Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠílený JIrka
Autor
samuel_beckett
Žil na světě šílený Jirka. Byl to blázen, cvok, zkrátka pomatenec. Byl tlustý a neustále slintal. V hlavě se mu honilo Bůh ví co. Často se toulal po břehu řeky v ruce držel dva barevné drátky a šmidlal s nimi sem a tam a tam a sem. Měl při tom podivně zaujatý výraz. Něco jim vykládal a sliny mu kapaly na umolousaný svet
r.“Nazdar Jirko!” Zdravil jsem ho občas, když jsem ho potkával při venčení mého psa. Punťa ho miloval. Jirka si vždycky klekl do trávy, vzal si Punťovu hlavu do klína a něco mu šeptal do ucha. Punťa mu vždycky vděčně olíznul uslintanou pusu, mně se zvednul žaludek, řekl jsem mu jako že čau a radši šel pryč.
Kluci se mu často smáli, i ti o dost mladší. To už bylo Jirkovi možná sedmnáct, osmnáct let. Scházeli jsme se u dětských prolézaček a povídali si s holkama. Nejkrásnější ze všech byla Jana. Blonďatá princezna. Každý z kluků kdo ji znal jí neskonale miloval. Bylo jí asi patnáct. Ježíšku, panáčku dej ať mě vezme na loď. No, ten, který to u ní na den, dva vyhrál mohl s ní jet na projížďku plachetnicí. Abych nezapomněl, kousek od nás byl rybník velký jak
o svět. A tam měla od táty postavenou plachetnici. Potvora. Smála se mi, když svištěla okolo mne a přehazovala plachtu, já supěl a vesloval na potápějící se pramici.Jirka nikdy nevesloval, natož aby ho Jana vzala na loď. Vzala mého bratra. Byl mladší než ona a já skoro vzteky pukl. Večer všichni přišli k prolézačkám. Byl tam i Jirka. Zase slintal. A já naštvaný a žárlivý povídám: “Jirko, je tady Jana, má tě ráda, je tvoje Jirko.”
Něco se v té pomatené hlavě pohnulo. Jirkův zastřený pohled se jakoby projasnil a zaslintal: “Jana!” Vrhnul se k ní a natáhl k ní prosebně ruce. “Jana,” slint. “Jana,” slint. Seděla nahoře na polokruhové konstrukci asi dva metry vysoko, pod ní se zvrácenou hlavou Jirka.
“Nech jí bejt, Jirko, nestojí ti fiflena za to.” Řekl jsem a zastyděl jsem se, když se kluci řehtali jako pominutí.
“Jana,” slint. Raději k nám na hřiště přestala chodit. Jirka každý večer čekal u prolézaček. Opakoval stále dokola to jedno slovo a já byl z toho dost pryč. Nechtěl ode mne ani ty nejkrásnější barevné drátky. Jen seděl a vzdychal. Po půl roce jsem se s rodiči odstěhoval.
Uplynulo mnoho let. Nevím kolik. Dost. “Čau Pavle, jak se vede?” Za rameno mě najednou drží jakýsi plešatec. “Co tady děláš? Na služebce?” A tak jdu na pivo s malým Vlastou z naší party. Není malý, je tlustý, velký a bez vlasů. “Vypadáš pořád stejně, teda skoro.” Povídá a otře si z úst bílou pěnu. Nad stolem se vznáší bílý kouř a já nemám na pivo vůbec chuť.
“Pamatuješ na partu?” Ptá se mně Vlasta a v očích mu zablýskne. “Jarda dělá na kováku v dílně a Honza přišel o dva prsty na cirkulce. Dělá krejčího, no, nevím jak mu to s třema prstama šije.” Zhluboka se napije a chvíli mlčíme.
“By mě zajímalo co Jana?” Zeptám se na to, co mě vlastně jako jediné od začátku zajímá.
A sedím a z Vlastových úst poslouchám ten podivný příběh.
Jana mohla mít kluků na každém prstu pět. Pomněnkové oči. Nabrnknul si jí místní frajer Leoš Macháček. Vzali se. Každý den jí mlátil, chlastal první ligu. Několikrát byla v nemocnici. Když jí tehdy kluci potkávali ve městě, nebyla už tak hezká jako dřív. Jediné štěstí pro ní prý bylo, že s ním nemohla mít děti. Rodiče se Janě rozvedli. A ani táta jí nepomohl, protože ten prý brzo umřel. Na rakovinu. Jana se ze vší té smůly skoro zbláznila. Teda Vlasta to podal tak, jako že jí hráblo a už několik let žije v místním ústavu, nějaké soukromé léčebně, pomáhá tam jako ošetřovatelka.
“Hmm, budu už muset jít. Tak se Vlastíku měj,” říkám a platím za něj pivo. Listí na stromech venku začíná žloutnout a já se melancholicky šourám ulicemi města mého mládí.
Najednou dostávám šílený nápad. Zajedu se za ní podívat, řeknu jí ahoj a omluvím se za svou pitomou pubertu.“Soukromé sanatorium Dolany” vítá mě nápis nad bránou. Dlouhý park za ní. Zvoním. “Dobrý den, chtěl bych vidět paní Janu Macháčkovou nebo Procházkovou, prosím.” Mluvím do mikrofonu.
Příjemná sestra v civilu mne vede světlou chodbou a otvírá jakési dveře: “Prosím, dveře č.6.” Vstupuji dovnitř, trochu se potím a chtěl bych se podrbat na zádech.
A on tam sedí a dívá se na mě a usmívá se. Blázen Jirka. Vedle něj stojí Jana. Snad trochu zestárlá, snad životem ztrápená, ale je to stále ona. Moje dětská láska. V ruce má papírový kapesník a Jirkovi utírá dlouhou bílou slinu. Pohlédnu jí do očí a vidím klid a mír.
Tak jsem se omluvil a věděl, že vlastně už nemám za co. Jako vizionář, jako věštec jsem před mnoha lety Janu přisoudil s výsměchem Jirkovi. Dočkal se. A když zamyšleně odcházím jen slyším u
slintnutí.Takové tiché a šťastné: “Jana.”