Blázen?

Nemocniční chodbou doslova prolítla. První dveře, druhý, třetí, panebože, ať mu nic není, čtvrtý, ať je to jen planej poplach, pátý, šestý. Rozechvělá ruka šmátrá po klice. Ten pach desinfekce jí už leze na nervy. Nesnáší ho. Vždycky, když ho ucítila, překopalo to celý její život. Ať už šlo o ní, nebo o ty, co má ráda. Jen ať je v pořádku. „A do prdele…“ bylo jediné, co ze sebe dostala. Leží tady, dalo by se říct, její kámoš. Dobrej kámoš. Skutečnej kámoš. Ale tam, kde má člověk pravou ruku něco chybí… Kousek pod ramenem paže končí pečlivě zabalená v obvazech. Pahýl. Pahýl… To znamená, že je bez ruky… „A do prdele…“ Zpod víček mu stekly dvě velký slzy. Snad první, co u něj kdy viděla. „Vždycky jsem byl nešika. To víš, cirkulárka není na hraní…,“ ale zbytek zaniká ve vzlycích. Utěšovat ho nemá cenu. Co by asi tak řekla? Zavtipkovat? Politovat ho? Proč sem vlastně leze? A tak udělala to jediné, co ji napadlo. Sedla si na kraj postele, chytla ho za levou ruku a dala se s ním do breku… A za pár minut i do smíchu… Co ode mne pořád chce? Myslí si, že když zavolá, já okamžitě přilítnu řešit všechny jeho problémy. Psychicky labilní, blázen, jak malý dítě. To mu řekne. Už bylo na čase. Všeho moc škodí. Není přece sám, komu život zasadil pár ran pod pás. Jeho story happy endem neskončí. No a co? Takovejch už bylo. Ještě jedno poschodí. Támhle jsou ty zatracený dveře… …Ale všechna jedovatá slova byla rázem zapomenuta, jakmile spatřila jeho oči. Dobrá, naposled to s ním zkusí. „Pojď dál. Podal bych ti ruku, ale něco mi tu chybí.“ Trapně se pokouší zavtipkovat. Malý stolek v malém bytě a na něm úplně normální šálek kávy. Oba si sednou. „Tak co to bude tentokrát? Jseš v pořádku? Do telefonu jsi zněl trochu divně. Málem jsem tě nepoznala…“ Ale zarazila se uprostřed věty, protože to, co viděla, jí totálně vygumovalo všechny myšlenky. On prostě pohnul pahýlem pravý ruky a šálek se zvednul. Jako kdyby tam byl loket, předloktí, zápěstí a neviditelné prsty objaly ten hrnek. Položil ho. Zvednul. A zase položil. Teda, jestli to dělal on. „…A to už je dneska počtvrtý…“ Suchý oznámení, jako když pošťák přeje: „Dobrý den.“ Jako by to byla samozřejmost. Kvůli tomuhle asi volal. A šálek se zvednul a zase klesnul. Vstal. Neviditelná „ruka“ jí upravila neposlušný pramen vlasů. „Cítila jsi to? Řekni, mluv, cítila jsi to?“ Nemohla odpovědět. Nevěděla co. Pak přines ohřátou pizzu, nalil do skleniček víno a začali jíst. Osmělila se. „Nikdy jsem nepřestal tu ruku cítit. A dneska ráno se zapomenu a zvednu svoje kafe rukou, která neexistuje.“ Po pár minutách jí to ani nepřišlo. Tlachali o vzpomínkách, bezvýznamných známých, smrti, životě. Opět pohyb zbytku pozemské paže. Video naskočilo. Opřela se o něj a při monotónním nudném filmu pomalu upadla do neklidného spánku, ve kterém se před ní vznáší hrníček kafe. Ráno ji ve dveřích poprosil, aby nic neříkala. Všechno zatajit! „Největší dar, který nám byl dán, není život, ale možnost zemřít.“ Podivín libující si v patetických prohlášení. Za pár dní třesoucí se ruce otevřely obyčejně bílou poštovní obálku. A vytáhly parte. Pod tuctovým šablonovým obrázkem a komerčně psanou básní mohla číst: Bla, bla, bla, jeho jméno, zesnul dne bla, bla, bla… Zesnul. Zesnul. Zesnul. Zes… Třeba je to vtip. Jo, to je jeho styl. Telefon! Číslo – tady někde bylo jeho číslo… Tady je. Píp, píp, pííp, píp, pííp, píp. Tůt, … , tůt, … Haló? Ano. Není doma… Takže to nebyl fór. Blázen. Stačil mu jeden řez žiletkou na zbývajícím levém zápěstí. Prý je to zvláštní – řez velice rovný a přímý, jako by vedený druhou rukou. Což je nemožné – musela to být náhoda, štěstí. Vzal si žiletku mezi zuby. Vražda to nebyla… Blázen. Bláázen. Parte zahodila. A vyrazila do ulic. Teď se možná probudí. A nebo byl sen to s tou rukou a hrníčkem. Zapadla do nejbližšího baru. Teda baru – napůl bar, napůl hospoda. Takovejch jsou tisíce – polstrované židle, zalátané ubrusy, napůl plné popelníky, pár štamgastů. V televizi permanentně naladěnej sportovní kanál. Jen málokdo si všimnul gólu domácích. A málokdo si všimnul nově příchozí. Jen pozdravila pár známých tváří u zadního stolku tam vpravo, dala si kafe, zapálila cigárko, přemýšlela. Nikdy ho neměla potkat. Bylo by to tak lepší. Nemusela by se zabývat nepraktickejma a malichernejma blbostma, který jí do hlavy nasadil jeden malej snílek. Byla by v pohodě, bavila se a nesnažila by se vidět svět z tý nejhorší možný stránky. A pak ho trochu vylepšovat. Právě tohle byl jeho styl. Byl nakažlivej – začala napodobovat. Aspoň trošku. Něco v ní probudil, odešel, nerozloučil se, zanechal po sobě spoušť a prázdno. Tak to prázdno zaplníme: Copak tu maj ostřejšího? „Pane vrchní…“ Pro změnu: Po pár dnech. Už od rána má divnej pocit. Nesleduje jí nikdo? Co jančíš? Začínáš být paranoická. Jsem doma, tohle je moje postel a nikdo jinej tu není. Dveře zamčený a na oknech rolety. Pečlivá izolace od nemilosrdnýho světa. Tak co sakra jančí? Cítí, jak jí něco (co ovšem neviděla) odhrnuje neposlušný pramen vlasů. Strachy se nemůže pohnout. Proč? Jednoduchý – na stole se zvedá tužka a začíná se šoupat po papíře. „Vzpomínáš? Největší dar, který nám byl dán, není život, ale možnost zemřít.“ Ovane jí slabej vánek. Neposlušný pramen vlasů se trochu posune. Co je to za blbost? Okno zavřený. Klika se stočí, dveře otevřou a zase zavřou. Je sama. Štípla se. Tak sen to není. Ale ten popsanej papír na stole. Blázen?

---