Cesta osudu

Cesta osudu

 

Zda zůstat, nebo pokračovat, stále já váhám,

do tmy se dívám a sleduju nicotu,

chvíli po noži, chvíli po žiletce sahám,

zde vidíš mou pravou nahotu.

 

Obklopuji se vším co mě žere,

chodím do špinavejch pajzlů,

i pohled na člověka ten mě dost sere,

já bavím se tím, že sleduju skupinku hajzlů.

 

Disko mě nebaví, ženská toť ďáblovo sémě,

chyba není v okolí, chyba je ve mně!

Někdy si říkám: „tak už se prober“

Asi do mozku dostal jsem zkažený software.

 

A místo toho tu sedím a píšu básně,

že vždy vede nějaká cesta, nabývám jistoty

lituju sebe, to vidíte jasně,

klidně dnes mohu odejít do říše temnoty.

 

Nechci nic dělat, nechci nic změnit,

to je můj svět, to asi můj osud,

svůj život za jiný já hodlám směnit,

až nebudou básně, odejdu odsud.

 

Až tvář moje tam dole zbledne,

otevřu oči a obléknu plášť,

pak mé tělo pomalu se zvedne,

a po světě, budu šířit zášť.

 

To bude krásné, budu se bavit,

sledovat život, jak dolů padá,

jen tak ze srandy půjdeme zabít,

budeme chválit, každého smrada.

---