Miloš Zapletal

Esc

„Nebo…“

Byla v tom výzva, jak to tlouštík pronesl tím svým falzetovým hláskem a držel prst na tlačítku úplně vlevo nahoře. Ten týden jsme všichni ve firmě měli nové klávesnice. Grey blue-tohle podsvícení tehdy vážně frčelo.

„Nebo…“

Ještě jednou to řekl a už to fakt vypadalo, že ten escape zmáčkne. Ale samozřejmě ho nezmáčkl. To by totiž letěl na hodinu. Firma by ho už dál nechtěla. Padák. Vykopali by ho ven a nechali by ho smrdět na skládce, té vzadu za Barákem. Vykopali by ho a to i přesto, že tak dobrého pegeelektronika a zpomalovače Sítě by jen tak někde nesehnali. Možná nikde v okruhu padesáti nových kiláků.

 Jen si tak naoko zahrával s osudem a stačil by fakt malý pohyb, stačilo by, kdyby ten svůj neohrabaný tučný měkký prst přitlačil trochu víc k podložce. Tyhle klávesnice byly už tehdy kurevsky a tím myslím opravdu kurevsky citlivé. To proto aby se na nich daly tak rychle vysmažit všechny ty superrychlé prográmky, které pak borci pouštěli do Sítě a našinci z firmy mohli ten den vydělat o dobrých pár desítek tisíc nových babek víc. No a kdyby teď to tlačítko zmáčkl, teď když byl Karpow spuštěný… Kdoví, co by se stalo.

 Taky že se honem ozval nějaký strašpytel jakých jsme tu měli plno: „Hele Carle neblbni, stakovýmavěcmasenežertuje…“ Kdoví, co by se bylo stalo. To je teď ale vcelku jedno.

Každopádně tenkrát, hned jak mi na stole zazvonil Digman, jsem věděl, že jsou čtyři a že mám padla. Venku už tou dobou byla hustá tma a já chtěl ještě něco užít z večera a tak jsem na sebe rychle navlík ty cirkusácké oblečky od Venc-chi, co je dobré nosit a vyplul do romantického grey’n’blue večera.

Ten večer jsem se po dost dlouhé době vydal zapadlou uličkou, která byla vlastně hned vedle Baráku, ale mi z firmy jsme se tamtudy neměli vydávat. Nebylo dobré, když tě viděli vracet se tamtudy domů. Mohl jsi totiž odbočit a vejít do některého z těch temných domků vypadajících nemožně toho, aby v nich vůbec někdo žil. Nevadí. Čvachtal jsem dál smrdutým blátem, hlavu plnou veselých plánů do budoucího večera. Vydal jsem se totiž k Přístavnímu centru neboli jednouše Přístavu, jak tady tomu každej říká. Doufal jsem, že narazím na nějaké ty kamarády a podniknem něco zpátečnického v trpce deštivém podvečeru.

Jediné co mi kefu jakžtakž kalilo, teda jenom když sem si na to vzpomněl, byly některé nevyřízené zakázky, účty a tak podobně, co jsem v přístavu měl.( Abych byl míň tajuplný) šlo o nějakou prácičku, která prostě nešla provést bez mé drahocenné přítomnosti, byl sem na ní domluvený s partou dost dobrých kámošů, pro který sem se to rozhodl udělat jen tak z kamarádství a taky z hecu,jenže sem teď v poslední době prostě fakt neměl čas a proto sem se za tu dobu prostě ještě nedokopal k tomu, abych v téhle souvislosti dal o sobě nějak vědět… Tak je docela jasné, že kámoši jsou už jako na trní, protože koneckonců nejde o záležitost, která by měla čas.

 Budu si holt muset v nejbližších dnech zařídit pár dnů volna. A kámoši si budou muset najít mě. Sám se do toho hrnout nebudu. To teda ne. Až to bude fakt nutné, což ostatně bude hodně brzo, oni si pro mě sami přijdou. A to si pište, že když jde o tuhle záležitost, tak si mě najdou i v horoucím chilli con carne'n'NEOASSIA pekle! Jestli je ovšem nenajdu já sám, už dneska, jak se někde nalívají…

Ulička byla jen spoře osvětlená těmi stařičkými modrými blikátky. Pod jednou takovou lampou seděl starej pobuda, smrdutý maník, jeden z těch, co na první pohled vypadají docela strašidelně, ale vlastně se jich vůbec nebojíš a je ti jich spíš tak nějak líto. Zastavil mě a že jestli nemám nějaké drobáky. Něco jsem mu hodil do kusu hadru, co vedle něj ležel a už jsem hleděl jít dál, ale ten stařík se nenechal jentak odbýt a pořád mě zdržoval. Nakonec z něj vylezlo (a to mě překvapilo), že to, co chce, je dát mi nějaké varování.

Jasně, povídám: „Dík dědo, jenže já takováhle varování dostávám každej den. A zatím se žádný nevyplnilo. Tak co z toho? Ha?“

A on mi na to odpověděl takovým hodně unaveným hlasem jako že má už jen trochu trpělivosti: „Hele mladej, ty něchytrí když mě nechat odejíť bez bližších informací.“ Mluvil takovým tím přízvukem jako všichni novoasijští přistěhovalci. Nevím proč, ale tenhle typ žvatlání na mě působil takňák provokativním dojmem, tím tuplem provokativním, když jím bylo pronášeno nějaké dotěrné poučení.Tihleti novoasijaté. Přijedou do města plní naděje a skončí v přístavu a dřou se pak v rybích farmách stejně do krve jako doma, tisíce nových mil kdesi v Tichomoří. Často skončí i takhle v bahně, ospalí tmou.

Stařík ještě něco vykládal, ale už mi začala docházet trpělivost a tak jsem se vzchopil a šel dál, do tmy. Brodil jsem se skoro po kotníky v smrdutém bahně a dobrá nálada mě pomalu začínala opouštět. Asi po sto kročejích už jsem naštěstí uviděl ty charakteristický modrý neony Krvavýho šarka a ucítil ten pronikavý smrad mrtvých krevet a bylo mi rázem jasný, že už nejsem v temným pekle, ale v starým dobrým new-castleským přístavu.

Kolik jsem tam toho vypil, to teda nevím, ale co jakžtakž vím a co je důležité je, že druhej den přesně v 7:00 novýho času už jsem zase pěkně klečel pod velkou zdí digiskicáku a načrtával návrh na nějaký nový novoromantický plakát. Stále ještě mě tahle práce bavila a tak jsem dokázal překousnout ty občasné fórky od šéfa i některé spolupracovníky, s kterýma jsem sdílel tuhle pracovnu.

Bylo mi dobře, přestože by mi nemuselo být úplně nejlíp a přestože bylo deštivé ráno. Ten déšť mi nevadil, mohl jsem se alespoň soustředit na ten svůj plakát. Rozhlížím se kolem po prostorné kanceláři, ruce za hlavou jako bych měl už odpracovaný minimálně poločas. Zívnu a najednou chápu. Jediné, co teď fakt potřebuju k pohodě je ukojit poctivou a přirozenou touhu si do někoho rejpnout. První, kdo byl na ráně byl samozřejmě Faster. Ubohý vyžraný kolega Faster. Tlouštík Faster. Ten tlouštík, co pořád říkal „Nebo…“ a dělal, jako že zmáčkne Esc. Zrovna ten.

„Hej Fastere, víš co jsem slyšel o tvojí matce?“ Fastera většinou dokázali nejvíc namíchnout takovéhle primitivní žertíky.

„Slyšíš Fastere,“ dělal, jako že neslyší, „teda, víš co jsem slyšel o tvojí matince?“

„No co, ty cucáku?“ chtěl to říct výhružně, ale spíš mě to ještě víc pobídlo k útoku.

„Teda nevím, jestli je to pravda,“ začal jsem jako bych to chtěl říct jen tak mimochodem a jak se dalo čekat, ten trotl se toho chytil.

„No no, do toho, dořekni to,sráči…“ Jako kdyby mě fakt tak nějak slizounce masochisticky prosil.

„Ale slyšel jsem jenom to, že vznikla jako vedlejší produkt genetického projektu Symaxu…“

Byl to sice hloupý vtípek, ale i tak vzbudil dost velkou salvu smíchu, která konečně všechny probudila a nahodila na tu správnou pracovní frekvenci. Tak co. A navíc tyhle vtípky na tělo nebyly tady na pracovišti vůbec nic neobvyklého. A už vůbec nikoho by nenapadlo je brát jako něco nefér.

„Jo? Jo…“ bránil se chudák Faster a potíc se rychle vymýšlel jaký žertík mi ztropí na oplátku. Nakonec se ale zmohl jen na to jediné.

„Teď se mi teda omluvíš, ty vymrdanej dizajnérskej zmrde…“ spustil a už se docela rozehříval, „Nebo…“ a asi ho to fakt dostalo, protože jeho jindy malátně klidná ruka sebou teď na klávesnici křečovitě škubla. A zrovna v tak špatnou chvíli.

Co bylo dál, dost dobře nevím. Vím jenom, že právě teďka sedím, teda napůl sedím a napůl ležím sám v cele číslo nevím skvělého bílého Lobo-como-tomo ústavu a připadá mi, že se to všechno stalo hrozně dávno. Takhle se teda zachází s ještě nedávno skvělými pracovníky skvělé comp- firmy.

Měl jsem tenhle týden nebo deset dnů, co tu už jsem, docela dost času na přemýšlení a často mě napadlo,že po tom, co Carl, teda Faster zmáčkl ten escape, tak se všchno alespoň částečně na chvíli změnilo a mi, co tam seděli jsme viděli a zažili něco, co jsme prostě vidět a zažít neměli. Nevím.

Jak to tak vypadá, budu mít ještě dost času o tom tady přemýšlet. Mladá&Milá sestřička, co za chvíli přijde a vezme mi WRITERa, sice říká, že když budu papat prášky a jednou denně si nechám dát tu hyperinjekci, tak jsem za tři týdny venku, ale já jim na to jen tak neskočím.

Možná tu taky zůstanu tak dlouho, až na všechno zapomenu.

Na druhou stranu, mám v Přístavu pár dost dobrých kamarádů. Takže se ani moc nebojím.