Vášeň

Hra.

Vášeň
Sem tam někdo něco hledá. Špatné je, když neví, co vlastně hledá. Nutkavý, intenzivní pocit
vycházející přímo z člověka. Takový pocit, který ho jednou zničí, pokud chytne stopu, která vede jen
k iluzi pokladu, který měl najít.
Byl sychravý podzim. Ze stromů už spadalo skoro všechno listí a jen se povalovalo, hnijící,
v zakalených, blátivých kalužích. Už dlouho nebylo vidět slunce, skrývalo se, jak kdyby nechtělo
vidět šedošedý svět, za kašovitými mraky barvy střelného prachu. Jednou za čas však jeho svit
přicházel. Tlumený tou tmavou oponou přinášel vždy nový den. Den, který mohl být stejně tak plný
očekávání jako každý jiný.
„Všechny tyto položky, odečteme-li bonus přímo pro vás, dávají dohromady pět set tisíc.
Podepište to tady, dole, kolonka podpis.“
Přehodil si nohu přes nohu, narovnal se a opřel o vysoké opěradlo polstrované židle. Přesně
padla k velkému, dřevěnému stolu, kterým se pyšnila kancelář jistého prodejce ojetých aut. Mlčel a
zpříma hleděl na nervózně se ošívající postavu. Skoro vždy to zabralo.
„Není to trochu moc, vždyť je to jen reklama, navíc na internetu, kdo se podle toho
rozhoduje.“
Majiteli sítě autobazaru se nedostalo žádné odpovědi. Ještě chvíli vyplňovalo místnost ticho,
než ho protrhl škrábavý zvuk píšícího pera.
„Dobře. Tady to tedy je, ale doufám, že skutečně splníte své závazky a do deseti dnů váš
produkt bude sloužit mým zákazníkům.“
„Jistě, jinak se budeme řídit pravidly, ve smlouvě zapsanými. Každý den 10% z ceny dolů.
Ozvu se vám, až to pro vás bude hotové.“
„Dobře. Teď mě omluvte, jedu se podívat na dílnu. Zavolejte a pokud možno dopoledne. Na
shledanou.“ Pokynul s ulehčením obchodník. Oba muži si potřásli rukama. Za chvíli byla kancelář
prázdná.
Dnešek byl dobrý den. Jednání zabralo asi tři čtvrtě hodiny. Byl to zatím jeho největší
úlovek. Pět set tisíc, půl milionu. Z toho je třicet procent jeho, čistého. Lehkými počty došel k
částce sto padesáti tisíců. Skoro tak zdvojnásobil svůj účet v bance. Za dva dny ho přišel vybrat, v
peněžence měl pak příjemných čtyři sta tisíc.
Nebylo mu ani třicet. Už pár let byl v oboru. Využil šance a přidal se hned po škole k jedné
začínající firmě, prorážející v oblasti internetové reklamy. Nikdy toho nelitoval. Služební vůz,
počítač, placené ubytování v staré části města a hrazené účty za telefon. Jeho jedinou starostí bylo
shánět klienty a utrácet peníze za nové oblečení, alkohol a cigarety. Mohl mít v bance víc, mnohem
víc, ale s oblibou si budoval pověst marnotratného, světáckého společníka. Byl v tom dobrý, hodně
dobrý. U žen, u mužů.
„Je škoda, že rušíte svůj účet.“ Posteskla si s dobře hraným zármutkem bankovní úřednice
za přepážkou zatímco pokládala vedle sebe jednu bankovku za druhou.
„Je mi líto, ale peníze se mají využívat, což když leží tady u vás dost dobře nejde.“ Ten den
chtěl triumfovat. Rychle a moc. Poznámky a formální záležitosti banky ho jen zdržovaly. Trpělivost
nebyla nikdy jeho silnou stránkou.
„Tak, tady prosím. Ať se vám s nimi daří.“ Prohlásila žena s vřelým úsměvem, natahujíc
ruku s několika svazky bankovek.
„To nepochybně.“ Prohodil a jakoby mimoděk vytáhl pětitisícovku, kterou položil před ni na
přepážku. Potěšil ho pohled na zborcení jinak neochvějné masky. Jistě si na ní velice zakládala.
„Ať se daří i vám.“ Otočil se a rychlou, elegantní chůzí se vydal ke skleněným dveřím. Na
tváři měl pobavený úsměv. Bankovka zašustila, jak rychle byla strhnuta ze stolu, jen aby to
nepostřehly bezpečnostní kamery.
Když se zabouchly dveře sportovního sedanu, naházel ledabyle bankovky do koženého
kufříku. Skutečně byl dnes velice dobře vyladěn. Byl konec měsíce, dnes se pro něj otvíraly brány
všech kasín ve městě. S oblibou hrál ruletu. Hrál rád vysokou hru, někdy to vyšlo, někdy ne.
Poslední den v měsíci však hrál tu nejvyšší, s opravdu velkými sázkami. Pohled na vysokou
hotovost v jeho rukou ho přiváděl skoro do extáze.
Někdy tak musel umořit dluhy, které si o něco nižší hrou přes měsíc nadělal. Hrál skoro
každý druhý den. Na svůj účet si šahat nenechal, jen v krajní nouzi, kdy mu poslední vysoká hra
nepřinesla dost na to, aby občasné dluhy umořil, ale to se nestalo víckrát než dvakrát.
Dnes byl den „Dé“. Dnes roztočí nejen ruletu. Myslel i na Alici. Dívku, která se mu za
poslední půl rok stala nedobytnou hradbou. Zamiloval se, byla jiná, nebyla jako ostatní. Nevěděl jak
na ni, ale věděl, že to zjistí, že i ji pokoří. Už několikrát ji nechal poslat květiny, nakoupil mnoho
luxusního prádla, prolil hrdlem drahé víno. Zatím však nezískal její srdce, dnes to musí vyjít, peníze
pomohou. Rozhodně otočil s klíčkem v zapalování. Motor plynule naběhl.
Uvolněný seděl v křesle před velkým, přenosným zrcadlem. Prohlížel si sebe a nový oblek.
V ruce sklenku s posledními kapkami šampaňského. Už byla skoro tma. Přicházela brzo, kolem půl
šesté. Měl něco přes čtyři hodiny, do schůzky s Alicí. Rychle do sebe nalil zbytek sektu. Měl ještě
předtím své plány, svou velkou hru. Sebral kabát, klíčky od sedanu, naposledy na sebe pohlédl do
rozměrného zrcadla a vyrazil do ztemnělého města.
Kasíno bylo obehnáno mohutnou cihlovou zdí, kterou navíc přesahovaly vršky stromů, hosté
zde měli skutečné soukromí. Draze zaplacené. Reflektory sporťáku osvítily železnou bránu.
Neobtěžoval se s tím nahlásit kdo je. Byl tu sice jen dvakrát, ale jeho hra z něj udělala vítaného
zákazníka. Obdržel čip, který mu bránu automaticky otevíral. Nosil ho připnutý na kroužku s klíčky
od auta. Vždy, když ho viděl, vybavila se mu vzpomínka na scénu, kdy Alici nakukal, že to je čip
pro dálniční mýtné. Cítil se trochu provinile za úsměv, jež se mu vždy rozehrál na rtech, zároveň se
však cítil i velice pobaveně.
Na ramenech ucítil lehké dotyky rukou, jak mu obsluha napomáhala vysvléct se z kabátu.
Toto staromilské jednání se zákazníky jen dotvářelo honosnou atmosféru kasína. V jistém, skoro až
intimním šeru, chrčely stoly s ruletou, z povzdálí je doprovázely typické údery kulečníkových koulí
a nepřeberné množství hlasů ostatních hráčů.
Mezi hracími stoly, u kterých jak duchové stáli ochotní, tiší krupiéři, se proplétali číšníci
připraveni splnit mnoho z rozmarných přání zbohatlých hráčů. Pomalu začal procházet luxusními
pohovkami. Mnohé z her byly limitované, mířil do salonku, kde se mezi červenou a černou
proháněla zlatá kulička. Hra bez limitu. Na stůl tu nepatřily žetony, hra je v hotovosti. Hráči se rádi
pyšní vysokou hotovostí, kterou bez mrknutí oka vyhrávají i prohrávají.
„Zero!“ Přivítal ho tichý, však důrazný hlas krupiéra.
Po hedvábném potahu zašustily bankovky, většina mířila do banku. Trošku si posteskl, na
zelenou vsázel rád, velice rád, velice často, velice mnoho. V duchu si vynadal, že více nesešlápl
plyn, že se s přehnaně pomalou chůzí po kasínu, kdy se dával na odiv všem očím, připravil o výhru.
Nemohl se na sebe zlobit dlouho, stavět se na odiv patřilo k jeho mnoha libůstkám. Nasál vůni
kouře drahých doutníků a usedl ke stolu. Krupiéři i ostatní hráči ho přivítali lehkým pokývnutím
hlavou. Vyndal na stůl své bankovky, skoro cítil obdiv, který do něho narazil jak příbojová vlna.
Obojí přináší ten příjemný tlak, bojující s jeho tělem. Byl si jistý, že dnes prolomí bank.
Slastně popotáhl z doutníku a spláchl to pořádnou dávkou bílého rumu. Po dvou hodinách
zvětšil svůj původní vklad třináctkrát. Byl skutečně bohatý muž a do schůzky s Alicí mu zbývalo
ještě pěkných pár hodin. Jemně zastrčil několik bankovek za podvazek volně obepínající sametové
stehno jedné z „hráčských lady“. Alespoň tak se zde kurvám říkalo. Jediné pozlátko na tak ryze
pravdivém místě. S hlavou opřenou v jejím dekoltu pobaveně sledoval, kterak krupiér diskrétně
posílá drobný lístek s upozorněním po jednom z pikolíků. Byl už trochu opilý a tak se neubránil
lehkému smíchu. Krupiér z toho byl nervozní, líbilo se mu to.
Teď byl čas na přestávku. Vzal dvě hrsti bankovek a vydal se do horních prostor kasína, kde
vystřídá stul za teplou postel. Vždy když šel za Alicí od jiné ženy, rád poslouchal, jak se rozplývala
nad jeho jemnou vůní. Prý je smyslná. Nikdy se nesnažil překrýt vůni jiných žen. Žít na hraně ho
bavilo. Jak postupoval schod za schodem, uvědomoval si, že Alice je ženou jeho srdce, nemiloval ji,
ale chtěl překonat tu nepřekonatelnou zkurvenou zeď, kterou se pro něj stala. Jeho srdce
potřebovalo být milováno, ale tady zatím žilo naprázdno. Ovládl ho hněv, věděl, že dnes bude
drsný. Potřeboval vypustit ventil. Kdyby to náhodou přehnal, má dost peněz, aby „lady“ přešla chuť
si stěžovat.
Ke stolu se vrátil po dlouhém čase. Do schůzky s Alicí zbývala přibližně hodina. Ještě
předtím se musí stavit u lichváře, dlužil asi sto tisíc, posledně se nedařilo. Měl pocit, že podobnou
čásku nechal spolu se schouleným tělem v patře, když zabouchl dveře za tichým zvlykáním. Dnes
to pro něj byly drobné. Stále ale nerozbil bank, zvýšil sázky, za půl hodiny se viděl sedět v autě.
Ručičky na starožitných hodinách, přesně ladících s vyzdobením salonku, se přehouply k
druhé hodině. S Alicí se měl setkat před třemi hodinami. Před sebou měl už jen svůj původní vklad.
Stále to bylo dost na to, aby mohl vsadit na jedno číslo a znovu byl na koni. Na chvilku pocítil
strach. Rozdělil si částku na tři kupičky. Tři sázky na Zero. První a měl by dvojnásobek svého
dnešního maxima. Vsadil. Krupiérova ruka roztočila kuličku. Ruletu získala zlaté lemování.
„Třicet šest, červená.“ Polohlasně vydechl krupiér a z jeho hlasu byla slyšet úleva. I jemu
bylo jasné, že tento hráč již bank nerozbije.
Zazmatkoval. Chvíli seděl jak opařený. Nevěřícně sledoval, jak jeho bankovky opouštějí
hrací stůl a míří do banku. Vytrhl ho tichý hlas oznamující konec sázek. Rychle přesunul velké
množství bankovek na Zero. Zapomněl na kupičky, chtěl prostě vyhrát. Zero ho uvítalo, Zero se s
ním rozloučí. Několik bankovek mu bylo vráceno, byly to ty, co popadaly ze stolu na zem, když
bezhlavě vše házel na příslušnou hrací plochu. Kulička se roztočila, ruleta znovu získala zlaté
lemování, které postupně mizelo a mizelo. Zavřel oči. Neviděl před sebou nic jiného než
černočernou tmu. Všechny představy o tom, jak dnes konečně Alice roztahuje své nohy byly pryč.
Ovládl ho hněv, však ony se vrátí.
„Dvacet šest, černá.“ Nevrátí.
V tu chvíli mu celý salon zrudl před očima. Křečovitě sevřel těch několik málo bankovek,
které mu předtím podali a bez jakýchkoli rozpaků se rozeřval na krupiéra. Viděl přeci, jak mění
kuličku, jak pečlivě sleduje kdy ji má pustit, švindl. Jasný švindl, viděl to na vlastní oči. Tomuto
obvinění přece nemůže vzdorovat dlouho. Je to pravda, musí to uznat. Něco málo nad loktem ucítil
něčí pevné sevření. Kolena se mu začala podlamovat. Z kasína ho skoro musely odtáhnout. Celé
tělo mu vypovědělo službu. Dva nenápadní muži v černých oblecích ho táhli zadním vchodem ven.
Nevěděl proč zadním vchodem, netušil. Přeci i hráče, kteří bankrotovali vždy vyváděli hlavním a on
tak velké problémy nedělal. Pochopil však.
Místnost s mnoha monitory měla skleněné stěny. V jednom rohu seděla na židli ubrečená
kurva. Na sobě sako jednoho s bodyguardů. Rozmazané oční stíny, páteř jak zkroucený had, ručky
držící hrnek s čajem se ji jen třásly. Neobtěžovali se dovést ho ven. Přímo před ní dostal několik
ran. Břicho, obličej. Padl na zem, pak několik kopanců. Když ho znovu zvedli, uviděl na jednom z
monitorů ulici před železnou bránou, rozpoznal černý bavorák.
Rozevřely se dveře jeho sedanu, hodili ho dovnitř jak prase z jatek. Nepřipadal si o nic líp.
Chvíli pozoroval kapky krve tříštící se o kožené potahy. Bude je muset nechat vyčistit.
Popojel několik metrů po příjezdové cestě směrem k bráně. Jakmile auto zakryl zelený
porost lemující mohutnou zeď vyskočil z vozu. Motor stále běžel. Kolem hlavy se mu začala míhat
zeleň. Vysoká borovice, vyskočil na ní. Za chvíli byl na ulici. Utíkal za Alicí, nebydlela daleko,
všechno pochopí, bude ho litovat, ukryje ho. Nebudou to peníze, ale lítost co ji položí na záda, před
něj. Dveře od jejího vchodu se přibližovaly, v tu chvíli mu na záda dopadla dálková světla.
Rychle zaběhl do jednoho vchodu. Seběhl do sklepa. Domy z dvacátých let. Propojené
sklepením. Nemohl v té spleti zůstat dlouho, našli by ho. Vyběhl znovu do patra a vyšel potajmu
ven z domu. Bavorák místo mezitím přejel a pokračoval dál ulicí. V podřepu se skryl se mezi
zaparkovaná auta. Zvládne to, nezdechne někde na ulici, on ne! Mezitím z černého vozu vystoupilo
několik mužů. Rozrazili dveře od řadovek, šli do sklepa. V autě zůstal lichvář, sám.
V tu chvíli se znovu vše slilo. Celý svět se proměnil v několik čmouh, ze kterých najednou
vyjevila vyděšená hlava lichváře. Na vteřinu ho to rozesmálo. Pak už ho tahal ven z auta. Přetáhl ho
po hlavě železnou tyčí, ležela jen tak mezi zaparkovanými auty, jaká příjemná náhoda. Štěstí přeje
odvážným a výjimečným. Tělo mu padlo k nohám Když šacoval kabát, našel zbraň. Výborně, vzal
ji sebou. Kroky ho nesly ke vchodu, kde bydlí Alice. Sáhl do kapsy, aby se utvrdil o výhře. Do
krčních svalů se mu zaryla palčivá bolest vystřelující do lebky.
Byl chudák na mizině. Dveře vedlejšího vchodu se otevřeli. Shrbená postava důchodce.
Pes v pleteném svetru. Za ním čtyři muži. Dlužníka ve sklepení nenalezli. Nemohli. Stál o vchod
vedle, v ruce černou zbraň. Chvíli na ně ten muž mířil. Poté obrátil zbraň proti sobě.
Ve tři ráno probudila Alici rána. Nevěnovala ji velkou pozornost. Zkontrolovala čas.
Zapomněl, on na ni zapomněl. Zvedla se ze sofa, kde na něho chtěla čekat. Uvelebila se tam po
svém velice intimním zážitku s jednou ze svých kamarádek. Připadala si v tu chvíli jako žena, které
nikdo nemůže odolat. Svou smyslnost rozdávala hojně, do daleka a beze studu na všechny strany.
Bohužel nebylo pro koho.
Dnes večer to mělo být velkolepé. Jeho rozkošný parfém, tak jemný smyslný. On však
zapomněl. Vysvlékla se z drobných černých šatů, nedalo to práci, mírně podezírala návrháře, že z
poloviny jsou střiženy, aby vypadaly sexy, z poloviny aby se daly rychle strhnout. Punčochy si
chtěla vzít až na poslední chvíli, měla je připravené v koupelně. Zalehla do postele. Za chvíli jí
doprovázelo snění.
Tu noc spadly poslední listy. Všechny shnijí v nahnědlých kalužích velkoměsta. Začala
zima. Podzimní mraky ustoupily. Před jedním vchodem ležel muž, o kterém si mysleli, že má
všechno. Teď mu chyběl obličej, v levé ruce svíral tři padesáti korunové bankovky. Pohřební služba
ho odvezla brzy ráno, policisté kvalifikovali čin jako sebevraždu, Alice šla pro ranní pečivo hodinu
po tom, co odjelo poslední policejní auto, deset minut předtím se probudila s pocitem, že toho muže
stejně nemilovala.
Má káva vystydla a můj příběh s ruletou skončil také, snad, sám se bojím pokračování,
nechce se mi znovu ho nakousnout, i když mě svádí. Je snadné vydat se po okatých značkách, které
svádí k cestě, která má vést k pokladu. Okaté stopy vedoucí po cestě s příslibem uhašení vnitřního
popudu jsou zrádné. Drtí, či vytvářejí pouze iluzi klidu, přitom však rozežírají až do morku kostí.
Snad jedinou záchranou je trpělivost při hledání správné cesty a pečlivost při rozmýšlení, která ze
značek vede k tomu správnému cíli. I když iluze bývají také líbezné. Co je těžší, žít v příjemné iluzi,
nebo najít tu pravou cestu. Obojí přináší uspokojení. Uspokojení v utrpení. Jsme na to povětšinou
sami.
J.S. Brno 26.1.2006 02:59:52

---