Sonet

Ve zrudlém městě vstaly víly,

pohlédly na svět, jenž je sved

a každý, každý mrtvý vzhléd,

aby je spatřil, dokud byly.

Šedý den matně mizí v dýmu,

chlad lesů dorazil až k nám,

a zůstal, nikým nevítán,

strnulý v ztišení nás dvou.

A rytmy roků ke spánku nás zvou,

už padlo listí, lépe zůstat tiše,

když sladce sněží z neprůhledné výše…

Tma tklivě tvoří mdlému nebi rám,

když mezi stromy ozvěnou je slyšet:

„Ne, ti dva nikdy neusnou.“