Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO kocourkovi, jak šel do světa
Autor
Babetka
Pro děti a nebo pro dospělé, kteří jsou stále dětmi... :-)
Šel malý kocourek do světa. Doma ho tu už nebavilo, a tak chtěl poznat všechny ty řeky a hory, lesy a louky a zvířátka a lidi, co na Zemi bydlí. Měl za sebou už dva dny putování, ale pořád neobjevil nic nového. Stromy mu přišli stejné, jako doma. A kytky taky. Byl zklamaný. Kde se skrývá ten jiný, kouzelný svět? Sedl si unaveně do trávy, až ho sluníčko ukolíbalo do sladkého spánku. Najednou ho vzbudily nějaké zvuky. Všude kolem něj byla černočerná tma, kterou se nesly vzlyky. Ano, někdo tady brečí, div si hlásek nevybrečí. Kocourek se snažil v té tmě pořádně rozkoukat. Vstal a vydal se za tím bědujícím tvorečkem. Jak tak šel, zakopl o něco pichlavého. „Aúúú“, vykřikl kocourek. A už tu vedle sebe sedí a brečí oba dva. Když se kocourek uklidnil a utřel slzy, uviděl vedle sebe malého, od slz urousaného ježečka. A ptá se ho, „pročpak brečíš? Copak se ti stalo?“ Ježeček se na něj smutně koukl a povídá: „Když já jsem se ztratil. Šli jsme odpoledne s maminkou a bratříčky na procházku a já se loudal vzadu, očichával všechny kytičky kolem, až se mi ostatní ztratili z očí. Búúú. A i když jsem se je pak snažil doběhnout, už jsem je nenašel. Béééé. A tak tady sedím a čekám, až si pro mě přijdou. Búúúú.“ „No tak už nebreč“, povídá mu konejšivě kocourek, „půjdeme spát a ráno se vydáme tvou maminku a bratříčky hledat, chceš?“ „Chci, bééé!“ odpověděl ježeček. Pak se trošku uklidnil, stočil se do klubíčka vedle kocourka a společně tak usnuli poklidným spánkem.
Ráno je probudili ptáci, kteří uspořádali ranní koncert na počest dalšího, krásného dne. Ježeček a kocourek vstali, posnídali něco z kocourkových zásob na cestu a zahájili pátrání. Kocourek se ježečka podrobně vyptal, odkud asi tak včera přišel a vydali se tím směrem. Chvilku šli, až potkali srnečka, pasoucího se u cesty. „Srnečku“, oslovil ho ježeček, „ty pobíháš po lese a určitě znáš plno zvířátek a taky ti neunikne, když se někde něco děje. Nevíš náhodou, jestli nějaká paní Ježková nehledá svého syna?“ Srneček na ně koukl těma svýma smutně krásnýma očima, zakroutil hlavou, jakože ne, a pásl se dál. A tak ti dva pokračovali v cestě. Ušli zase kousek, když tu jim ad hlavou zakrákorala vrána. „Krá, krá, kampak jste se vydali, krá?“ „Já jsem se ztratil,“ povídá smutně ježeček. „Jéé, to jsi ty? Hledá tě celý les, krá. Povedu vás, pojďte za mnou.“ A tak je vrána vedla po cestičkách i přes mech, přes potůčky, kopečky, louky, až se dostali k jedné veliké, staré vrbě. Tam v hloučky zvířátek rozdávala veverka rozkazy, kdo probádá jaký kousek lesa, aby ježečka našli. Když naše cestovatele uviděli, byla z toho obrovská sláva. Maminka Ježková přestala naříkat, objala ježečka a radostí se zase rozplakala. Bratříčci skákali kolem nich radostí a i všechny ostatní ovládla veselá nálada. Na počest ježečka a jeho nového kamaráda kocourka se uspořádala veliká lesní oslava a celý les zpíval, tančil a hodoval. Při té příležitosti ježeček slavnostně poděkoval kocourkovi za jeho pomoc a na místě si slíbili doživotní věrné přátelství. Když se dohodovalo, uložili unaveného kocourka k ježečkům do postýlky a všichni usnuli sladkým spánkem. Druhý den ježeček kocourkovi ukázal celý les se všemi jeho obyvateli. Kocourek tam nakonec prožil pěkných pár dní. Ale nakonec se mu zastesklo. Po mamince a sourozencích, po čerstvém mlíčku, po svojí postýlce, zkrátka po domově. A tak se rozloučil s ježečkem i ostatními, slíbil, že je přijde zase navštívit – vždyť zjistili, že bydlí nedaleko – a vydal se zase na zpátky. Cestou si prozpěvoval a byl spokojený. Nepotkal sice žádné princezny ani víly, čarodějnice ani draky, o kterých mu babička vyprávěla, ale přesto prožil dobrodružství a našel něco mnohem vzácnějšího – ježečkovo přátelství.