Naposledy

Vstal z postele a pomalu přešel na druhý konec pokoje, kde bylo umístěno velké okno. Byly tři hodiny v noci a venku panovala tma, na město až nezvyklá. Ruce se mu třásly, ale spíš než nervozitou či strachem zimou. Venku muselo být nejmíň deset stupňů pod nulou a topení hřálo minimálně. Za dvě hodiny se celý jeho dosavadní život promění v něco jiného. Sám nevěděl v co, ani zda to bude dobré či špatné. Teď o tom však již neuvažoval. Už se rozhodl a nemělo smysl to dál rozebírat. Už za dvě hodiny ...

Pomalu se oblékl do kalhot a vzal si tmavou košili, přešně věděl, co chce mít v ten moment na sobě. Pak naposledy vešel do kuchyně ve svém malém podkrovním bytě, aby si udělal snídani. Kafe už několik let nepil, a tak sáhl po čajových sáčcích. Zatím co se v konvici vařila voda, usmažil na pánvi tři vajíčka...

Po snídani se znovu vrátil do ložnice, aby se naposledy podíval, jak se město pod ním rozsvěcí. Rád se díval k ránu z okna, připadal si, jako by byl sám uprostřed celého vesmíru. Sám... téměř celý život byl sám. Ale nevadilo mu to, nikdy společnost druhých nevyhledával. Najednou jako by znovu zapochyboval, zda to, co se chystá udělat, je opravdu správné. Ne. Tohle si zakázal už včera. Nesmí pochybovat. Rozhodl se a věřil, že je to nejlepší a vlastně jediné možné řešení. Vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Na chodbě vzal tašku, kterou si připravil už včera. Oblékl si bundu a vyšel ven ze svého bytu. Ještě naposledy zamkl a zastrčil klíče do kapsy. Naposledy. Vyšel na ulici a nasedl do svého auta. Naposledy vyjel ze svého rodného města, země, planety. Naposledy. Konečně splynul se svým vesmírem.