Příběh lásky

       Minulé léto mě v jednom svém pátečním odpoledni vyvezlo z areálu velkoměsta H.K. na Českomoravskou vysočinu. Na autobusovém nádraží, hlava na hlavě, jsem nastoupil do autobusu, a na pusté křižovatce mezi poli z něj vystoupil. ‚Ach Vysočino, ty kraji políček z kamení !‘, vzdychl jsem pateticky po vzoru klasika poezie, když autobus zmizel za stromy. Co říká klasik dál bohužel nevím. Vlastně ani nevím jestli to vůbec nějaký klasik říká. Možná jsem se jím právě stal já! Zasmál jsem se, málem nahlas, bylo mi prostě veselo.        Od místa X které bylo mým cílem, jsem byl vzdálen ještě dvanáct kilometrů. Rozhodl jsem se ale nepokoušet žádného dobrodince v osobním autě. Jak je to dlouho co jsem šel pěšky takovou vzdálenost? Člověk se má občas vymknout svým stereotypům.        Tedy jsem se nadechl toho vzduchu, který se ve městě nedá koupit ani v láhvi, a určil si patník jako pomyslnou startovní čáru. Budu šlapat naplno, chci se unavit, budu dýchat až do posledních koutků plic, chci se osvěžit, budu se rozhlížet kolem sebe, chci si vyvětrat duši.        „Mladý pane kampak? Taky do X?“        Jen jsem se otočil, už jsem věděl že z mého očistného pochodu nic nebude. Z autobusu se mnou vystoupil jakýsi stařík. Ve městě bych řekl starý pán, ale že jsme stáli uprostřed venkovských polí tedy stařík. Opravdu starý, bylo mu nejmíň sedmdesát. A proč jsem věděl že je veta po mém plánu? No podle naděje s jakou mi otázku položil, a taky proto že jsem měkký, příliš často nedokážu říct ne. Kdybych nelelkoval a hned nasadil ostré tempo, mohl jsem být už o sto metrů dál. Takhle jsem jenom nerad přikývl, ano taky do X.        Dědeček se rozzářil.        „Tak to můžeme jít spolu, co říkáte? Aspoň nám cesta rychleji uběhne.“ A já litoval těch nádherných hodin, které jsem mohl strávit jen s přírodou.        Vyrazili jsme. Ale jestli jsem se obával že budu muset pomalu ťapat vedle věkem sešlého starce, dědula mě okamžitě vyvedl z omylu. Já musel přidat do kroku abychom šli vedle sebe. Inu člověk z venkova, našel jsem si vysvětlení, neotravovaný výfukovými plyny, a v době kdy byl mladý chudě, zato zdravě vyživovaný. Kozím mlékem, ovčím sýrem, a co já vím co je ještě zdravé, a dnes už se nejí.        Chvíli jsme jen tak mluvili. Já, že jsem z H.K. a jedu na návštěvu za kamarádem, a stařík že je z X, a jede domů z Y.        Cesta nám ubíhala, odpovídal jsem celkem ochotně na jeho všetečné otázky. A na ten zdravý vzduch, tedy abych vnímal že ho dýchám, a na krásné venkovské panoráma, jsem měl taky čas.        „A děvče, určitě máte, že?“ Zeptal se děda najednou. Nebylo divu, vyzvěděl ode mě už všechno co se dalo. Takže jako dva správní muži jsme skončili u ženských.        „No, nedávno jsme se pohádali, a teď …“, přiznal jsem nedávnou roztržku s přítelkyní, která už ale stejně neplatila protože jsme si mezitím po telefonu vyměnili slůvka promiň, promiň.        „Copak se stalo? Poškorpili jste se? To se spraví. Určitě se zase udobříte, dneska to není problém. Máte to za ní daleko?“        „Ne, ani ne, padesát kilometrů.“        „No tak to nic není, sednete na autobus, a za pár hodin jste u ní. Všechno si hezky vyříkáte, a bude zase dobře. Dneska se dá všecko spravit.“        Všiml jsem si že staříka ta naše rozmíška zaujala. Mě se však o tom nechtělo mluvit, copak může sedmdesátiletý venkovan vůbec tušit jaké jsou vztahy dnešních mladých lidí, navíc z města.        „Kolik myslíte že je mi let?“ Převedl řeč na jiné téma, jako by pochopil. S rozpačitým úsměvem jsem pokrčil rameny, chce abych mu hádal víc, kolika let se dožil, nebo míň, jak mladě vypadá?        „Třiaosmdesát! mladý pane. – V sedmatřicátým mi bylo dvacet. – To už je let. – Tady na Vysočině byla vždycky bída. Proto tu život tak rychle utíká. – Ale to všude. – A kolik lidí odtud odjelo do Ameriky, za lepším, to už nikdo nespočítá. – Člověk je malý, a svět tak veliký.“        Stařík znenadání upadl do téhle podivné samomluvy, a já mlčel, neměl jsem k tomu co říct. Uvědomil jsem si jenom, že neumím mluvit se starými lidmi.        „V šestatřicátým, to mi bylo devatenáct, jsem byl jednu zářijovou sobotu na tancovačce, tady v Z. Tancoval jsem jako divý, já byl veliký tanečník. A všiml jsem si tam jednoho děvčete, znal jsem ji už dlouho, ale tehdá sem si jí poprvé všiml. – To se tak stává, že okolo někoho chodíte a nic, a najednou …. Najednou nedokážete dospat do rána, jak chcete honem běžet, abyste ho zas viděl.“        „Ona byla ještě tuze mladá, šestnáct jí bylo. Takže její rodiče mě hnedle měli v merku, jenom přes plot jsme si mohli povídat. Ale to víte že všecko neuhlídali, hubičku jsem si i přes ten plot párkrát ukradl.“        „Bože jaký ta měla krásný vlasy, černý, až do pasu. A jak se jí leskly, jako koňská hříva.“        Stařík se zasnil do svého mládí. A já poslouchal, proč ne, mohla to být krásná dívka. Ale v podstatě to pro mě byl obyčejný příběh o lásce, takových jsou milióny, tenkrát jako dnes.        „Jenže na jaře sedmatřicátýho se její rodiče rozhodli že odjedou do Ameriky. A za tři měsíce byli pryč …. Když mi to řekla zatmělo se mi před očima.“        „Víte, vystěhovat se tenkrát do Ameriky znamenalo odejít navždycky. Všichni říkali, vyděláme peníze a vrátíme se, ale nikdo se nikdy nevrátil. A my to věděli. Stáli jsme tenkrát u toho jejich plotu, drželi se skrz něj za ruce a ….“        Starému pánovi se roztřásl hlas. A já, najednou zaskočený jak se příběh zadrhl, jsem se ani neodvážil pohlédnout mu do obličeje. Chtěl jsem uvidět jestli má v očích slzy, a zároveň jsem se za tu zvědavost styděl. Ztišil jsem své kroky, abych nerušil, a přitom zůstal přítomný ať se starý pán má komu svěřovat se svým smutkem.        Tenhle venkovský člověk víc než šedesát let nosí v sobě vzpomínku. Určitě se potom oženil, má děti, vnuky, za sebou život který asi nebyl zajímavý, jeho však nějak uspokojil. Ale on přece v sobě pořád uschovává smutné zákoutí s dívčí podobenkou a pramínkem vlasů. Vzpomene si i ve svůj poslední den? zaleskne se mu v očích, a v duši naposled zabolí. Asi nijak ostře, čas se postaral. Ale možná že právě stesk který nebolí vášnivě, který vlastně už asi nebolí vůbec, je pouze uložený uvnitř, člověk kolem něj chodí, nijak mu nepřekáží, jenom občas … se připomene, a je to bolest v životě nejtěžší.        Příběh, který bych na papíře možná označil za docela zajímavou povídku pro ukrácení dlouhé chvíle, nebo jako slzotvornou love story, podle toho v jaké bych byl právě náladě, mě z úst člověka který ho prožil na vlastní duši, a ta duše byla prostá, netoužila po moci, ani nebažila po zlatě, přála si jenom dostat za ženu děvče z vedlejší vesnice, to co mělo tak krásné havraní vlasy, naprosto vyvedl z rovnováhy. Jak málo některý člověk chce, a vůbec nic od světa, a přece je mu to odepřeno. – Šel jsem po silnici, nikde živáčka, nade mnou klenba modrého nebe, a vedle mě kráčel osud, skutečný Osud, mohl jsem se ho dotknout. Mrazilo mě, jakousi zvláštní silovou krásou.        Je to všechno banální? A když tohle, tak co ne?        „Psali jste si?“ Zeptal jsem se, ještě nikdy v životě jsem se s takovou opatrností nikoho na nic neptal.        „Ach .., to víte že ano. Slibovali jsme si jak často si budeme psát, a že uděláme všechno abychom se co nejdřív setkali. – Jenže oni hned po přistání odjeli na západ, někam do hor, poslala mi odtamtud několik dopisů. A pak přišla válka, a po ní už, se po nich slehla zem. Už nikdy ….“ Starému pánovi se chvěl hlas smutkem, ale už se zřejmě opanoval. Měl jsem dokonce pocit že slyším v jeho hlase náznak úsměvu, velice smutného.        Byl jsem moc rád že jdeme mlčky, měl jsem o čem přemýšlet. Kdyby má dívka odjížděla do Ameriky, tak se loučíme na Ruzyňském letišti obrovskou pusou, a budeme se k sobě tisknout, že nikdo nepozná jestli jde sex nebo o život. A přitom už za pár hodin bych mohl vytočit číslo a zavolat: ‚Ahoj lásko, jaký byl let?‘ A každý den bychom si potom mailovali co jsme měli k obědu. – Jak obrovský horizont může být vůz tažený koňmi, a na něm pár postaviček, v zatáčce prašné venkovské cesty, a jak směšný je tryskový Jumbo Jet, když se zvedá z letištní plochy.        Viděl jsem před očima bývalý svět, ten svět kdy tomuhle starému pánovi bylo tolik co mě dnes. Byl to svět chudý, podle dnešních měřítek neskutečně skromný, ale veliký. Sahal přes oceány, přes neprostupné hory, přes tisíce kilometrů neznámých krajů. Vypravit se na jeho druhý konec bylo skutečně ono pohádkové až na konec světa. Milovat člověka který nám byl vzdálen znamenalo posadit se navečer někde do ústraní a připomínat si, jeho dlouhé havraní vlasy, jiskřivé oči podbarvené zrůžovělými líčky, a hlas, který nás třeba rád zlobil, ale vždycky přitom byl něžný láskou. A na všechno tohle měl člověk jediné místo na světě kde si to mohl uschovat, ve svém srdci. Musel ho mít.        Najednou jsem tomu starému pánovi záviděl. Ne, nechtěl bych se loučit s nikým koho mám rád, a vědět přitom že už ho nikdy nespatřím. Ale záviděl jsem mu velikost jeho světa, velikost radostí, a velikost smutků, a nepatrnost člověka před nimi. Ne, nejsem masochista abych toužil po bolesti, chci být šťastný a mít v životě úspěch. Ale …, taky bych chtěl aby …, aby můj život měl svoji velikost. A přitom cítím že ji nemá, dneska se dá všechno zařídit, nic není dost daleko, nic není nemožné, … když budete tvrdě „pracovat“, a dávat pozor aby vás nikdo neodstrčil, dosáhnete svého. V životě, uvnitř něj, ale co Život sám? Dá se ten vytvořit z letenek, mobilních telefonů, kreditních karet, sítě sítí? Život, to je pořád ještě jenom o člověku, o nahém člověku a jeho duši, o ničem víc.        Došli jsme do X. Starý pán brzy ukázal na jeden domek, s dvěma okny a zahrádkou, upravená čistá chaloupka.        „Tady bydlím.“ Řekl. Zastavili jsme se.        „Kdyby jste měl chuť, stavte se na chvíli, na kus řeči. Můžete kdykoliv, jsem sám. Celý život jsem sám.“        Stiskl jsem s úctou podávanou ruku. Byla pevná, nechvěla se.        „Přijdu, určitě přijdu.“ Slíbil jsem mu do očí, které se přátelsky usmívaly.