Snílek

Ležel v trávě, nikoho neposlouchal, neměl chuť lítat na duhových dracích, jen ležel. Čas, jako pán v dlouhé róbě, prošel kolem… Neměl chuť věnovat mu pozornost, dělal slepýho. Poslouchal jak mu proudí krev ve spáncích. Měl se rád, ale nenáviděl cokoliv svýho. Jeho oči se mu hnusily na pohled. Trávil růžovýho slona. Nadával na pozlátka, které opanovaly svět, ale přitom chrastil s chrastítkem z lidskejch kostí. Pil modrou vodu s červenym ledem. Ležel.

Chtěl, tak setrvat navždy. Dokud by neprocitl z temnoty. Ležel ve stínu náhrobku, žvýkal tabák s krví kolibříků. Chtěl najít hranice… čeho? Sám nevěděl, jen ležel.

Díval se do stropu z nebe, byl modrý. Jak jinak, systém ho přivazuje k modré plechovce od barvy a tudíž musí být modrý. Kde jsou hranice? Ležel.

Divná pachuť v puse. Vstal a zakopl o své mrtvé tělo. Neměl rád mrtvoly, byly nasáklé žlučí. Pohlédl na sebe… Bylo na něm něco zvláštního. Byl v pracovnim. Kostkovaná uniforma ztracených existencí. Pieroti. Někde v dálce uslyšel smích sirén. Chtěl sníst misantropa, kvůli jeho optimizmu. Pohlédl do očí netopýra, na rtech mu usedl smrtihlav.Ležel

Pochopil smyčku… nikdo není ničím a všichni umíráme v nekonečné agonii strachu ze smrti. Zasmál se, až vyplašil smrtihlava. Smích odvál všechno zlaté listí na habru, který stál poblíž hrobu, kam ho zahrabou. Měl štěstí, žil s paní bídou na krku, na nekonečné planině s krvavým pískem. Položil kámen mudrců na prkýnko od záchodu společnosti. Neměl rád nic a nikoho jen smrt. Smrt si nevybírá. Prošel kolem ní tiše, měla závoj z lidských očí. Měl strach, pohlédl do nebe. Nevěřil v boha měl svou víru. Ležel.

Pohlédl do oka Medúzy, a propadl šílenství, chudák už ve druhém dějství svého života. Znovu zaklonil hlavu. Spatřil ruku z nebes . Chytil se ji. Vyzdvihla ho na měsíc, kde usedl a zapálil si modrou cigaretu. Kouřil pomalu. zadusil ji v souhvězdí Delfína. Pak se nadechl, rozpřáhl ruce a padal a padal a padal a padal, až dopadl do svého hrobu a zabouchl víko od rakve. Ležel.