Neuronová odysea - 1.část

Cesta do hlubin vesmíru.

Bydleli daleko od velkoměsta. Jejich dům stál na rozlehlé planině, travnaté a větrem ovívané. Bylo to menší, montované stavení, s garáží a velkou dílnou vzadu. Na střeše byla otáčecí kopule pro pozorování oblohy. Nejbližší sousedé žili deset mil odtud.
Odstěhovali se sem hned po svatbě. Ron se rozhodl, že jeho žena Peg odnosí dítě právě tady. Prodali svoje dva menší byty, které získali od rodičů, a vyhledali si jedno opuštěné místo. Byli rádi, že se jejich dítě narodí do ticha a krásné přírody, daleko od umělých světel mrakodrapů a chaosu městských ulic, přeplněných auty na vodu.
Měli štěstí, neboť Ron dostal nabídku pracovat v jednom výzkumném středisku, které se nalézalo v opuštěné krajině na začátku táhlého masívu hor. Bylo to dobře placené místo kybernetického experta pro rozbor údajů z vesmírných korábů, odjíždějících nebo vracejících se z těžebních výprav na Marsu. Nikdo se sem ale nehrnul, byla tu příliš velká samota. Bylo to zvláštní, ale pořád ještě byla na Zemi liduprázdná místa.
A přesně to mladí manželé potřebovali. Peg se právě dozvěděla, že čeká dítě, a přešťastný Ron ji přesvědčil o tom, že jim nejlépe prospěje trocha skutečné přírody.

Ron jezdil do práce vždy brzy ráno a vracel se pozdě večer. Peg se mezitím procházela po verandě, naslouchala svištění vysokých trav a rozmlouvala se svým bříškem. Ron jí starostlivě přikázal, že nesmí pracovat, a tak jen dohlížela na pracovníky, kteří rozkládali z matic, uložených v příručních kufřících, zbylé části domu. Matice obsahovaly zhuštěné molekuly s již vytvořeným tvarem a podrobnou strukturou domu. Ozařováním se pak molekuly roztáhly a na zelené trávě vyrůstal dům, jako roste houba po dešti.
Když se pak Ron vracíval z práce, se zaujetím naslouchal dlouhým Peginým vyprávěním a v mysli se mu rozpouštěly tisíce čísel a tiché vrčení počítačů, které ho zasycovalo celý den horečného programování. Byl rád, že se jeho žena zatím nenudí.
Tak jim ubíhaly týdny.


Jednoho dne, když se Ron vrátil večer z práce, našel Peg, jak leží na podlaze. Ani nevěděl, jak a za minutu už s ní ujížděl dvousetmílovou rychlostí po nadzemní dálniční spojce do nemocnice v Irringenu. Již během jízdy se Peg probrala, cítila se však hrozně slabá.
Když ji přeložili na pojízdné lůžko a odváželi dovnitř, běžel vedle ní a nedbal přitom na výzvy, aby zůstal dole. Až přijímacímu lékaři se podařilo Rona odrazit a přimět, aby počkal aspoň před sálem.
"Kolikrát již takhle omdlela?"
"Poprvé," vyhrkl Ron.
Doktor udržel kamenný výraz, otočil se a zabouchl dveře. Ron však tušil nejhorší.

Ron přecházel po chodbě sem a tam a rozčilením se hryzal do pěsti. Když mu cestu zahradil nemocniční robot-prodavač a nabídl mu úžasný nápoj s uklidňujícími účinky, Ron ho odstrčil tak prudce, že stroj odlétl, narazil do stěny a spustil poplašný signál. Sestra z ambulantního oddělení, která stála na druhém konci chodby, vykřikla, přiběhla k Ronovi, vyžádala si na něm číslo bankovního konta kvůli náhradě škody, a pak ho vykázala dolů do haly.
Venku se již stmívalo, když za ním do haly s velkými obrazovkami přišel doktor. Jeho tvář byla stále stejně chladná, jako když přijímal jeho ženu. Ron seděl zabořen do vodního křesla, připomínajícího hlemýždí nohu, a k příchozímu ani nevzhlédl. Doktor se pomalu usadil vedle něj a nastal okamžik ticha, kdy jako by se ani jednomu z nich se nechtělo porušit zdánlivý poklid mlčení. Po chvíli se lékař nadechl a řekl:
"Budeme si tu vaši ženu muset nechat pár dní na pozorování."
"Na pozorování čeho?
"Víte, objevilo se podezření, že se může jednat o ..."
"Stokasticidu?!" vydralo se z Rona, jako by vyplivl dlouho zadržovaný dech.
Lékař se k němu pomalu pootočil.
"Jak dlouho o tom víte?"
"Nevím nic. Asi před rokem, když jsme zjišťovali, jestli můžeme mít děti, ukázaly něco testy. Řekli nám, že pravděpodobnost, že se to dál rozvine, je pouhých deset procent."
"Je mi to velmi líto. Zatím vám nedokážu říct víc. Přijeďte zítra."

Ten den již svoji ženu neviděl. Domů se vrátil kolem půlnoci. Nalil si sklenku nazelenalého likéru, který se pražil ze semen těch vysokých trav, co byly všude kolem. Pomalými pohyby bral sklenku do ruky, usrkával zkoprnělými rty a zase ji pokládal na stůl. Přitom se snažil odreagovat při noční televizní show o sexuálních projevech entomykonautů ze čtvrté galaxie, nedávno objevené. Na pokyn hlasatelky si nasadil virtualizační brýle. Nyní nahlížel do nějakého hustého lesa, kde několik metrů před ním stály dvě zkroucené postavy, podobné kudlankám, a provozovali něco, co mělo být, jak Ron usoudil, obdobou rituálu před rozmnožovacím aktem. Větší
z postav kroutila hlavou tu nalevo, tu napravo, a pak se náhle její hlava roztočila jako kolotoč, co je umístěn na jakémsi tenkém, stopkovitém krčku. Menší postava přitom kolem ní vyskakovala do výšky a mávala svými dlouhými chlupatými výstupky.
Ron si znechuceně sundal brýle, odešel na verandu a posadil se do samokolébací sítě. Až klokot šumících trav a temná noční obloha s tisíci světelných bodů ho uklidnily a odnesly aspoň načas jeho tíživé myšlenky z téhle planety někam pryč. Usnul blízko k ránu.

Slunce již dávno ve své záři rozpustilo i Jitřenku, když ho probudil telefon. Rozespalá mysl, pročištěná nocí od jakýchkoli myšlenek, se s prvním tikavým zvukem hned znovu aktivovala, a vrátilo se tak i uvědomění bolesti.
Volal mu kolega z práce. Ron se omluvil a hned zavolal do nemocnice. Sdělili mu, že jeho žena právě upadla do dalšího kómatu

Stál u lůžka a díval se na její bledou tvář. Nos měla propíchnutý stříbrným knoflíkem, který okysličoval její krev, a pomáhal tak s umělým dýcháním. Několikrát se na ni pokusil promluvit, ale uvědomoval si dobře, že je to jen zoufalý afekt. Pak jí odrhl přikrývku a dotkl se rukou malého bříška.
Po pár minutách, kdy držel svoji rukou přitisknutou na jejím těle, se mu zdálo, jako by cítil slabý úder. Přitiskl ruku ještě pevněji a čekal dlouho, ale žádný pohyb již nevnímal.
Ze snění ho vytrhlo nějaké mačkání. Chvíli bez hnutí přemýšlel, než si uvědomil, že má na ramenu ruku sestry.
Šel za postavou v bílém plášti úzkou chodbou. Zdálo se, že jdou již celou věčnost, když se před nimi objevily dveře, jejichž povrch ještě před okamžikem simuloval donekonečna ubíhající tunel. Ron tak poznal, že jdou za šéfem kliniky. Každý ředitel měl dobře maskovanou kancelář, aby nebyl neustále obtěžován všetečnými návštěvníky nebo novináři.
Prošli sekretariátem a ocitli se v ředitelské kanceláři. Za protáhlým černým stolem sedělo několik postav v bílých pláštích. Lékař, sedící nejblíže ke dveřím, okamžitě vstal ze židle a přistoupil k Ronovi.

"Jsem doktor Richards, vedoucí této kliniky. Toto jsou mí kolegové z nanoorganického oddělení a támhle sedí doktor William Kirinstein z New Washingtonu. Pozvali jsme si vás přímo sem, neboť se jedná o poněkud výjimečný případ."
Ron se tvářil, jako by byl duchem nepřítomen.
"Co víte o stokasticidě, pane Owene?"

---