Pohřeb

Takové obyčejné páteční ráno...

Nic lepšího mě snad ani potkat nemohlo… Zpráva, že v pátek nemusím do školy mě vskutku potěšila, ale vzápětí mi bylo řečeno, že půjdu na pohřeb. Pohřeb mojí babičky, z otcovy strany… No co mi zbývalo, je-byla- to moje babička, tak tam musím a docela jsem se s ní i chtěla ještě naposledy „vidět“. Předtím jsem na žádném pohřbu nebyla, ale ode dneška na žádný další už nepůjdu….
Obřad se konal ráno v devět hodin, takže jsme dorazili všichni dost rozespalí, akorát děda vypadal docela čile, za to ale hodně utrápeně(aby ne). Před začátkem jsem si vlastně ani nějak neuvědomovala, že jsem na pohřbu, že za protější zdí je rakev s mojí babičkou…
V devět se všichni sešli. Tedy moc lidí nepřišlo. Ale na cokoliv jsem přestala myslet, jakmile jsem vstoupila do hezky vytopené místnosti s mnoha židlemi. Něco tu atmosféru domova ale kazilo- možná že ty černé obleky, pochmurná hudba, růže, co jsme přinesli, snad i ty tři věnce před masivními dveřmi…Do reality mě ještě na chvilku vrátil vánoční stromeček krčící se v rohu- v krematoriu mě docela zaskočil, ale to už vešla nějaká žena a pokynula nám, ať se postavíme.
Začala hrát hudba jako z nějakého nepovedeného jazzového plesu a masivní dveře se začali pomalu a neslyšně otevírat. Z tmavé místnosti se k nám začala zlehka sunout světlá, dřevěná rakev s bílou kyticí navrchu… V tuhle chvíli se mi něco zhouplo v hlavě a pak v žaludku… Nebudu říkat, jak jsem babičku milovala, jak jsem se k ní i přes ty čtyři hodiny cesty strašně těšila, protože to prostě není pravda. Ani zpráva o její smrti mě nijak vážně nezarmoutila, o to víc mě ale zaskočila tahle…situace… Najednou mi to došlo. Přede mnou stojí rakev s mrtvolou mojí babičky. Té samé babičky, co mi vždycky strkala sladkosti a tak moc se na mě těšila, kterou nikdo neměl příliš ráda a ona stejně všechny zbožňovala… Ona už prostě není, nežije, už to je jen kus studenýho masa…
Řečnici a ty její žvásty o milující manželce, obětavé matce a velkorysé babičce jsem už ani nevnímala, natož její odchod… Pak zase začala hrát hudba, taková ještě smutnější verze Yesterday a dveře do temné místnosti se začali zase otevírat a ta úhledná, naleštěná rakev s tělem mojí babičky ve svých útrobách se zase začala lenivě sunout zpět… Tenhle moment mě zlomil… Když odjížděla pryč ta rakev, bylo to jako kdyby babi někam odcházela a my věděli ,že už se nikdy nevrátí; došlo mi, že to je naposledy, co jí vidím…
Tu chvíli mě napadlo, že to je třeba nějaký kanadský žertík, že babi všechno zařídila a teď tady vyskočí z tý rakve a zakřičí Apríl! Nebo cokoliv takovýho… ale nic se nestalo, rakev se sunula hlouběji do té tmavé místnosti…A já tam stála a brečela… Nikdy jsem nebrečela tak dlouho a tak potichu… Stáli jsme tam, bedna s tělem mojí babičky už skoro zmizela ve tmě, hudba pomalu doznívala, dveře se začali zase pomalu a tiše zavírat a mě se po tvářích kutálela jedna slza za druhou… neodvážila jsem se cokoliv říct, vytáhnout kapesník, bála jsem se, že by moje slzy dopadající až na zem mohli vyrušit. Sice nevím koho, při čem, ale to ticho bylo strašné… Místo Ticho před bouří by se mělo říkat Ticho po pohřbu…
Stáli jsme tam snad ještě čtvrt hodiny, pak odešla řečnice a přivalili se na nás přátelé zesnulé… když se k vám přisune nějaká starší paní, ubrečená víc jak vy a mezi vzlykáním vám řekne „upřímnou soustrast“, je vám najednou líto celýho světa… Tohle mě dorazilo úplně, už jsem přes slzy ani neviděla, kdo mi podáví ruku nebo mě objímá, aby mi „popřál“ upřímnou soustrast…
Nakonec jsme v síni zůstaly jen my, rodinný pozůstalí, protože nám dalo docela práci odvést odtamtud zdecimovaného dědu… Venku se to už rozešlo, zbylo jen pár známých, s těmi jsme se rozloučili a jeli jsme domů… V autě jsem koukala na šedé nebe se slabě zářícím Sluncem, vypadalo skoro jako Měsíc v noci… To už jsem bezděčně zase brečela… a teď tady sedím, už doma, v teple, v rohu se krčí vánoční stromeček… Takhle pesimistický den jsem už fakt dlouho nezažila…

---