Cítivé dětství

Ve školce měli místo dveří u záchodků plenty. Nechápal proč. Už takhle mu ty děti kolem strašně smrděly. Když si musel čas od času sednout na jeden z volných klozetů, slyšel kolem sebe supění a prdění a smrad. Bože jaký to byl odporný smrad. Musel se potom s těmi smradlavými dětmi držet za ruce a třeba tancovat, nebo něco stupidně opakovat, zpívat: prší, prší, či jiné nesmysly. Jeho nejvyšším utrpením byl tanec s červenými šátky.

Jenom učitelky měly u záchodu dveře. Záviděl jim je. Z duše, ze závisti ohryzaných nehtíků. Vzpomněl si na to jejich krásné bílé prkénko doma. Na vůni, kterou tam matka čas od času rozstřikovala. Vzal za kliku a vešel. Na záchodě seděla učitelka. První co spatřil bylo její chlupaté přirození a bílá stehna. Cítil pach její moči, jejího parfému a potu. A vůbec mu to nesmrdělo. Copak potřebuješ? Zeptala se. Stále zíral mezi její nohy. Smyslnější obraz již nikdy v životě nespatřil. Smůla, že byl tak malý a neuměl to příliš ocenit. Otočil a utekl. Později, v pubertě se mu o ní někdy zdálo. Nebo na TO někdy myslel. Tu vůni nešlo zapomenout. Stačila chvilka. Vlhká peřina.

Škola ho zprvu díky učení ohromě bavila. Než ho otrávili. Omezenost dospělých, živících své komplexy. Kroužení se svačinou do kolečka po chodbě, sezení bez hnutí, to dělal s nechutí.

Moc se mu líbilo, že záchody měly dveře a nemusel tam na nich sedět. Škola trvala čtyři hodiny, to vždycky vydržel. Nejhnusnější byly obědy a tělocvik. Zpocená, kdysi bílá tílka vytahovaná z pytlíků, červené trenýrky, nevětraná zatuchlina. Těšil se na jaro, to chodili ven, všechno kvetlo, často svítilo sluníčko a upoceniny vyvětraly. V jídelně se jedlo celý rok. Když dělali žemlovku, nebo rýžovník, nebo buchty, nebo palačinky, nebo lívance, tak to vonělo. Když dělali řízky, nebo karbanátky, nebo třeba čočku, tak to taky šlo. Když kuchařky dělaly omáčky, tušil že bude zle. Nakopávalo ho již při cestě do jídelny. Smrad se táhl už i po chodbách. Vždy měl dokonale vyvinuté smysly. Snažil se prchnout. Raděj na záchod než do jídelny. Učitelky si ho pohlídaly. Přísné tváře. Vládci nad bezbrannými. Blížil se k okénku. Musel si vzít smradlavý tác, který otíraly starým hadrem. Stála tam taková rudolící mastná žena. Věděl, že za jejím úsměvem se skrývá tupý rozum a ochablá chuť. Svíčková, frankfurtská, křenová, koprovka. Jez. Ne. Jez. Řekla mu učitelka, vládkyně nad bezbrannými, rozhodněji s pokřiveným koutkem rtu. Ne, odpověděl. Jez! Vzala lžíci a nacpala mu odpornou omáčku s koprem do úst. A ještě jednu. A ještě jednu! Ááááááá! Zaječela s rukama zdviženýma, když všechno vyzvrátil na tác. Část jí šplíchla na plisovanou sukni. Jaký měl pocit? Jako král po vítězné bitvě. Stály nad ním, čarodějnice, řvaly a ječely. A vítězná fanfára zazněla nad poraženými.

Všechno ale nebylo jen o smradech a pachutích, nelibostech a puších. Nejlíp bylo po škole. Hodil tašku za dveře a utíkal. Do polí, kde po deštích cítil čerstvou hlínu, kde v žáru slunce vonělo obilí. Do lesů, kde ležel v mechu na zádech a pozoroval kývající stromy. Říkaly mu, klídek, pohoda. Všechno vonělo, veverky se proháněly kolem kmenů. Hnědé, rezavé, černé, bílé. Vlastně bílé ne. To si možná trochu zdřímnul. Sedl si na pařez a otevřel chlebník, vytáhl svůj milovaný chleba, který zapil malinovou šťávou. Klídek, pohoda. Na skalách chytal ještěrky, hladké, hnědé i zelené. Z potoka tahal čolky, duhové, barevné s oranžovým bříškem. Všechno nosil domů. Táta šílel. Bylo mu to jedno.

No, nebyl zase takový samotář. Jednou našel ptačí hnízdo. Snad křepelčí. Ve vysoké trávě bylo. Kropenatých vajec pár. Zavolal na kluky. Jirka křičel hoď sem jedno, ať se podivám. Hodil jedno. Pukavec. Vždyť povídám, celé dětství se točilo kolem jeho nosu. Nic horšího do té doby necítil. Jirka ječel, měl to všude, ve vlasech a v obličeji, na teplácích. Všude. Páchnul ještě týden ve škole. Co páchnul, smrděl jako rasův pytel. No nic.