Vladimír Macura - eseje

Mé místo je zde

            Tento beletrista a zároveň přední český literární vědec se zasloužil o to, abychom jej beze studu a zbytečných rozpaků směle zařazovali mezi české postmoderní autory. V sešeřelých zákoutích svého jistě vlasteneckého srdce dokázal rozsvítit milióny zvědavých reflektorů a přiznat sobě i ostatním, že hra na udatné a ničím neohrožené Čechy, že nostalgické vzpomínky na slavné střípky českých dějin, že naříkání nad neutěšenou situací současnosti jsou téměř tak zbytečné jako například Hankovy proslavené rukopisy.

            Mnozí by mohli směle namítat, že tento rádoby Čech popřel vše, co hluboká studnice české národnosti v sobě ukrývala, že ji celou hanebně vysušil a že z ní zbyla pouze nepatrná loužička pohrdání. Podle některých názorů si však stačí vzpomenout na dosud nezpochybněné heslo „Pravda vítězí!“, ponořit nohy do teplého lavoru spokojenosti a snít si svůj sen o evropském občanství. A těm, co rádi přemýšlejí a nikdy se nespokojí s pohodlným vysvětlením nejrůznějších jevů, doporučuji snít svůj sen o pravém češství a navázat tak na tuto nesporně revoluční osobnost.

Já, který jsem obrodil

Různá nadání žila ve Vladimíru Macurovi (1945 – 1999) ve vzácně viděném souladu, jako by jedno neutiskovalo druhé, ale vzájemně se posilovaly. Pevný ve své věci a zároveň otevřený nejrůznějším podnětům, vždy připraven porozumět, mohl vést inteligentně postavené, pracné encyklopedické projekty, jako jsou trvale užitečný svazek konspektů Průvodce po světové literární teorii (1988) nebo Slovník světových literárních děl (1988) – a přitom si udržet vnější i vnitřní prostor pro tvorbu jedinečně osobní.

Vedle bohatě naplněné dráhy českého autora původních i kritických děl žil ještě souběžnou dráhu estonisty. Zasloužil se o padesát českých a slovenských knih z literatury milionového pobaltského národa; její historii souvisle přehlédl v Dějinách pobaltských zemí (1996); studie o klíčovém estonském romanopisci první poloviny tohoto století Anton Hansen Tammsaare aneb Cesta za epopejí (1999) se stala poslední Macurovou publikací, z jejíhož vydání se mohl ještě potěšit osobně.

Dominanty Macurova působení v české literatuře jsou dvě: jednu představuje jeho tvorba románová, kterou zastupují například díla Občan Monte Christo (1993) a historická tetralogie Ten, který bude, druhou jeho historicko-teoretické práce o „českém světě“.

Literárně historické začátky Vladimíra Macury byly spjaty s moderní českou poezií a s její strukturálně lingvistickou analýzou. Záhy se však jeho zájem obrátil právě k obrození. Monografií Znamení zrodu (1983, rozšířené vydání 1995) uchopil Vladimír Macura „český svět“, svět viděný a tvořený českou kulturou, na přechodu k moderní době. Problémově navázal na své velké předchůdce v tématu, zejména Felixe Vodičku, jehož důraz na sociální neukotvenost obrozenské literatury zásadně prohloubil, a metodicky se nechal inspirovat aplikovanou sémiotikou Lotmanovy rusko-estonské skupiny, koncepčně vybavenou pro sledování dějů na rozhraní kulturních systémů.

            Časově nejblíže ke svému knižnímu debutu se Vladimír Macura vrátil komponovaným souborem esejů o dalších zákrutách národní sebereflexe v 19. století Český sen (1999). Stejné téma - zvládnutí symbolického jazyka, jenž se nám na rozdíl od Jungmanna a jeho druhů jeví již jako přirozenost sama - vedl již předtím v analýze emblematiky budovatelské a šíře socialistické kultury Šťastný věk (1992) a v drobnějších statích ze svazku Masarykovy boty (1993) vlastně až do současnosti.

Rozkošný sen

Zdroj: Český sen (Sen o rozkoši)

I. Co je obsahem tohoto snu

Určité skupince neinformovaných lidí se ještě stále zdá sen, sen plachý, sen krátký. Sní sen o bájné cudnosti obestírající obklíčená těla šatem těsným a nepohodlným. Sní o polonahé naivní kráse žínek vesnických a nechávají se omámit něžnou uctivostí starých mládenců.

Náhle se však zjeví on, ten, který převezme udatně roli nelehkou a vstřebá do sebe moudrost uleželé pravdy minulosti. A tu se najednou zčistajasna dozvídáme o krásně utajeném pokrytectví minulých staletí, kdy právě ona zvláštní významnost „mlčení“ o otázkách okořeněných sexualitou, se stala jakýmsi veřejným tabu paradoxně rozebíraným na „každém rohu“. Tak mnoho lidí se šťouralo a přehrabovalo v náznacích a projevech sexuálního chování a kritizovalo sebemenší zmínku či milostnou neopatrnost, až se téma této lidské potřeby, ať již tělesné nebo duchovní, stalo oblíbeným viditelným pranýřem. Autor rovněž nezamlčuje ani fakt, že například nevinné slovní spojení „růžová stuha“, „roztomilý klobouček“ či jiskrná očka“ vzbuzovalo v těch největších „literárních hraboších“ hrůzu z tak veřejného odtajnění milostných projevů. Tělo tedy rozhodně nemuselo být v 19. století vůbec odhalováno, aby vypovídalo o sexualitě.

Autor nevypouští zmínku o tom, že láska a sexualita byly něco, co muselo být jednoznačně a beze slůvka následováno obětí. Nejvíce tuto tezi uplatňovala ve svých ještědských prózách Karolína Světlá, jež si po celý život myslela, že v obětování osobnosti jedině spočívá štěstí. Zasloužila se tedy mimo jiné o to, že stereotyp obětování se postupně stal přímo literárním erotickým ideálem.

Ke konci je možno se dočíst, že jako ideál sexuálního partnera, ba dokonce jako jediný vhodný sexuální partner je doporučován Čech / Češka. Jedině oni dokážou ve vlastenectví sdílet společný vlastenecký úkol a hledat bok po boku „bratrství / sesterství mužů a žen“ založené pouze na duchovní bázi, na duchovní pospolitosti.

Tabuizování tématu sexuality rovněž přispívalo obecně k rozvíjení a detailnímu propracování erotických rituálů. Značné oblibě se těšily příručky typu „Tajemník lásky“ či „Dvorný společník“, které kromě pravidel slušného chování přinášely i rady jak si získat a udržet něčí náklonnost, jak psát milostné dopisy, jak se tajně dorozumívat prostřednictvím tajných písem, tajných inkoustů a symbolů, skrze květomluvu a barvomluvu.

Možná zde autor nechtěl pouze detabuizovat tematiku lásky a sexuality v 19. století, snad se mu jednalo i o odkrytí snu současného: „Masové odtajnění jako by sexualitu v současnosti hrozilo odsunout do naprosté bezvýznamnosti, dnešní vizualizace a fetišizace těla a teatralizace pohlavního aktu neobnovují pouto s obřadem, s kosmicko-vitálním sakrálním, ale oklešťují pohlavnost na pouhou instrumentalistu, prostou jak doteku s erotikou a něhou, tak doteku s posvátnem.“ (1) Neodpustím si na závěr tuto prostou otázku: Skutečně jsme již dnes téma sexuality celé odtajnili, nebo jsme si ve vlastním vědomí stále ještě uchovali něco křehkého a posvátného, co se  stydíme ze sebe při jakémkoli dotyku slova „sex“ vymámit? A je to vůbec nutné, takto pokrytecky mlčet o tom nejkrásnějším a nejhlubším zážitku, který milování upřímně se milující dvojice doprovází?

II. Kompoziční minimum

         Zde je na místě se zmínit o tom, že autor si s kompozicí hlavu příliš nenamáhal. Stačilo mu každou jednotlivou kapitolu detabuizující téma národního obrození či téma obecně spjaté s 19. stoletím v českých zemích spříznit s motivem snu a o originalitu měl kupodivu postaráno (nezapomněl ani na úvod a závěr, které výstižně nazval Sen o českém snu a Sen o sémiotice). Co se týče kompozičního uspořádání jednotlivých kapitol, autor postupoval ryze podle logické nitě. Na úvod vpašoval do textu úryvek z promluvy či dopisu známé osobnosti 19. století, pokračoval jeho objasněním a poté nestačil svou milou přítelkyni logickou nit zabrzdit. Můj osobní názor mi našeptává, že text kapitol víceméně na počátku čtenáře lechtá svou provokativností, kdežto ke konci mírně tíhne k uklidnění nastolených poměrů a poskytuje tak nezasvěceným lidem prostor pro posouzení, zda je onen sen snem Freudovským,  či nikoliv, zda jsme jen záměrně v sobě potlačili vědomí důležitosti sexuality v každé epoše lidských dějin, či jsme se dostali do fáze skutečné sexuální bezuzdnosti bez hranic.

III. Zneužití jazyka?

         Položme si otázku: „Zneužil autor, či nezneužil jazyka?“ Popravdě řečeno, Hamlet by se nám v tuto chvíli jistě hlasitě vysmál a neváhal by samozřejmě zaťukat si dýkou na čelo, avšak nemyslím si, že bychom se nyní dopustili chyby, kterou se v jisté knížce dopouští letec, když svého malého přítele neustále zahrnuje zbytečnými „dospěláckými“ otázkami, na něž malý princ nikdy zásadně neodpovídá.

            Autor dle mého mínění mohl naši mateřštinu docela lehce zneužít. Rozprostíralo se před ním široké prostranství, které mu přímo vnucovalo sáhnout po mnohem barvitějším slovníku, než jakého sám v textu použil. Autor se však ubránil svodům provokativních křivek českého jazyka a zahrál si prostou roli objektivního vypravěče. Košatějších a výmluvnějších výrazů se zbavil tím, že do textu vmísil samotné citace z dopisů či děl předních i „zadních“ osobností předminulého století.

            Toto vše kupodivu ani zdaleka není kritika autorova slovníku, který by se dal bez rozpaků přirovnat k těhotenství střídmých a vkusných metafor, přirovnání, personifikací, kontrastů a hyperbol i k výstižnému gestu naplněnému odbornými výrazy (termíny), je to pouze připomenutí, že tíže vlastního obsahu literárního díla se dá elegantně přemístit jinam či darovat někomu jinému.

IV. Citujeme

            Úplných citací je v kapitole Sen o rozkoši opravdu poskrovnu, proto si važme alespoň úryvku z dopisu jistého Helceleta Boženě Němcové, v němž ji rafinovaně, avšak beze studu  vyzývá k opakované nevěře: „Můj tón k Tvému tónu hodí se; proč bychom neměli radostně se pokusiti souzvuk utvořit. Ale ani Ty, ani já nejsme ani tak nevázaní, aniž bychom v tom snad navěky výmezně zalíbení nacházeli, bychom spolu do Arkádie utéci a se vespolek zavázati měli, že chceme pořáde a jedině spolu souzvukovati a v to souzvuku se kochati. Nechejme si to tedy na „svátky“, to jest na jasné příhodné doby, srovnáváš-li se se mnou. Až nás tedy zase kdysi příznivá náhoda svede, hodlám tě zase tak s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovu noc, a víc, ač budu se ti ještě tak líbiti jak tehdá.“ (2)

Zazvonil zvonec a mýtům je konec

Práce a snažení Vladimíra Macury kupodivu znemožňovala mimo jiné politické zneužívání obrozenských tradic (všeslovanství, nacionalismus), v poválečném období tak intenzivní a časté. Neznemožnila obrození ani jeho génie - to jen proti jejich některým „romantickým“ manipulacím rázně uplatnila práva a povinnosti toho, kdo potřebuje lépe porozumět světu, v němž žije, protože ho má rád.

Když vloni na podzim Vladimír Macura děkoval v Míčovně Pražského hradu za státní cenu za literaturu, provívalo jeho řečí memento lidské konečnosti. Kdo si však až doposledka toto téma spojoval s jeho strhující osobností? Nemá smysl vypočítávat, jaká jeho odchodem vznikla ztráta pro „český svět“, pro literární a kulturní historii, pro Akademii věd, v jejíž vědecké radě působil, pro Ústav pro českou literaturu, kde celý život pracoval a který v posledním období vedl. Vladimír Macura byl z osobností, jejichž místo se nedá zacelit.

Citace:

(1) Macura, V.: Český sen. 1. vyd. Praha 1998, s. 169

(2) Macura, V.: Český sen. 1. vyd. Praha 1998, s. 180

Použitá literatura:

1.      Macura, V.: Znamení zrodu. 1. vyd. Praha, Československý spisovatel 1983. 288 s.

2.      Macura, V.: Český sen. 1. vyd. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 224 s.

3.      Hoffmann, B.: Literatura IV (Výklad). 1. vyd. Praha, Scientia 2000. 232 s.

4.   www.kav.cas.cz