HRUŠKY

Před pár lety se zamilovala do jednoho bezva kluka. Teda – aspoň si to myslela, že je bezva. Vlastně ho ani moc dobře neznala, ale když srdce miluje, nežádá rozum o radu. Mělo to však jeden malý háček: Nikdy neudělal nic, co by jednoznačně nasvědčovalo tomu, že je to oboustranné..

Jak ubíhal den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem, nabývala přesvědčení, že to zkrátka oboustranné není. A její poraněné ženské ego naléhavě a opakovaně vyhlašovalo celému mužskému pokolení nelítostný boj.

Půvab společné večeře se vytrácel dříve, než byli schopni zasednout k té další, slastná příchuť milování nedokázala sytit smysly po celou dobu jejich dlouhých odloučení, smyslné otázky jim zůstávaly viset na rtech v obavách, že k odpovědím čas vyhrazený pro tak krátká setkání zdaleka nestačí. Nenacházela ani jediný vhodný prostředek, který by jí pomohl odstranit vzniklou disharmonii či ještě lépe – zaměnit polohu misek pověstných vah.

Dokonce zažila doby, kdy svoji mysl soustavně propůjčovala myšlenkám na černou magii. Ač velmi správně tušila, že v bulvárním tisku člověk zdravého rozumu rady nehledá, propadla chronicky známému: Tonoucí se i stébla chytá.

Vědma a čarodějka Isabelle byla překrásná žena. Její návod na účinný lektvar, vzbuzující v daném muži neomezenou a doživotní touhu a náklonnost k jediné ženě, jevil se jí být i přes použití vpravdě nezvyklých ingrediencí (žabí trus, pavoučí kusadla, ovádí křídla a bílé puntíky z kloboučků červených muchomůrek) pro tento účel tou pravou a jedinečnou pochoutkou. Pro začátek však zvolila druhou z nabízených možností:

UTRHNI Z PLANÉ HRUŠNĚ KRÁTCE PO JEJÍM ODKVĚTU A SOUČASNĚ ZA ODPOLEDNÍHO SLUNCE TRS MLADÝCH ZELENÝCH HRUŠTIČEK, ZAHŘEJ V DLANI NOC A DEN A PŘI NEJBLIŽŠÍ PŘÍLEŽITOSTI VLOŽ MILOVANÉ OSOBĚ ZCELA NEPOZOROVANĚ DO KAPSY KABÁTU – ÚČINEK SE DOSTAVÍ V CO NEJKRATŠÍM ČASE!

Třebaže neměla nejmenší tušení, kde v okolí rostou plané hrušky a bývalo by pro ni daleko snadnější sehnat žabí lejno na výrobu zázračného lektvaru, představa drobounké kytičky těch rodících se sladkých plodů jí připomínala panenskou čistotu tří oříšků pro Popelku. Když se pak krátce nato ocitla jednoho slunného jarního odpoledne na břehu řeky Bečvy a spatřila pláňku z větší části již po odkvětu, nemohla uvěřit vlastním očím: Nikým a za žádnou cenu by si nedala vymluvit, že v tuto chvíli zasahuje osud. Svírala zelený trseček v dlani celou noc a celý příští den. Volnou rukou pak nadepsala obálku, a protože ten bezva kluk bydlí hodně, ale opravdu hodně daleko, tajně doufala, že mu po otevření naprosto nenápadně (dříve než si přečte pár přiložených řádků) do té kapsy vklouzne. Dodnes nikdo neví, jak to tenkrát s těmi hruštičkami dopadlo. Nejspíš se při tom složitém transportu přece jenom někde stala chyba: Váhy se nepohnuly a prozatím není ani jasné, jestli už to konečně není oboustranné.