Alex si oprášil kolena, utřel prach a krev z čela a usedl.

?Jsem Chesed. Mám to tu tak nějak na starosti. Doufám, že se k tobě chovala dvojčata alespoň trochu slušně,? usmíval se těmi podlými rty plnými zkažených zubů. Nalil Alexovi do sklenice trochu vody.

?Napij se a pověz mi, co tě sem přivádí. Návštěvy nemíváme a ani je nemíváme rádi.?

Alex věděl, že s pravdou by pravděpodobně skončil s kulkou v hlavě. Rozhodl se zaútočit na citlivou stránku, jelikož mu bylo jasné, že tenhle muž nehraje fér.

?Jsem obchodní cestující z Jacksonu. Obchoduji se zbraněmi. Zapomněl jsem po cestě na odpočívadle mapu a rozhodl jsem se dojet po paměti. Bloudil jsem už dost dlouho, když jsem uviděl domy. Zamířil jsem to přímo k nim a někdo po mně vystřelil.

?A strhl jsi řízení,? skočil mu do řeči Chesed. Všechno vím, ale ani za mák ti nevěřím. Každopádně jsi toho viděl dost. Měl bych tě okamžitě zabít.? Chesed se zadíval zamyšleně do země a pohrával si se skleničkou.

?Zbraně potřebujeme. Žádné jsi ale neměl, jen revolver, co drží v ruce Ahimoth. Hm??

?Jel jsem právě z kšeftu, tuhle zbraň vozím jako ukázku toho, co mám k dispozici. Je to ta nejlepší kvalita.? Chesed hleděl do země ještě notnou chvíli potom, co Alex domluvil.

?Dobře,? promluvil konečně, ?dám ti auto a mapu. Dovezeš mi plnej kufr bouchaček. Poslední dobou nás tu ohrožujou divocí psi a jiná havěť. Nechci, aby mi roztrhali celou osadu.? Naklonil se přes stůl k Alexovi a mluvil mu tak blízko tváři, že Alexovi vyskakovala husí kůže. ?Nemysli se ale, že jen tak ujedeš. Pošlu s tebou dvojčata, oběma dám zbraně. Jakmile se pokusíš zdrhnout, ustřelí ti palici.? S chroptěním se vrátil zpět do křesla.

?Teď se běž umýt a odpočiň si. Budeš spát vedle, ať tě máme pod dohledem.?

Ahimoth a Achmetha hodili Alexe do špinavé cely a donesli mu lavor plný páchnoucí zahnědlé vody.

?Spi dobře, zítra to bude horší,? vycenil na něj zuby Achmetha a s prásknutím dveří odešel.

Alex byl naprosto mimo. Nikdy necítil takový strach, ani za druhé světové války. Když bojoval proti Němcům, věděl, že co má čekat a co to obnáší. Tady byl vystrašený ze znetvořených dětí, z jejich žlutých krvelačných očí, z dvojčat, z Cheseda. Hlava se mu motala a ruce třásly. Musím něco vymyslet, opakoval si dokola, dokud nepadnul únavou.

Druhý den ráno ho vzbudil jeden z bratrů. Bylo mu ještě hůř než včera. Po čele mu běžel studený pot a třeštila mu hlava. Achmetha ho chytl za krk a vytáhl ven, kde již čekal připravený starý armádní džíp. Alex usedl za volant a po několika výhružkách od Cheseda šlápl na plyn a vyrazili. Ahimoth na něj nepřetržitě mířil pistolí. Celou cestu se pobledlému Alexovi smáli a vyhrožovali mu, že ho rovnou zastřelí. K tomu si co chvíli přihýbali z odporně páchnoucí pálenky, která svou barvou a konzistencí připomínala petrolej.

?Až nám seženeš ty bouchačky, vrátíš se s náma. A Chesed si udělá z tvý lebky držák na tužky,? chlámal se na plné kolo opilý Ahimoth.

O něco střízlivější Achmetha do něj strčil. ?Drž hubu. Ať má nějaký překvapení!?

Oba se na sebe podívali a opět se rozesmáli tím smíchem podobným cirkulární pile.

Alexovi bylo čím dál hůře. Ruce téměř neudržel na volantu a po čele mu stékaly kapky ledového potu. Už byl blízko města Evergreen, už viděl věžáky na jeho předměstí. Najednou se mu zamotala hlava a zatmělo před očima. Ucítil tupou bolest v hlavě. A pak už nic.