Foukačka

Alexandr se podíval na strom a vzdychl. Byl zbrojař, specialista na střelné zbraně, nenajdete-li šípy u něj, v celém království je nenajdete taktéž. Hledal možnost tichého a nenápadného způsobu střelby, tětiva luku vždy zapěla tu známou melodii, o kuši nemluvě, avšak způsob střelby bez tětivy ne a ne nalézt.

Bedlivě sledoval šišku smrku, to ho vždy uklidňovalo, v tom se zeptal Vladislava: „Jak mocný je tvůj dech?“

„Asi dost, jsem kovář….ale nevim jak ti pomůže k tý tví zbrani.“

„To uvidíme,“ řekl a šel k bobří hrázi chytat ryby, potom dořekl větu , „ale možná bys zrovna ty dokázal používat tu zbraň nejrychleji.“

Najednou udice zabrala, Alexandr byl silný, tak jen pomalým tahem přitahoval rybu. Bylo na něm znát, že je to námaha větší než je zvyklý, ale pomoc nepotřeboval. Byl to sumec, velký kolem dvou metrů. „Přesně to jsem potřeboval, velkého sumce,“ pochvaloval si, když kořist vytáhl na břeh, „ dáš si masíčko? Dobré, chutné, zasytí…..“ švitořil radostí.

„Nepohrdnu nabízeným žvancem, ale co uděláme se zbytkem?“

„Usušíš ho, já mám práci, ale až ji dodělám, tak ti pomůžu…“ Vzal si ze sumce jen plynový měchýř a jídlo na tři dny a rozloučil se s Vladislavem, poté odešel do lesa za svou prací.

×××

Alexandr chvíli hledal v lese vhodnou rovnou větev, nakonec použil bukovou. Rozdělal oheň a dal naň spoustu dřeva z cestromoku, které špatně hoří a čekal až se vše rozpálí. Potom vzal jeden klacík a začal propalovat díru do  budoucí tiché zbraně, po dlouhých hodinách práce měl dutý klacek a tak se začal se poohlížet po věcech, které utvoří smrtící nástroj smrtícím nástrojem. Vzal kousek lýka a provrtal tam malinkou dírku, potom přeřízl bukovou tyč a nalepil ho dovnitř smolou, poté spojil tyč zase dohromady. Byl velmi hrdý na svou práci, ale teprve teď si uvědomil, že několik dnů nejedl, udělal tedy co měl a snědl velký kus masa a šel spát.

Další den se probudil s horečkou a bolestí hlavy. Pochopil okamžitě, přepracoval se, neodpočíval tři dny, ani vteřina spánku nebo ždibec jídla, došel si pro vodu a při shýbání se mu udělalo mdlo a pomalu ztrácel kontrolu nad svým tělem. Posledním kontrolovaným pohybem bylo trhnutí trupu vzhůru, pak se mu podlomila kolena a on spadl do řeky….

×××

Vladislav si začal dělat starost, již čtyři dny neviděl svého přítele. Udělal to, co ho jako jediné napadlo: vyndat kovadlinu a ukout předmět, který by mu pomohl.  Postavil obrovskou hranici, která se dmula do výše snad pěti metrů, vzal křesadlo a vykřesal malý plamínek na suchém mechu, položil naň louč a odříkal formuli pro tento účel:

„Sever kovařina pokryje(zapálil jednu stranu),

Východ krále nám zabije(zapálil další),

Jih šťastně zpívajíc(ještě jedna strana),

Západ vědou se rouhajíc(zapálil poslední strana).

Ohni, hoř jak výheň má(dal si louči těsně k obličeji),

když můj mistr z koně sesedá(vhodil louči na vrchol hranice)!“

Dal k ohni železo a čekal, až začne bělat. Poté ho vytáhl a začal kout do podoby meče. Zpěvu se nedalo vyhnout, to věděl Vladislav až moc dobře.

„Železo mé kladivo kuje,

Osvobodí srdce moje.

Jak Mistr káže svému kovu,

Při úplňku i novu.

Pomoz mi najít přítele,

Přeji si to vřele.

Mé přání budiž ti rozkazem,

Když přerazím tě o zem!“

Vhodil meč do ohně a zvolal: „Sílu ohně překazíš, ty jenž mi otročíš.“ A foukl do vatry, která jako zázrakem hned uhasla. Byl unaven a tak si natáhl houni a za chvíli spokojeně oddychoval.

×××

Probral se a hned ucítil proud vody, vzpomínal, bolelo to….Byl zbrojař, měl dobré zákazníky a kamarády, asi…Vyráběl luky a kuše a byl zamilován do jedné dámy, elfy, která byla urozená a nikdo jí nemohl ohřát ledové srdce. Poslední, na čem pracoval, byla zákeřná neslyšná zbraň, poháněná vzduchem. Vladislav mu říkal, že je to blbost. A ona taky je.

Šel se projít, bylo mu špatně a nemohl přijít, jak vlastně plánoval svou zbraň. Bloumal po lese asi tři hodiny, když ho napadlo, vykoupat se. Došel k řece, svlékl se a chtěl vklouznout do vody, když v tom v zádech objevil na svých zádech malinkou šipku, „Kruci to mělo být moje střelivo do foukačky!“ rozpomněl se na svou práci, „A někdo mi ukradl ten nápad i se zbraní a vyrobil i šipky. Až ho najdu, tak bude litovat, že existuje jeho rodina!!!“ vykřikl a skočil do vody.

Když přeplaval k druhému břehu, tak si všiml jednoho slepého ramene, bylo úzké, ale plavat se jím dalo. Teprve po pár metrech si všiml, že plave proti proudy, tudíž to byl přítok a ne slepé rameno. A pak ji spatřil. Byla po pás ve vodě, měla dokonalé tělo, její ňadra měla přesně jak je měl rád: trošku větší než střední a nádherné zlatavé vlasy, zkrátka z ní nemohl spustit oči. Po chvíli se mu to ale podařilo a on pod vodou doplul až za ní. Neslyšně se vynořil a dobrodil se k ní tak, aby mu byl vidět kořen téměř ztopořeného penisu. Oslovil ji: „Krásné poledne, že?“

 „Ach ano,“ odpověděla a zčervenala, „smím se vás zeptat kdo jste?“

„Alexandr, jméno mé, věkem devatenáct let, povoláním zbrojař, jenž obdivuje vaše tělo. Kdo se, ptám se vás teď já, mě tázal?“

Pohlédla mu do očí, „Jmenuji se Veronika, a jsem dcera zdejšího druida, je mi šestnáct a,“ sjela pohledem po jeho hrudi, přes vypracované břicho až k penisu, „také obdivuji vaše tělo.“

Alexandr se k ní trochu přiblížil, dotýkal se jí postaveným penisem a vzal ji za ruce, „Rád bych tě poznal, Veroniko, nemohu žít bez toho, aniž bych věděl, co v sobě skrýváš.“

„Ale Alexi, cožpak se nebojíš, že se do mne zamiluješ?“

„Kdybych se zamiloval, byl bych rád, co je na tom zvláštního?“ řekl a přitáhl si ji blíž, „chci to, co jsem řekl poznat co ukrýváš.“ políbil ji na rty.

Opětovala mu polibek a odtáhla ho pod vodopád. Sedla si do dřepu a začala mu škádlit mužství. Alexandr to nevydržel a těsně než vystříkl, vzal penis do ruky a shodil Veroniku na zem, potom jí semenem vystříkal na břicho nápis „Už jsem se zamiloval“. Pak ji vášnivě políbil a líbal ji po celém těle, přes prsa, břicho došel jazykem až k jejímu doupátku. Veronika roztáhla nohy a on ji políbil na to nejtajnější míst ženy, pomalu jí začal lízat strkat jazyk hloub a hloub. Taktéž ona dosáhla orgasmu. Začali se mazlit, bylo jim úžasně a tak spolu utíkali na louku. Tam ji povalil na zem a začali se spolu kutálet ze strany na stranu, po chvíli, když se ocitl nahoře, pronikl do ní a přitom laskal její poprsí, ve stejnou chvíli explodovali.

×××

Vladislavovy se zatočila hlava, když se trochu uklidnil, byl u řeky a viděl Alexe odplouvat do nějaký zátoky. „Spratek, já se o něj bojím a on si tu plave jako by nic.“ Přelétl pohledem oblečení a zarazil se u šipky. Nebyla moc kvalitní, ale byla dost aerodynamická. Vzal ji do ruky a zděsil se, byla celá zkrvená!

„Ten hajzl s tim někoho střelil. Já mu ukážu!!“ prohlídl jí trochu lépe a zjistil, že je na ní jed, ropuší slinku, „To nebylo levné, tohle Alex nemoh….“ sedřel trochu krve a objevil znak, „a do prdele!!! Vlčí klan je tady? Jak moh…. Hej Tome?! Co tady děláš?“ zakřičel na osobu jdoucí kousek dál v lese.

„Ach bratranče, jak ses sem dostal? Je tu válka klanů! To si děláš prdel, že tady stojíš jen tak, s šipkou v ruce….S šipkou?! Kdes ji vzal? Vysvětli to! Jsem pověřen vyklidit to tady od nevinných a trochu pomoc Vlčímu klanu, Abortus, zdejší kníže s nima sympatizuje.“ Ztratil klid tázaný.

„Vlčímu klanu nepomůžeš,“ zavrčel a vytasil meč, „ta šipka je jejich a trefili s ní Alexe, je s jedem!“

„Připomíná tu vrhací, jen je trošku upravená. Co chceš dělat s tím mečem? Mě nedostaneš!!“ vykřikl a vytasil svůj Bastard, prodloužený o celý loket.

Kroužili kolem sebe, meče křesaly o sebe, překvapovali se navzájem výpady s těch nejnemožnějších pozic, řvali na sebe veškeré nadávky, které je napadaly. Po půl hodině se ve vodě objevil Alexandr. Vladislav pochopil, že asi nebude bezpečné, vystavit ho nebezpečí tohoto válečníka a tak se rozhodl k zoufalému tahu, do levé ruky si nenápadně vsunul dýku a zaútočil mečem, byl vykryt, ale okamžitě vrazil kudlu Tomislavovy do břicha, ten si toho všiml ve chvíli, kdy měl již rozřízlé břicho, ale stejně mu málem usekl ruku. To byla však velká chyba, poněvadž mu Vladislav setnul hlavu uvolněným mečem.

×××

„Kdes byl?“ vyzvídal Vladislav na Alexovy, „trnu strachem, přenesu se sem a ty nikde.“

„Potkal sem ti vážně super holku. Tak sem se rozhod poznat ji blíž,“ odvětil klidně tázaný, „a jak si mě vlastně našel?“

„Sem kovář, troubo. Jo hele, asi ses hezky prospal, viď?“

„Hm, tak si to taky objevil? Co to je?“

„Vlčí šipka s uspávacím jedem, Vlci sou podporovaný knížetem, takže maj jasnou přesilu, asi se budou muset ostatní klany spolčit, aby vyhrály.“

„Co, prosim? Je snad válka?“

„Bohužel, klany se maj rvát tady…..“

Alexandr vzal dýku, umyl šipku a strčil si to za pás, poté vzal kožený pruh a uvázal si ho přes čelo, nakonec ulomil větev a zasadil do ní kovový hrot. „Jestli tu je Vlčí klan, budou litovat, že se kdy narodili!“ V jeho očích se snoubilo odhodlání se smrtelnou nenávistí i nebojácnost. „Pojďme, Vlčkové nás čekají, cha chá!“

×××

>Jako štvaná zvěř, běhají kolem dokola skřeti, tam nahoře, je jich také dost a mají u sebe i lidi, nikdo nic nedělá, jen jeden se snaží hrát na flétnu a nejde mu to. Flétnu? Ne, to není flétna, ale nějaká zbraň, foukne a ona za chvíli vystřelí. Skřeti dole jsou zděšení, jsou zvyklí bojovat čestně, maximálně kuší a najednou je někdo vraždí a ani neví jak.<

Alexandr s Vladislavem se trmácí již třetí den a ještě nikdo z Klanu. Najednou kolem běží zděšení členové Orlího klanu. „Co se děje?“ křičí na ně Alex

„Prrrššššši šiipky z neeebe, vraaaždit naáaás!!!“ odpoví kostrbatě jeden ze skřetů.

„A kde?“

„Táaáaám na sk-khále.“

Alexandr s Vladislavem se rozběhli tím směrem a jen taktak je nikdo neuzřel, když skákali za křoví. Pomalými pohyby se přiblížili ke skále a začali vymýšlet plán. „Alexi, ty po střelci hodíš šipku a já rozříznu pouta nějakýmu zajatci, aby nás nikde nehledali…“

„Dobrej nápad, Vlády, ale co když ho budou vyslýchat?“

„Hodíme tam ještě pár šipek, co jsou dole a ono to pak nějak pude.“

Jak řekli tak udělali Alexej hodil zkušeným pohybem šipku do střelcova krku, ten trochu zachroptěl a skácel se dolu pod skálu. Mezitím rozřízl Vladislav jednomu zajatci pouta, byl to bývalí vězeň, který se dostal nějak na svobodu a tudíž ho nikdo nemohl želet. Okamžitě po zásahu se stáhli do křoví a pozorovali, jak trestaj domnělého vraha. Ze zdola běžel posel, když míjel Vladyho, skrytého v křoví, tak se skácel k zemi s mečem v zádech. „Hajzl, zasvinil mi meč.“ Po chvíli sem běželi ostatní klany a Alexandr měl pocit, že pomsta byla dokonána. „Nechť přítelem mým stane se Petr.“ A vzal Alexe za loket, a ‘přerazil’ meč o zem….Svět se s nima zatočil a oni se octli u Alexandra doma, kde bydlel s bratrem Petrem.