Ti zlí...

 Vlastně ani nevím proč jsme tady. Začalo to, když jsme slavili mé šesté narozeniny. Do bytu vtrhl nějaký chlap a křičel na celé kolo. Naši mě popadli a běželi se mnou k autu. Doslova mě tam hodili a nastartovali. Táta řídil jako šílený a já se sbírala z podlahy. Několikrát jsem zopakovala otázku kam jedeme, ale odpovědi se mi nedostalo. Zato jsem dostala strach. Vjeli jsme do lesa, slunce právě zapadalo a já si vzpomněla na pohádky o ježibabách, které jsem slýchávala od babičky. Tatínek nakonec zastavil a matka mě konejšila. Vzali mě do chatky, která mi připadala nějak povědomá. Strávili jsme tam několik dní. K jídlu jsme měli zajíce, kteří mi chutnali. Zatímco jsem si pod stolem hrála s dřívky a ohořelými zápalkami, naši se o něčem dohadovali. Maminka se občas podívala pod stůl a usmála se na mě. Její úsměv jsem jí opětovala a vyprávěla jsem jí o tom, na co si hraju. Druhý den po výletu v lese se táta vrátil bez zajíce. Maminka řekla, že je to zlé, ale já jsem jí řekla, že si můžeme nějakým nástrojem přivolat zajíce, jako to dělal krysař. Poprvé jsem jí viděla plakat. Táta občas přinesl nějaké zvíře, ale několik dní jsme stejně drželi půst.

 A pak nás našli! Do chaty vtrhli nějací lidé v hnědozeleném oblečení. Mluvili podivně a na rukávu měli červený pruh s křížem. Myslela jsem, že nás nesou jídlo, protože jeden z nich sržel v ruce slepice. Přiskočila jsem k němu a objala jeho druhou ruku. V zátylku jsem ucítila bolest a probudila jsem se až tady. Nutí nás pracovat. Mí kamarádi se záhadně vytratili. Jeden po druhém. Zbyla jsem jen já sama. Vzpomínám si, že když jsme tu byli všichni, měli jsme jen málo jídla. Občas nám hodili nějakou zeleninu. Strašně jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak se mí přátelé perou i o košťály. Proplakala jsem dva dny. Někdy po jídle se mi udělalo špatně a venku jsem dlouho zvracela. Ti lidé mě zbili a nechávali mě venku ve velkých bolestech. Tehdy jsem objevila v zemi ředkvičky. Skoro ani nebyly vidět pod hlínou. Rychle jsem se najedla a pár jich donesla i ostatním. Matku ani otce jsem neviděla.

 Teď sedím v koutě sama. Často kolem projde nějaký člověk, ale nevšímá si mě. Jsem ráda. Když si vzpomenu, co se mnou jeden dělal včera... Nenávidím se. Nenávidím své tělo a nenávidím i toho muže! Ostatní se smáli a dokonce se ho ptali, jak si se mnou užil. Vždycky, když si na to vzpomenu, zvedá se mi žaludek. Jeden z těch mužů konečně otevřel dveře. Za ním zahlédnu nahé ženy. Vím co se má stát. Jdu ke skupince a se vzlykotem se svlékám. Muž nás odvádí k jakési stavbě. Všechny nás tam nastrkal, aniž by se zajímal o tom, kolik tam máme místa. Náhle na nás cosi padá. Chci radostně vykřiknout, protože vidím kuličky, ale šíleně vykřiknu. Z kuliček stoupá podivný dým...

 Ani nevím jak jsem koncentrák přežila, ale jedno vím jistě: Má rodina je pomstěna. Kdo by si pomyslel, že se stanu nejmladší nájemnou vražedkyní Němců?