Přítel

PŘÍTEL

Vše to začalo minulé léto. Vzal jsem si v práci dva dny volna a vyrazil jsem si se svou ženou Martou na chalupu. Potřeboval jsem vypadnout z práce, protože se mi zdálo, že mě náš šéf začíná až moc dusit. Za každou byť nepatrnou chybu si mě zval k sobě do kanceláře a tam si na mně chladil žáhu. To jsem neměl za potřebí. Zároveň jsem doufal, že tenhle prodloužený víkend, trochu vylepší, náš, poslední dobou ne zrovna harmonický, vztah.

Seděl jsem tak na dece, na louce u rybníka a s přivřenýma očima se snažil zapomenout na ranní hádku s Martou. Ta zůstala na truc v chatě a léčila si svůj vztek na mne alkoholem, jak bylo jejím dobrým zvykem. Nepamatuji si přesně kvůli čemu jsme se tenkrát pohádali, ale určitě to byla jen, zase jedna, z nekonečné řady zásadních maličkostí,za které jsem vždy mohl já. Vím jen, že jsem seděl a snažil se zbavit bezmocného vzteku, který mnou cloumal.

Když jsem po chvilce otevřel oči, uviděl jsem vedle sebe, jen tak na trávě, sedět muže. Nevím jak dlouho tam již byl, neslyšel jsem ho přicházet, prostě tam najednou seděl...

Už od první chvíle mi byl sympatický a tak nějak povědomý. Hned jsme se dali do řeči a já, nevím proč, jsem k němu pocítil velkou důvěru. Vypadal tak, jak jsem si vždy přál vypadat sám. Samý sval, zřejmě od dlouhodobého tréninku v posilovně, zdravá opálená barva, štěstí a úspěch z něj jen sršelo. Shodou okolností byl poblíž také na dovolené. Ale jak mi řekl, jezdívá sem jen málokdy, nemá prý moc času. Brzy jsem si připadal, jako bych se bavil s kamarádem z dětství. Vylíčil jsem mu dopodrobna své problémy v práci. Do detailu jsem mu popsal, jak mě můj šéf tyranizuje, svoje nekonečné hádky s Martou, zkrátka jsem mu popsal, celý svůj zpackaný život.

Už dlouho jsem neměl příležitost se někomu svěřit. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem do té doby vídával pouze v mých oblíbených filmech, ve kterých se vždy v nějakém hrdinovi něco zlomí a on začne jednat na svou pěst a který jsem se bezúspěšně snažil párkrát napodobit před zrcadlem, když jsem byl sám doma.

Nabídl mi, že by mi mohl pomoci. Zeptal jsem se ho, jak by to chtěl udělat. Odpověděl mi, ať se o to nestarám. Pomalu se zvedl a odešel. Věděl jsem, že mé problémy vyřeší. Něco mi dávalo tušit, že bych raději neměl přemýšlet, jak to chce udělat...

... Abyste alespoň trochu pochopili, proč jsem skončil tak, jak jsem skonči, měli byste vědět, že jsem v životě nic pořádného nevykonal. Celý život jsem jen někomu ustupoval a někoho poslouchal, zařazen, pokud možno neviditelný, v davu dalších šedých myší. Žena mi až nepříjemně často připomínala jaký jsem slaboch. Bohužel měla pravdu. Zpočátku jsem se snažil, sám sebe, ještě nějak omluvit, ale postupem času jsem otupěl. Vlastně měla pravdu, ale co, já měl přítele. Konečně někdo, mi chtěl pomoci se vším, i s mojí manželkou...

Dovolená skončila jak jinak, než hádkou s Martou a tak jsem nastupoval do práce víc unavený a ještě s mizernější náladou, než když jsem odjížděl. Doufal jsem, že se mi ozve můj nový známý a že mi třeba nabídne nové zaměstnání, nebo novou manželku, bral bych obojí. Ale po příjezdu domů jsem v poštovní schránce nenašel žádný vzkaz a telefonní záznamník také mlčel. Napadlo mě, že se nic nezmění, byl jsem bláhový když jsem si myslel, že mi někdo cizí může pomoci.

Na mém stole v kanceláři ležel krátký vzkaz od mé, vlastně jediné, spřízněné osoby, jíž byla má kolegyně Betsy. Vzkaz byl stručný a jasný : ...hned jak se vrátíš, chce s tebou mluvit šéf. Je to špatný, malér... Víc nebylo třeba psát. Toto krátké sdělení stačilo, aby mi po zádech přejel mráz a můj žaludek se scvrkl do velikosti míčku na squash. Zpocenými dlaněmi jsem popadl telefon a zavolal do šéfovo kanceláře. Jeho sekretářka mi sdělila, že má přijet až odpoledne. Prý se mnou chce mluvit v neodkladné záležitosti a prosí mě, abych na něj počkal. Nezapomněla dodat, že když jí tento vzkaz pan vedoucí předával, byl velice rozezlený.

To si mohla odpustit.

Mrcha.

Celý zbytek dne jsem byl jak v mrákotách, na nic jsem se nemohl soustředit. Stále jsem doufal, že jako zázrakem se ozve můj známý a řekne mi, ať si sbalím svých pár švestek, že má pro mne práci ve své firmě, nebo že bychom spolu mohli začít podnikat, nebo cokoli... Nikdo nezavolal.

Šéf si dal načas. Přijel až půl hodiny po té, co poslední člen uklízecí party odešel z mé kanceláře.

Zaslechl jsem ho jak prošel kolem mých dveří. Dalo mi hodně přemlouvání, abych vstal ze židle a vydal se za ním.

Seděl ve svém pohodlném koženém křesle, které bych si jistě nemohl dovolit ani za tři své platy a s tváří samý úsměv s někým hovořil po telefonu. Chtěl jsem odejít, ale pokynul mi abych zůstal. Snad nebude tak zle, pomyslel jsem si, když jsem viděl, že je poměrně v  dobrém rozmaru. Ale bylo. Sotva zavěsil, úplně se jeho chování změnilo. S kamennou tváří mi sdělil, že mé pracovní výsledky jsou téměř nulové, že vůbec nechápe, proč mě dosud zaměstnává a ještě spoustu dalších věcí, které jsem již zapomněl. V již tak dusné atmosféře vydýchané kanceláře, začalo být navíc jasně cítit jedno slovo. Vyhazov.

Ani nevím jak jsem odešel.

Najednou jsem stál venku a jemné kapky deště z právě přicházející bouřky mě bičovaly do tváře. Jen jsem tak stál a dýchal. A pak jsem ho uviděl. Opět přišel, jak bylo jeho zvykem tak, že jsem ho ani nezaslechl. Nezapomněl na mne. Řekl, že vypadám strašně. Mám prý jít domů a odpočinout si. O vše se postará. Chvilku na to jsem ho viděl, jak prochází hlavními dveřmi do budovy a kyne vrátnému, jako by to tu důvěrně znal. Pak nastoupil do výtahu. Chtěl jsem na něj zavolat co chce dělat, kam jede, ale bylo již pozdě. Dveře od výtahu se zavřely. Chvilku jsem přemýšlel že vyběhnu za ním, ale po té rozmluvě se šéfem jsem byl úplně vyčerpaný a tak jsem se pomalou chůzí vydal domu. Začalo hustěji pršet a ozval se první hrom. Prostě parádní den...

... Je zvláštní, jak se věci rychle mění. Opravdu platí, že jednou jsi dole, jednou nahoře. Já byl ještě před pár dny obyčejný zaměstnanec, v obyčejné firmě a nyní je ze mne vrah. Odsouzený a čekající na smrt. To, že jsem nevinný, je zřejmě jen maličkost, taková piha na kráse, která nikoho nezajímá. Ještě před pár dny jsem si myslel, že když člověk říká pravdu, nic se mu nestane, že nevinný člověk nemůže být odsouzený. Omyl, může a bohužel jsem tím člověkem já...

Můj poslední den na svobodě, nestál vážně za nic. Domů jsem přišel promočený na kost, protože onen déšť se během neuvěřitelně krátké chvilky proměnil na průtrž mračen, kterou jsem snad ještě nikdy nezažil. Jako by v tom byl nějaký symbol, nebo znamení. Jako by mě to chtělo spláchnout, abych už nebyl nikomu na očích.

Sotva za mnou doma zaklaply dveře a já si pověsil svůj naskrz promočený svrchník na věšák, otevřely se dveře z kuchyně a z nich vyšla Marta. Ta, sotva spatřila, že se mi podařilo mým kabátem umokřit i další, doposud suché věci na věšáku, začala, snad již posté, přeříkávat důvěrně známé věty o mé neschopnosti, nevšímavosti, lhostejnosti a spoustě dalších mých vlastnostech, o kterých jsem doposud nevěděl. Sebral jsem zbytek sil a pokusil jsem se jí vysvětlit, jaký mám za sebou hrozný den. Jen jsem přilil olej do ohně. Další záplava nadávek. Jemně nachová barva v manželčině tváři dávala tušit, že jen tak neskončí.

Musel jsem vypadnout, nebo by mi praskla hlava.

Když jsem, jako naprostý blb a neschopný manžel a chlap co nestojí vůbec, ale vůbec za nic, kterej nic nedokázal a ani nedokáže, otevřel opět dveře, že vypadnu a raději opět promoknu, než poslouchat tohle, stál naproti mně můj tajemný přítel. Jako by část z jeho klidu, který mu vyzařoval ze tváře přeskočil i na mne. Přestože na mne zpoza na půl zavřených dveří neustále dopadal vodopád nadávek, cítil jsem se již lépe. Ani jsem nemusel nic říkat. Jen jsem poodstoupil o krok stranou a pootevřel trochu víc dveře, aby můj přítel mohl projít. “Počkej tady”, řekl hlasem, který jsem znal a pomalu a klidně vešel do bytu...

Jak jsem tak stál na chodbě, snažil jsem si představit, co se asi děje v bytě. Popošel jsem dokonce i blíž ke dveřím ,abych třeba něco zaslechl. Bylo však absolutní ticho. Žádný řev, žádné nadávky, jen ticho. Trochu zlověstné. Náhle jsem zaslechl na schodišti pode mnou nějaký hluk. Kdo to může být, takhle pozdě? Nikdo mě nenapadal. Řekl jsem si, že se raději vrátím do bytu, protože představa, že mě tu najde někdo ze sousedů, jak stojím před vlastní bytem a nevím, jestli vůbec chci jít domů, mě vyděsila víc, než nadávky mé ženy.

Zrovna když jsem bral za kliku, ucítil jsem něčí ruku na rameni. Ohlédl jsem se. Za mnou stáli tři policisté. Ten co mě bral za rameno vypadal z nich nejstarší. On jediný na mě taky nemířil zbraní...

...A pak už to šlo ráz na ráz. Než jsem se vzpamatoval a pochopil, co se vlastně děje, seděl jsem v cele předběžného zadržení. Byl jsem obviněn ze dvou úkladných vražd. Až při výslechu jsem se dozvěděl, co se stalo.

Když můj šéf dlouho nešel z kanceláře, šel se vrátný podívat, jestli je v pořádku. Našel ho v kanceláři. Hlavu měl podle jeho výpovědi rozmlácenou k nepoznání. Místo obličeje prý neidentifikovatelnou směsku krve a masa. Vražednou zbraní, k mé smůle, byla soška, kterou jsem kdysi přivezl ze své dovolené jako suvenýr a kterou jsem dal šéfovi jako dárek. Doufal jsem že si mě třeba oblíbí..., ale to už znáte. Tak ten vrátný zavolal hned policii. Samozřejmě, že jim řekl, že poslední jsem budovu opouštěl já. Jak mohl zapomenout na mého přítele, ne kterého dokonce kynul, jako by ho znal, jsem nedokázal pochopit. A pak samozřejmě má manželka. Ten policista, co mě vzal za rameno otevřel dveře, aby uvědomil mou ženu, že mě odvádí a aby jí požádal o svědectví. Zvědavě jsem šel za ním. Chtěl jsem vidět, co tam dělá s mým přítelem.

Seděla v obýváku. Uškrcená.

Mou kravatou.

Jeden z nich ihned volal sanitku, přestože bylo jasné, že měl spíš zavolat pohřební službu. Popadli mě a odvedli. Ani pořádně neprohlídli byt, kdyby to bývali udělali, našli by jistě mého přítele, který se, jak předpokládám, ukryl v koupelně. Měl bych šanci.

Oni to však neudělali.

... Přišel za mnou předevčírem. Krátce po té, co mi oznámily datum vykonání rozsudku. Prostě stál na chodbě za mříží. Nic neříkal. Prosil jsem ho ať se přizná, ať něco udělá, vždyť mě čeká smrt. V klidu, jako vždy, mi řekl to, čeho jsem se obával: “Udělal jsem přece jen to, co jsi chtěl už dávno udělat ty, jenže jsi se bál”. “Potrestají toho pravého viníka, proč by trestali mne, já ti jen pomohl”. To přece nemyslí vážně, to ne, zavolám dozorce, ať ho vidí, ať vidí, o kom jsem mluvil při výpovědi a uvidíme kdo je vinen. Ale to jsem již mluvil k prázdné mříži.” Přítel” byl pryč...

Stále dokola a dokola jsem se jim ho snažil popsat. Nikdo mi neuvěřil, nikdo ho nikdy neviděl. Paradoxní. Teď, když byli konečně dva lidé, kteří mi nejvíce ztrpčovali život mrtví, a kdybych měl šanci začít znovu a jinak, byl jsem odsouzen k trestu smrti.

Jak jednoduché.

Vše svědčilo proti mně, nenašel se nikdo, kdo by podpořil mou výpověď. Nikdo kdo by mi pomohl.

Jako obvykle.

Je zvláštní, že něco tak složitého, tak komplikovaného, jako je lidský život, může být ukončeno během chvilky, dvěmi nepatrnými injekcemi. Tolik orgánů, krve a štěstí je zapotřebí, aby vše fungovalo jak má a pak stačí pár kapek nějaké tekutiny a je po všem. Za chvíli to poznám. už si pro mne jdou...

Zavedli mě až k lůžku uprostřed místnosti, položil jsem se. Jeden z dozorců mi připoutal ruce a nohy silným koženým popruhem, zakončeným suchým zipem. Pro jistotu mi přidali ještě jeden přes pás. Kam bych asi utíkal? Dozorce odešel. Ani se na mne nepodíval. Vystřídal ho kněz, který mi udělil poslední pomazaní. I ten záhy odešel. Přišel muž v bílém plášti a odborně mi zavedl kanyly do obou paží. Od nich vedli průhledné hadičky. Na jejich koncích byly dvě menší nádobky s čirými tekutinami. Jedna z nich mě uspí a druhá zabije, přemýšlel jsem která je která.Jako by na tom záleželo.

Zadíval jsem se do skel, nechtěl jsem pozorovat, jak mi jed pomalu sestupuje k žilám. Přestože bylo v místnosti šero, jasně jsem se viděl v skleněné stěně, která byla nalevo ode mne. Viděl svoje tělo, jak bezmocně čeká na smrt. Ještě poslední pohled sám sobě do tváře, abych se ujistil, že nevypadám, jako nějaký ubrečený šílenec. To co jsem spatřil mě šokovalo. Tvář kterou jsem spatřil, nepatřila mně. Patřila mému příteli. Úplně klidná, tak jak jsem jí znal...