POHÁDKA O KRAKONOŠOVI

Petr Měrka občas připomíná Krakonoše. Hlavně když stojí ve vychladle pustých ulicích města Vsetína plného pekáren a pečiva. Má zkažené zuby a po boku svoji věrnou Kristy. Ta v ruce drží svoji oblíbenou mlátičku na maso a drtí výlohu noblesní drogerie zaměřené především na lůzu. Petr Měrka nemá rád násilí, do tváře mu duje chladný vítr a Kristy má poměrně dobrou náladu.

Vsetín je mrtvé město, žijou v něm sice jakési pofidérní existence, ale Valašská Polanka to prostě není. Sledoval jsem Měrku triedrem svého otce. Můj otec je masový vrah volně v přírodě žijící zvěře. Moji matku poslal do prdele a spí teď v ložnici s nafukovací pannou. Můj otec je člověk svým druhem a koncepcí patřící mezi kreaturní obludy. Moje matka sjíždí braun a já proto už od páté třídy nosím dredy. Už tehdy jsem se tak trochu zamiloval do Měrky coby svého nedostižného ideálu. Měrka chodil po školních chodbách nahatý, strhával ze zdí hasící přístroje a stříkal to zpěněné svinstvo po učitelském sboru - bylo těžké zachovat si od něj odstup a to i přesto, že on zarputile odmítal komunikovat s kýmkoli. Dotáhl to dokonce tak daleko, že ho doopravdy upřímně považovali za retardovaného. I když ani dnes si tím nemůže být nikdo plnohodnotně jist.

Měrka stojí na ulici, která vedle něho vypadá prázdná ačkoliv se hemží vystrašenými a permanentně spěchajícími lidmi - a také se přibližuje v autě policejní hlídka. Dívám se na Měrku přes dalekohled a vidím, jak uchopuje Kristy za rameno, líbá ji na ústa, následuje ostrý záblesk a - NIC! Policajti vylézají z auta a nasraně obušky začínají mlátit do majitele obchodu, kterého omylem pokládají za kriminální živel, jenž způsobil hmotnou škodu. Když se to po několika šrámech a decentním krveprolití vysvětlí, nezbývá, než zavolat pohřební službu. Začínám chápat, že Měrka měl vážně pravdu, když mi řekl:

,,Ne život, ale lidi jsou svině.“

Škrábu se proto na zadku a jsem vděčný, že existují mobilní telefony. Musím zavolat Otovi, ten Vsetín bez kamarádů je vážně tak melancholický a pustý. Jde z toho na člověka téměř až deprese. Zapálím si jointa a vyzváním. Mám to v pohodě, protože stojím na střeše věžáku, už ani nevím jak a kdy jsem se tady vůbec dostal - ale něco takového není pro mě vážně podstatné. Pak podléhám na opravdu krátký okamžik halucinaci, protože na obloze nedaleký kousek před sebou spatřuji kopulujícího Měrku. Jsou tam jako nějaké dva přeludy - nahatý Měrka a jeho žena Kristy. Chci si protřít oči, ale to už slyším z telefonu:

,,No tak do piči, Lávo co je? Právě sedím na umakartové příšernosti a čtu si dopis od Drobka, píše mi něžnosti toho nejhrubšího zrna a já vážně nemám čas se psychicky rozčilovat!“

Zachovávám duchapřítomnost a říkám mu:

,,Oto, přijeď na Vsetín, zfetujem se, poznáme jiné dimenze a pak si v pekárně koupíme čerstvý ranní rohlík, co ty na to?“

Slyším šustění krčeného papíru, následované strohým:

,,Budu tam za třicet pět minut!“

A zavěsil, ani jsme si neřekli kde se potkáme. Nasadím si znovu před oči triedr a rozhlížím se po Měrkovi. Nikde ho nevidím, skoro jako by ani neexistoval. Možná jsem schizofrenik a možná jsem si ho vybájil. I když sotva, tak často mi Ota vyprávěl, jak si s Měrkou v dětství hráli na schovku.

,,Měrka měl už tenkrát tak dlouhé vlasy, že se klidně za ně pověsil na větev té obrovské lípy před Kubicema a i několik hodin v kuse se tam dokázal houpat ve větru!“ povídal mi Ota, pročež naprosto nikdy neopomenul dodat: ,,Snad i proto to prase v současné době plešatí!“

To už mě však zasáhl do spánku šutr, ztratil jsem rovnováhu a na okamžik i vědomí. Probral mě teprve až ostrý průplesk po ksichtu. Otevírám svá bolestí ztěžklá víčka a spatřuji Otu. Za pasem mu trčí jeho oblíbený vojenský prak s dostřelem šedesáti metrů. Usmíval se na mě jako nějaké koňské maso a vítězoslavně mi řekl:

,,Lávo Pšouku, já tušil, že budeš tady - jenom pako jako ty by se uhnízdilo tak vysoko jako je střecha věžáku!“

No a šli jsme fetovat.

17. ledna 2006

Láva Pšouk