PSD2 - Ohnivé jezero, část 4

Kapitola druhá
Čarodějka na hranici


,,Ach božínku,“ pomyslela si Sheila. Pohladila jemně draka. Nevěděla jak je to možné, ale cítila čisté teplo, jako by byl drak živý….Otřásla se. Závan studeného vzduchu porušil teplo kterým se Sheila zahřívala. Oblékla si mikinu, avšak lezavý chlad přetrvával dále.
Otevřela knihu a pomalu si ji prolistovala. Stránky byly z hrubého papíru, ale na dotek jemného. Ze všeho nejvíc ji zaujala první stránka. Nebyla nijak zajímavá, nýbrž naopak…byla celá zaprášená a špinavá. Tu a tam se sice vynořilo nějaké to písmeno, jinak ale naprosto nic. Povzdychla si a otočila stránku. Jaké překvapení ji však čekalo když místo nápisu ,,První kapitola“ spatřila podivný obraz.
Tmavým inkoustem byla na tom zvláštním papíře vyvedena brána. Tvarem připomínala gotický lomený oblouk o kterém se učila v historii,jen se od obrázků v učebnici velmi lišil. Pokrýval ji koberec jemných lístků a tančících plamínků. A na vrcholu celé té krásy se vzpínal drak, jež byl naprosto totožný s tím na deskách,jen o trochu menší. Po obvodu tohoto obrazce byl stříbrně vyveden nápis: Inflarertum si ja vente. Na osia i hilloninge
Sheila to pomalu přečetla. Neměla páru co to znamená, ale v ústech jí to znělo i chutnalo moc pěkně. Jemná řeč bez hrubosti a násilí. Ještě jednou to přečetla, tentokrát hlasitěji než předtím. Další věci se odehrály v jednom okamžiku.
Vše kolem zaplavila vlna jasně modrého světla a pronikavý výkřik, jež se vydral Sheile ze rtů, se ztratil v nádherné písni a ruce automaticky zakryly obličej. Těžká kniha se sesula z klína a se zaduněním dopadla na podlahu. Píseň jež stále zněla přinutila Sheile pomalu zvednout hlavu. Její oči se vytřeštily a hypnotizovány hleděly před sebe když jí v uších zněla ona magická píseň.
,,Tohle je sen…“ šeptla. Před ní se leskla a zářila ona brána z knihy. Avšak ten největší zážitek ji teprve čekal. Když se přiblížila pomalu k oblouku na délku paže, spatřila místo cesty zrcadlo. Viděla v něm sebe, jen jinak.
Dlouhé, fialové šaty, na lemu rukávů a sukně byly zdobeny stříbrno zelená výšivka, z ramen jí spadal plášť s kápí. Vypadala tak nějak…starší. Sheila na sebe chvilinku hleděla. A pak do zrcadla vklouzla další postava. Oděna byla v bílý šat s dlouhou suknicí,a volánovými rukávy. Špinavě blond vlasy vlály v jemném větříku a zářily zdravím. Korunovala je jemná obroučka ze stříbřitých drátků, uprostřed čela zúžené do špičky, posázené drahokamy.
,,Mami?“ šeptla Sheila a slzy radosti se ji vedraly do očí. Žena se usmála, ale pak posmutněla a její oči úpěnlivě prosily. Nevěděla jestli se jí to zdálo, ale slyšela jemně šeptat své jméno. ,,Jasně…chápu.“ Se vší opatrností prošla bránou: nejprve ruka, hlava trup a už byla na druhé straně. Jakmile se ocitla na místě, začala svou matku hledat. Jak trpké bylo zjištění že tam není. Když se podívala na sebe zalapala po dechu. Měla na sobě ty fialové šaty. Tady je něco divného. A ještě víc jí to přišlo divné když ucítila tupý náraz do hlavy.


,,MLUV!“
,,Už jsem vám to říkala snad posté!“
,,Kde jsi ten poklad sebrala?“ zavrčel hrubý hlas a ukázal na kabelu, ze které se s cinkotem vysypalo zlato.
,,Nevím!!“ zaječela. Přes tvář ji uhodila tvrdá mozolnatá ruka. Ach bože jaký měla strach…ale vždy když šlo do tuhého dokázala ten strach potlačit. ,,Když jsem sem přišla, žádnou kabelu jsem neměla!!!“
,,A co brána?“ zavrčel ten dědek.
,,Přečetla jsem nápis v knize! Byla černá a…“ hrubá látka zastavila další příval slov.
,,Tak a máme ji čarodějnici!“ zařičel radostně. ,,Pošlete vojáky ať připraví hranici!!“ Když odcházel, mnul si ruce a něco si mumlal pod vousy. Zůstal tam jen nějaký tlusťoch s bičem.
,,Jak se jmenuješ?“ zavrčel a rukojetí biče jí nadzdvihl hlavu – štítil se jí. Vyndal jí roubík.
,,Sheila Hillová,“ odpověděla se zhnuseným výrazem ve tváři – látka byla olejovitá a smrdutá. Chlap se začal smát.
,,Čarodějnice se dvěma jmény! Tak to tady ještě nebylo! Napište tam jen Sheila. Je to divné jméno a to by lidi mělo přesvědčit že jsi to všechno sucho způsobila ty,“ řekl a taky práskl dveřmi. Zůstala sama, ostré provazy se jí zařezávaly do zápěstí a ona byla sama ve tmě a se zmatkem v hlavě. O jakém suchu to sakra mluvil? Není tu ani pár hodin a už jí hrozí upálení za sucho které potřebuje nějakých pár let…možná se jen ocitla ve špatnou dobu na špatném místě.
Strach opět začal převládat a ona cítila jak jí do hlavy buší tisíc permoníků, plíce ji píchaly a klepala se strachem a zimou. Co kdyby si řekla o obhájce? Mají tu vůbec telefon? Kdyby ji vyslechli JAK se sem dostala mohla by to přežít…a třeba by tady mohla zůstat…
Z úvah ji vyrušilo zapraštění dveří. Hrubě ji vytáhli na nohy a na ruce dostala těžké okovy které na pořezané ruce nebyly zrovna to nejlepší. Pořádně je utáhli takže ze zápěstí jí znovu vytryskla krev. Vyvedli ji jako psa na světlo. Zakopla a upadla. Znovu ji donutili postavit se na nohy a vedli ji po prašné ulici na kterou se sbíhali lidé. Křičeli a házeli po ní zeleninu. Na konci téhle strastiplné chůze stála: hranice. Dlouhý sloup s řetězy a provazem na uvázání kolem pasu. Snažila se utéct ale drželi ji pevně. Zoufalé pokusy o útěk byly odměněny jen dalším křikem a smíchem. Na hranici ji museli doslova vytáhnout. Zuřila a kopala, kousala všechny kolem sebe. Nic ji nepomohlo…Jakmile muž, který ji přivazoval, seskočil dolů obstoupili ji muži s loučemi.
,,Tak! Tohle je ona! Přiznala že vytvořila bránu aby vytvořila sucho!“
,,Upalte ji! Ať zase prší!“
,,Ano! Ano!“ lidi neuvažovali. Jsou jako zhypnotizovaní, pomyslela si…
,,Počkat!“ ozval se jasný hlas mladého muže. Nastalo hrobové ticho, jež bylo přerušeno pouze klapotem koňských kopyt. Byla oslepena strachem a bolestí, takže neviděla jak dotyčný seskočil z koně a šplhá k ní nahoru. Teprve když ji popadl za vlasy tak se mu podívala do tváře
Bylo mu asi dvacet let, měl kožené kalhoty a bílou košili, a meč na zádech. Oříškové vlasy měl střižené nakrátko a oči nelítostné a zatvrzelé. Byly by krásné kdyby nebyly tak ledové. Na krku se mu houpaly amulety. Došlo jí to…Lovec čarodějnic. Až na to že ona čarodějnice není. Ale to asi nevysvětlí.
,,Co chceš Lovče?“ otázal se zavalitý chlapík. Vypadal jako starosta.
,,Ji.“
,,Ale tím že ji upálíme, bude zase pršet!“
,,Co za ni chcete?“
,,Vodu!!!!“
,,A peníze ne?“
,,K čemu nám budou? Za ně si vodu nevyčarujeme!“
,,Dobrá. Pět set metrů od vaší vesnice je jezírko. Tady je z něj voda.“ Dořekl a podal nejbližšímu člověku vak na vodu. Když odzátkovali hrdlo, opravdu tekla voda. Čistá, chladná a moc dobrá.
,,Odvaž si ji a táhni!“ Když se Lovec přiblížil, trhla svými pouty. Musel si ji prohlédnout. Voda byla drahá a on si musel prověřit zda jim nedal až moc. Prohnětl vlasy a když zjistil že jsou hebké jako hedvábí přesunul se na tvář. Přejel přes rty. A v té chvíli ho kousla.
,,AU!“ vyjekl a pak se usmál. Pokračoval v prohlídce přejel od krku níž, k místům kde se jí pod hrubou halenou rýsovala ňadra. Ještě než se jich dotkl kopla ho pořádně do rozkroku. To už opravdu zařičel bolestí a padl na kolena.
,,Na to koukej zapomenout,“ sykla. ,,Z čarodějnictví mě obviníš, ale šlapku ze mě neuděláš!“ Postavil se na nohy. Zajel rukou do jejích vlasů a prudce zatáhl, až jí málem hrst vytrhl. Z očí se jí vyvalily slzy.
,,Vzpurná,“ šeptl. ,,To přidává na ceně. Tebe si nechám trochu déle.“ Odvázal ji, ale ruce jí nechal spoutané. Koňská kopyta zaklapala když si Lovec odváděl svou kořist pryč. Hranice stála dál a jako pochmurný strašák se tyčila ke kalné obloze.

---