Ornament

         Lehounce namáčela špičku štětce do zlaté barvy a jemným tahem lemovala předem tužkou namalovaný ornament. Stáhla tenké černé obočí, zamračila se a sykla. Přetáhla jemnou linii. Hluboce vydechla a jemnými prstíky si upravila pestré šaty, které se jí na klíně zmuchlaly. Po chvilce namočila štětec do stříbrné barvy a pečlivě tečkovala čínského draka, který obtáčel divoce zbarvenou orchidej. Tichounce si opakovala větu, kterou ji řek  dědeček, než zemřel: „V ornamentu, drobném znamení, je ukryt celý svět a mnohem víc.“

Přemýšlela nad větou a snažila se ji pochopit, ale nešlo to. Znova a znova tupě přeříkávala větu, až se pomaloučku dostávala hluboko do kresby a její ruce sami vedly složité tahy, jako by mozek vůbec nepracoval.

         Prásk! Těžce se rozletěly staré masivní dveře z černého dřeva. Do místnosti vešla zavalitá služebná. Zamračila se na dívku: „Za chvilku vás navštíví vaše matka.“

Služebná si položila dlaně na bolavá záda, lehce se uklonila a odešla. Dívka smutně koukala na dveře, které za sebou služebná těžce přibouchla, bylo jí stařeny líto. Pokrčila rameny a vrátila se zpět ke kresbě. Usedla na pestře vyšívaný polštářek, okolo sebe měla barvy, štětce a misku s čistou vodou. Neklidně  sebou zavrtěla a nahnula se nad misku. Šikmé  oči lemované černou  linkou a oční víčka byla protažená tuší. Žlutá pleť a dlouhé rovné vlasy. To vše tak dobře znala, ale dnes si sebe obzvlášť prohlížela. Něco ji změnilo, ta myšlenka ji změnila.

         Lehounce se zvedla a přešla k obrovskému oknu. Koukala na širokou řeku, která se líně valila údolím, byla hnědá a na ní volně pluly drobné rybářské loďky, které z dálky vypadaly jako titěrné tečky. Nad řekou se tyčily obrovské zelené hory, jejichž vrcholky mizely v nedohlednu, schovány v mracích. Na zelených svazích byly drobné chýše vesničanů. Roztáhla ruce, zavřela oči a zaklonila hlavu…

         Tiše se pootevřely dveře a matka neslyšně vklouzla do dívčího pokoje.

„Už zase létáš?“ usmála se matka, která měla ruce pevně semknuté na břiše. Její obličej zářil v pestrých šatech…„Ano, představuji si, že letím do hor a ještě dál.“

Zatočila se dokola, až se jí zvedly dlouhé sukně a odhalily snědé kotníky. Matka přistoupila k ornamentu.

„Co to děláš?“ zeptala se, i když znala odpověď.

„Ornament.“

„Je zvláštní“ nemohla odtrhnou oči od kresby.

Matka se dále nevyptávala. Nechtěla pátrat v duši dcery. Jejím čmáranicím nepřikládala žádný význam, ale přeci na ornament zapomenout nemohla. Změřila si dceru zkoumavým pohledem, znala každičký záhyb její tváře, když se koukala na Lin, jako by se koukala sama na sebe. Ale nezbavila se černých myšlenek, že syn by byl lepší. Lin, jakoby četla máminy myšlenky. Začalo ji pálit v nose a štípat oči, těžce polkla a otočila se zády k matce. Ve dveřích se matka zastavila a lehce otočila hlavou, koukala na drobná záda dcery a sama pro sebe se smutně usmála.

„Pamatuj. Jsi zodpovědná za vše, co vytváříš.“

„Náš dědeček říkával, že celá Čína byla nejdříve pouhým ornamentem. Krásně maluješ.“ A odešla. Lin zůstala sama v pokoji. Dnes měla takové zvláštní pocity, toužila utéci do rybářské vesnice. Když viděla, jak se na obzoru míhají drobné lodičky, rty se jí zvlnily do tajemného úsměvu. Energicky se otočila a pospíchala ke dveřích, chtěla utéci z toho pokoje, z vězení. Rychle  otevřela dveře, ale prudká bolest jí projela břichem. Sklopila oči, na jejím břiše byla přiložená dřevěná tyč strážce.

„Ale, ale, copak slečince se někam zachtělo?“ pohrdavě se usmál strážce, který měl za úkol ji nikam nepouštět.

„Co tu chceš?“ procedila skrze zuby podrážděně.

„Mám za úkol Vás hlídat, copak jste snad zapomněla?“ Drze se vysmíval a  zvlášť zdůraznil to Vás.

„Jsem ve vlastním domě a můžu si dělat co chci!“ vyštěkla. Strážce se jí podíval hluboko do očí a těžce polkl. Občas byl až šokován její divokou povahou. I sama divoká voda z hor byla na Lin krátká.

„Nikam, slečinko,“ stál si pevně za svým, ale kolena se mu podlamovala při pohledu do těch divokých očí. Lin něco zamumlala v prastaré Čínštině, které strážce nerozuměl, vyšpulila na něho rty a vrátila se zpět do pokoje. Strážce za ni pouze tupě hleděl.

         Prudce zabouchla dveře a rozběhla se k posteli, skočila do přikrývek a plakala. Domov byl jejím vězením. Zamlženým pohledem se dívala po pokoji, rukávem si utřela tvář a vrátila se zpět k ornamentu. Snažila se na nic nemyslet, na nic kromě ornamentu. Její ruce sami vedly složité tahy, v její mysli se jí obrázek dokonale přehrával. Každý pohyb draka, i to, jak z malého poupátka vyrostla nádherná  orchidej. Věděla přesně, znala přesně každý pohyb draka, který udělá.

         Najednou se v pokoji setmělo, promnula si oči a pohlédla skrze velké okno ven. Řeka se  ztrácela  ve tmě a hory, jako by nikdy neexistovaly. Zapálila máslové lampičky. Lekla se, jako by se něco plazilo po stěně a tenounce, téměř neslyšitelně, vrčelo. Rychle  sebou škubla a maličké kapičky potu jí vyrazily na tváři. Někdo zaklepal.

„Ano?“ a třásl se jí hlas. Strážce pomaloučku otevřel dveře a nahlédl do pokoje. Uviděl roztřesenou malou bytost. Měl silné nutkání k ní přiběhnout a utišit ji, ale to nejde, je to nemožné….vždyť ona je dcera pána a paní a on pouhý strážce. Uhnul se služebné, která na podnosu nesla večeři.

„Jste v pořádku?“ Hlavně si zachovat klidnou hlavu a být nepřístupný.

„Co? Cože? ….Jo, jsem“ vykoktala a nepřítomně se na něho podívala. Služebná položila mlčky podnos a tiše odešla, strážce s nelibostí zavřel dveře.

Těkala pohledem ze strany na stranu a hledala to, co ji vyděsilo. Ale po chvilce si řekla, že je asi blázen a snažila se na svůj strach zapomenout. Neměla co dělat, pomodlila se a vrátila se zpět k ornamentu. Jak horlivě se do toho pustila, s takovou rychlostí se propadala hluboko do ornamentu. Až se stala jeho součástí, ani si to sama neuvědomovala, ale začala malovat samu sebe do kresby. V kresbě stála přímo proti drakovi a natahovala k němu svou útlou ruku, jako by o něco prosila. Prosila o svobodu. Svět okolo ní se rozplynul, neexistoval jiný svět, než ten, který byl v ornamentu.

         Prásk! Dveře se těžce rozletěly.

„Lin, co to tu provádíš?“ Ten hlas ji vytrhl z jejího světa a vrátil do kruté reality. Ten hlas, toho se bála. Otec stál ve dveřích a matka byla schována za ním.

Rychle se postavila, až se jí zamotala hlava. „Maluju,“ řekla suše. Otec k ní přistoupil a podíval se jí přes rameno na kresbu. „To jsi ty v tom ornamentu?“

„Ano, jsem.“

„A proč ses tam namalovala?“ Vlastně ho odpověď nezajímala, nezajímalo ho, co dcera dělá nebo co cítí.

„Jistě tě to tady už nebaví, nemám snad pravdu?“ Pozvedl šedé obočí, stejně tak, jak to dělává Lin. Nečekal na odpověď a mluvil dál: „Už přestaň s tou tvoji tvrdohlavostí a svol ke sňatku. Každý jiný otec by se s tebou tak nemazlil.“ Obzvláště zdůrazňoval svou velkorysost. Lin se znechuceně zkroutil obličej do podivné grimasy. Prej velkorysost, vlastní dceru vězní.

„Vdej se a vše skončí. Mám tě rád a trhá mi srdce, když tě tady musím nechat zavřenou.“

„Je mi líto, otče, ale nejde to. Nemohu si ho vzít,“ lhostejně se na něho  podívala.

„Ale proč?“ vložila se do rozhovoru matka.

„Je děsnej! Někdy se na něho podívejte. Viděla jsem ho pouze jedinkrát ve svém životě a už si ho mám brát?“ chrlila ze sebe. „Ne, nejde to, je mi líto, že se chovám nevhodně, ale radši budu celý život tady, než s ním. Bojím se ho!“ oči se jí zalily slzami.

„Zvolila sis,“ řekl otec suše a odešel. Matka se na ni zlostně podívala.

           Dny plynuly a Lin vídávala pouze služebnou, která ji každý den nosila jídlo a strážce, který služebný otevíral dveře. Lin moc dobře pochopila taktiku rodičů- nikoho nevidět a ono mě to přejde. Bylo jí rodičů líto. Už tomu byl týden. Začínala cítit samotu a bála se. Její myšlenky, které vkládala do ornamentu, jakoby vystupovaly ven a žily s ní v pokoji. Po nějaké době si na to zvykla a naučila se s nimi žít, věděla, že to, co si namaluje, tomu dá život. Říkala tomu, že si maluje vlastní Čínu, vlastní svět. Ten skutečný pro ni přestával existovat. Její sny a realita splynuly. Jedno dne, když strážce otvíral dveře(Lin si toho ani nevšimla), viděl jí, jak si sama pro sebe povídá, mluví na obraz a směje se. ..

 „Slečno?“ Líně se otočila a zlostně se na něho podívala- vytrhl ji z jejího světa. Její divoké oči, které tak miloval, plály zvláštním plamenem a spíše se mu zdálo, že vyhasínají. ..

„Jste v pořádku?“ Neměl se ptát, neměl na ni vůbec mluvit, ale ten hlas. Už dlouho neslyšela nikoho mluvit. Příjemně ji probral, nikdy by si nemyslila, jak mužský hlas dokáže být krásný. Usmála se, ale neodpověděla. Služebná mlčky položila podnos a strážce musel zavřít.

         Už ani nejedla, její drobná postavička mizela. Večer, když nemohla usnout, se procházela po pokoji. Tiše našlapovala a poslouchala. Už několik dnů nemohla spát. V hlavě ji pořád zněly ty dvě věty…

Sedla si zády k masivním dveřím, pouze v tenoučké noční košili, a poslouchala: chtěla vědět, jestli strážce spí… „Spíš?“ řekla šeptem. Chvilka ticha, cítila jak jí srdce buší až v hlavě. Strážce s sebou prudce trhl( a ona se usmála- nespí)… „Nikdy nespím, slečno“ Neměl by s ní mluvit! Je to rozkaz! ..

„A co děláš?“  Strážce se musel nad tou větou pousmát a vesele, ale tiše odpověděl: „Hlídám Vás.“…

Lin se dlaněmi dotkla dveří a cítila ho, cítila, že za těmi masivními dveřmi je život. Po chodbě nikdo nechodil- do téhle části domu už nikdo nechodil, a tak si sedl stejně jako Lin, zády ke dveřím. Věděl, že kdyby ho někdo viděl, byl by s ním konec, ale chtěl riskovat, chtěl ji cítit v zádech. Celou noc si povídali, k ránu se Lin poprvé smála nad jejich absurditou- strážce a dcera pána a paní si spolu povídají- přes dveře. Lin děkovala bohům, za ty dveře- nenáviděla je, ale byla šťastná, že je přes ně aspoň něco slyšet.

Uplynul další týden. Každým dnem služebná přinášela jídlo a strážce otvíral, ale pokaždé, když otevřel dveře, ji hledal pohledem a doufal, že se na něho podívá. Někdy se dívala, někdy dělala, že ho nevnímá, ale moc dobře věděla, že tam je. Toužil po jediném jejím pohledu. Nějakou dobu večer mlčela, strážce toužebně šeptal na dveře, ale marně- měl strach, že se Lin něco stalo…

         Pouze hlasy, které vycházely z pokoje, ale jemu nepatřily…V jejím světě plném draků a jiných nadpřirozeným  bytostí bylo krásně. Už se s nimi naučila žít. To, čeho se nejprve obávala, toho strachu, že s ní v místnosti někdo je, toho se už zbavila. Stačilo se postavit vlastním představám a přáním, pak se stanou skutečnými. Někde v dětských říkankách se to píše a ona se tomu dříve smála. Teď pochopila pravý význam. Bylo to krásné, ale bolestné chvilky přicházely, když vcházela služebná  a strážce se na ni upřeně díval, tehdy si matně uvědomovala skutečnost a ta byla o mnoho krutější. Skutečnost, že strážce existuje pouze na druhé straně a ona je od něho moc daleko. Nikdy se neodváží překročit práh jejího pokoje- to moc dobře věděla.

         Služebná jí přinesla na stříbrném podnosu dopis. Otec jí psal: Milá dcero Lin, doufám, že jsi dobře zvážila svou situaci. Opět ti dávám šanci svobodné volby. Vdej se a buď šťastná. Otec.

Lin se kysele usmála, svobodná volba. Nikdy!

Lin odpovídá: Milý otče, jsem si vědoma tvé velkorysosti, ale nemohu. S pozdravem dcera.

Dopis Lin: Milá dcero, nechápu tvou tvrdohlavost, ale budiž, ať je po tvém. Otec.

Lin žila dál, její tělo pomaloučku umíralo, už celý týden nic nejedla, byla zesláblá a se strážcem nemluvila. Prosil, škrábal na dveře, ale marně…

V noci Lin zbudily tupé rány, strážce bušil do dveří.

„Co blázníš, může tě někdo slyšet!“ vykřikla a rychle přiběhla ke dveřím. Sama se divila, kde vzala tolik sil.

„Je mi to jedno, nemluvíte se mnou!“ řekl zoufale a ona cítila tu bolest v jeho hlase. Rozplakala se. Slyšel její jemné vzlyky a i jeho pálily oči…

„Mluvte se mnou!“ toužebně prosil.

         Povídala mu o svých snech, které v posledních týdnech ožily a o ornamentu, a taky, že si za to může sama, že je zodpovědná za vše, co vytváří. Že svůj svět, který si vytvořila se jí stal vězením a to si uvědomila až tehdy, kdy na ni promluvil. Vrátil ji zpět do normálního světa. Říkala, že kdyby měla volby, že by nikdy ten ornament nenamalovala, že se jí stal vězením a ona nemůže zpět- neexistuje cesta zpět. Snažil se ji pochopit, ale jediné co cítil, byla bolest v jejím hlase, ale slova o ornamentu a vlastním světě nechápal. „Nechápu Vás“ řekl smutně a cítil se hloupě. Lin se smutně pousmála a řekla dveřím: „Ani nemůžeš, to co jsem si vytvořila je můj svět a ten nikdo nepochopí.“..Mlčeli, Lin přerušila ticho: „Namalovala jsem tě do ornamentu, zůstaneš pořád se mnou.“ Nevěděl, co má na to říct, a proto jenom poděkoval.

         V  těch dnech si byli velice blízcí. Zase začala jíst a nabrala trochu sil. Jednoho večera se ho zeptala: „Máš vůbec šanci žít svůj svět?“ .. „Nevím, myslím si, že někde na světě asi ano… Ale tady ne,“ čekal, co odpoví, ale mlčela. Slyšel tichý pláč.

Někdo je slyšel, někdo viděl strážce, jak sedí zády ke dveřím, povídá si, směje se a pláče, někdo jim to nepřál. Přišlo hodně jiných strážců- křičeli a dupali. Lin je neznala, jenom slyšela křik  jejich a svého strážce. Rychle pochopila, že je někdo slyšel. Propadala se zoufalství, věděla, co se stane se strážcem, který zradí.

         Dny byly tiché, nový strážce mlčel a i kdyby ne, tak Lin s ním mluvit nechtěla. Nemluvila, nejedla, ale zemřít nemohla. Matně si vzpomínala, jak jeho hlas říkával: „A slibte mi, že ať se stane cokoliv, že budete žít a budete bojovat za život.“  A ona mu to slíbila. Chvilky, kdy si povídali byli pro ni nezapomenutelné, pamatovala si každičké slovo, které si řekli. Už nechodily dopisy od otce, který ji vyzýval k tomu, aby se provdala, už tenkrát to bylo nemožné a dnes už vůbec. Nezapomněla na jeho hlas, na teplo v zádech, které cítila přes dveře.

         Její barvy se jí staly osudnými, papír a štětec. Nic jiného už neznala. Divoce malovala, aby zapomněla, ale vzpomínky byly bolestné a zároveň krásné. Dny, měsíce a snad i roky.

Po čase si uvědomila, že zapomenout nechce, dal jí život. Mezi lidmi se říkává, že starý pán a paní mají nesmírně krásnou dceru s divokýma očima, ve kterých plápolá život. Mnoho dívek o ní sní a má ji za  hrdinku- dokázala se postavit svému otci. Ale mezi lidmi se také říká, že ta kráska je blázen. Že celé dny a roky pouze sedí na zemi, na vyšívaném polštářku, a maluje. S nikým nemluví a její ornamenty jsou prý nesmírně krásně, že ten, kdo se na ně podívá, cítí bolest. Ale v té bolesti je i touha po životě, kterou nikdo nechápe.. ..