Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KDYŽ JDE OPILEC DOMŮ.

09. 11. 2007

2480

Autor

fungus2

Pan Bém dovrávoral před schodiště do vchodu, a když se zadíval na jednotlivé schody, tak měl pocit, že se pohybují.

„Jééé…,to vypadá, jako když jsou tady jezdící schody!“ řekl si a vkročil na první schod.

„To je divný. Voni nejedou. Tak to asi jezdící nebudou,“ zkonstatoval po chvíli a vrávoravou chůzi pomalu došel před prosklené dveře. U nich ztratil rovnováhu a vzápětí se čelem opíral o skleněnou výplň. Zároveň se upřeně zadíval na nalepenou cedulku, na které bylo napsáno: ZAMYKEJTE PO CELÝ DEN

„Kterej blbec to tam zase nalepil? Hm, to byla určitě ta bába Brtníková!“ pomyslel si a pravou dlaní sáhl do kapsy. Za chvíli vytáhl klíče a jeden z nich vsunul do zámku. Pokoušel se s ním otočit, ale nešlo mu to. A tak přitlačil a vzápětí ozvalo křupnutí. Poté s připláclým nosem sjel po sklu ve dveřích až dolu. Chvíli byl v poloze, v níž vypadal jako když chce udělat kotrmelec. Po delší době se mu podařilo změnit polohu, načež zjistil, že mezi prsty pravé ruky svírá jen hlavičku klíce, na kterou dlouhé minuty potom nevěřícně hleděl na konec klíče.

„Jééé…,zámek mi sežral kus klíče!“ vysoukal ze sebe, přičemž po čtyřech dolezl k nízké zídce, na jejíž horní část po několika pokusech vylezl. A protože bydlel v přízemí, tak se hodlal dostat přes zábradlí na balkon. Už se skoro dotýkal rukama balkónového zábradlí, když tu náhle se ze zídky sesul.

„Jééé…,do křovííí néééé!“ vykřikl za praskotu velkého keře před balkonem.

Uběhla delší doba a pan Bém se pozvolna vzpamatoval. Chvíli nevěděl co se stalo, ale pak si uvědomil kde je. Z keře se vyplazil, aby se vzápětí ocitl hlavou u pootevřeného sklepního okénka. Uchopil oběma rukama jeho okraje a vší silou je otevřel. K jeho překvapení se okénko vyklopilo. Poté se otvorem začal protahovat a za chvíli se celým tělem dostal do sklepa. Vzápětí se však převážil.

„Jééé…,néééé!“ vykřikl při pádu, po němž následovala rána.

Po chvíli ke svému překvapení zjistil, že sedí zaražený ve velkém kočáru, který se rozjel uličkou mezi sklepy. Jeho jízda netrvala dlouho, protože narazil do několika okenních rámů. A pak se do jeho výkřiku ozvalo i několik ran.

Za nějaký čas pan Bém stál zapříčený s rámem kolem krku ve dveřích a veškerá snažení o projití rámy dveří byla marná.

„Jééé…, kterej blbec udělal ty rámy, tak blízko sebe!“ vyhrkl naštvaně. Pak se vší silou opět pokusil projít, ale poté za táhlého výkřiku dopadl na podlahu. Pak se nechtěně projel po dlaždičkách, načež následoval náraz do dveří výtahu.

„Jééé.., moje hlava!“ zaskuhral a hned si přivolal výtah. Několik minut v kleče otevíral dveře takovým způsobem, že nedokázal do kabiny nastoupit a až za čas do něho vlezl. Poté pro něho následovala jízda po patrech, než se konečně vykutálel v přízemí.

V tureckém sedu, který se měnil v leh, se snažil vsunout klíč do zámku. Když konečně klíč byl zasunutý tam, kde měl být, tak se jím pokusil otočit. Otočit však nešel, což ho naštvalo. Přitiskl se tedy ke dveřím a velkou silou pohnul klíčem v zámku. Vzápětí se ozvalo křupnutí a on vleže užasle hleděl na hlavičku klíče v prstech. Potom spatřil, jak se otevřely dveře a v nich stála sousedka pani Brtníková.

„Jééé.., baba Brtníková!“ vyhrkl. A než se vzpamatoval, tak byl zasažen vodou z kbelíku, který držela ona v rukách.

„Já vám dám bábu! Už mě ty vaše voloviny, co děláte, když se vožerete, štvou!“ vykřikla a zabouchla dveře. Pan Bém mokrý od hlavy až k patě se došoural přes chodbu ke dveřím, za nimiž byl byt, kde bydlel.

„Jééé…, co tady dělá můj kufr? Aha, Janička se zase zlobí,“ zkonstatoval, přičemž uslyšel nadávající lidi. Ti stáli venku i vevnitř u dveří a proklínali toho, co zlomil klíč v zámku.

„Halóóó. To sem byl já,“ pronesl nahlas s úsměvem, který mu však vzápětí na tváři ztuhl. A za okamžik se přízemím rozlehl křik, jenž se mísil s dupotem.