Strom Poznání

Tentokrát potřetí Alexandr a Vladislav. Útěk může vyřešit vše anebo nic. Trochu seznámení s dějem věcí příštích.

„Tak fajn, ujasněme si to. On něco chtěl, ale tys mu to nedal a udělal sis to pro sebe?!. A tak jsi zdrhl, viď? To zabilo tu tvojí!!!“ Alexandr se snažil mluvit plynně  ačkoliv právě uběhl několik mil.

„M-mýlíš se. Tak to nebylo… Já se jenom bál, to je moje provinění, to a má láska,“  bránil se Vladislav.

„Tak mne tedy oprav…Poslouchám!“

„Hm, tak dobře…Víš, já byl velmi zdatný kovář, dělal jsem elfskou zbroj, artefakty, korunovační klenoty a meče těm nejlepším bojovníkům. A jednoho dne za mnou přišel Leostru. Hádej, co chtěl. Hůl která na povel zmrazí protivníka. Byla to dost složitá zbraň. Nu, tak jsem udělal malý model, který ale dostal do vínku to samý, co měla mít ta hůl. Vyzkoušel jsem to na veverce, která se okamžitě změnila na led. Víš co by dokázala, kdyby měla jeden a půl metru? Za půl minuty bys získal výhodu v boji stejně silných a zkušených armádách. Za pět minut bys zmrazil na led deset tisíc vojáků. Bál jsem se moci těch, kdož budou vládnout mým výtvorem. Strach je největší nepřítel říše lidí a tak jsem jim tu hůl neudělal, ale hned jsem pochopil, že se budou mstít. Proto jsem vzal svou snoubenku, meč a pár nejdůležitějších věcí ke kovařině a utekl. Avšak mé činy a jejich dohra mne dostihli na hranicích nepřipraveného. A zbytek už znáš.“

„Ach, jistě, takže…Tys jim připravil jejich muka. Tohle si neřekl, chtěl jsi to použít proti nim. Ukuchtit to samé i s kořením. Pche, to už tu bylo. Myslíš že tě lituji? Ani náhodou, trochu obdivuji, jaks to řekl.“

„Hm, tu chválu si nech do Akkrámu. Teď, jestli sis toho nevšiml spěcháme. Do setmění zbývá hodina a my nemáme koně, jak sis už určitě všiml. Pojď, příteli. Vidíš ten les? Tam za ním je údolí a na druhé straně…“

„To nemyslíš vážně, tam je..?“

„Ano, přesně tak. Ale ne, tam kde slunko vychází, něco zvláštního se nachází. Hleď na východ!“ zapěl Vladislav a Alexandr se podíval směrem, který označil. V místech, kde ráno mělo vyjít slunce, nacházelo se mračno zvířeného prachu, který se pomalu, ale jistě blížil k nim. Znovu se rozeběhli.

×××

Rozevřel se před nimi pohled na protékající říčku, překrásné údolí a také na město, táhnoucí se od vrcholu až po střed druhé strany údolí.

„To je Akoron, město války. Za těch pár let se rozrostlo o pěkně velký kus, dříve bylo jen na vrcholu toho kopce a teď až po Akkrám, vlastně myslím, že ten se stal součástí města,“ řekl Vladislav.

„Jdeme tam, jestli to, co jsme viděli, byli skřeti, tak potřebují naši pomoc!“ křikl Alexandr.

„Ne tak zhurta mladíku, viděl jsi někdy takové město? Ne, nepřijmou nás. Budou se nás bát a my si půjdeme udělat pohodlíčko do vězení. Ne, můj příteli. Válka začala a my musíme vymyslet, jak ji vyhrát. Pojďme tam k těm menhirům…“ poodešli padesát sáhů na louku, v jejímž středu byl kruh šesti menhirů. Vešli doprostřed kruhu a začali přemýšlet jak vyhrát válku, jak pomoci lidem, kdo za tím stojí či proč je Akoron tak velký. Již věděli, že lidé zde nemohou poslat pro pomoc, ani oni neměli tolik sil aby došli někam jinam, kde bude armáda schopná čelit nepříteli. Ačkoli město bylo dobře bráněno, nemělo šanci proti těm tisícům skřetů, orků, goblinů, trollů či obrů. Najednou jejich zadumání přerušil zvučný a jasný hlas: „Princi Vladislave, jestli jste ještě nic nevymysleli, pojďte s námi a nepokoušejte se o odpor. Bylo by to marné, protože my jsme odjakživa velmi dobří ve střelbě lukem.“

„Kdo jste a proč mne nazýváte princem? Jestli se nepletu, jste elf a já ne…“

„To je pravda, že nejsi elf, Okruxi, ale tvůj otec ano. A pokud ses ptal na mé jméno, jsem Griffid, nesoucí dobro. A toto je má družina. A příště tě prosím, neříkej, že jsme menhiry, je to blbý pocit, když nás srovnáváš s kamenem a trpaslíky.“

„Dobrá, můj otec je král elfů? To je k neuvěření, na to, že jsem ho nikdy neviděl…“

„Ale viděl, kdo myslíš, že byl ten člověk, který vyřizoval elfí zakázky? Chodil se na tebe dívat v tvém umění. A když jsi utekl z říše, tak jsme drželi několik desítek dnů smutek. Faila tanno.“

„Dobrá, kde je tedy otec? Musím říct, že bych od něj chtěl slyšet vysvětlení. A omluvu.“

„Pojďte tedy, Cundu.“ Vydali se do lesa a putovali asi dvě hodiny malými cestičkami. Potom dorazili k elfům, kteří žili na stromech. Přijali je k sobě se slovy vlídnosti, nejspíš je čekali, protože byli opravdu pohostinní. Krom hostiny plné jídla a pití. Například měly(dle slov elfů) hráve o oricon, eldasilqë ar campin. Radši se neptejte, co to bylo, protože je to prazvláštní kombinace… No tak dobře, když tak prosíte, tak to bylo maso s vřesem, kapradím a šípkem.když dojedli, prohlídli si ten elfský dům. Alalmë car jej nazývalijak vysvětlil Vladislav Alexandrovy, jilmový dům. Byl sice prostý, ale zároveň nádherný, prost veškerého zkrášlování. Tito elfové byli velmi příjemnými společníky. Kromě jídla jim podali medovinu a přichystali nové pláště šedé, kamenné barvy. Mezitím, co jim elfové tyto věci připravovali, oni sami obdivovali dům. Měl dokonale stíněné stěny, aby se nezjistilo na jakém stromě bydlí. Avšak uvnitř měli vše prosvětleno systémem kanálků, jdoucích po stěnách, majíc občas malou plošku na které byla tekutina, která hořela. „To je mé dílo! Pamatuji si, že ho objednával nějaký elf,“ křičel Vladislav, „to byl nápad mého otce?“

„Ano, ale teď se ztiš, protože za chvíli půjdeme pryč a nesmí o nás vědět žádný zlý tvor. Skřetů se neboj, leda goblinů a ti se ve velkém počtu se nedostanou a v malém jsou neškodní. Pojď a hvězdy svítí na naše kroky. Namárië, přátelé a snad někdy se opět setkáme pod hvězdnou oblohou.“

„Dobrá, nemám nic proti další cestě. Ale jsou pořád všichni elfové takoví? Nemyslím, jestli žijí na stromech, ale jestli jsou taky tak mírumilovní a tak. Nelze přeci věřit, že elfové jsou krutí a nelítostní, zabíjející na povely temných mágů, jejichž jsou většinou i stráží. To vypráví kde kdo v každém hostinci, ale myslím, že všichni lžou. Je to tak?“

„Krutí jsme vůči skřetům, ale to, co jsi popsal byl elfocvak, který je náš největší nepřítel, ale je jich jen pár, protože je nikdo neumí vyrobit a vždy jen křísí mrtvé. Tihle tvorové jsou odolní vůči šípům a mají silná klepeta, kterými mohou zpřelámat elfské tělo. My jsme ale přišli na to, jak je porazit: řekneme trpaslíkům, že tam je zlato, které jim  bylo uloupeno a oni elfocvaky zabijí sekyrami. A vezmou si zlato…“ řekl Griffid, „Jo a řekni svýmu příteli, a jde sem.“

×××

„Tak takovýho máš tátu? Už vím aspoň, proč mluvíš tak divně a máš vlohy zpívat a rýmovat. To já svý rodiče znal a proto jsem takovej, jakej jsem.“ Promluvil posléze Alexandr.

„Víš Alexi, já si nemyslím, že je to tím, že jsi znal své rodiče, ale tím, že jsi plnokrevný člověk. A já ne,“ řekl Vladislav a obrátil se na elfího průvodce, „Griffid, massë ná atar? Ná ta oar?“

„Tancavë, ter taurë.“ odpověděl Griffid.

„Prosim tě, o čem se to bavíte? Já elfsky neumim,“ vmísil se jim do rozhovoru Alexandr, „a myslím si, že bys neměl mít tajemství před tím, kdo tě doprovázel až sem, k tvému princovství.“

„Promiň, odpus mi. Ptal jsem se na otce, jestli je to ještě daleko a on řekl že žijou na druhý straně lesa.“

„Laumë,mi endëa“

„Aha, tak uprostřed lesa, což je pochopitelný. A…jejda, jestli tohle není město elfů, tak jsem skřet!“

„Mno, Vladislave, já myslím, že jsi v tom případě poloskřet, támhle jsou půlčíci, perino, viď?“

„Trefa, téměř. Tys řekl půlčík, množné číslo je perinor, víš. Ale to je jedno, tady to nebude, musíme ještě asi půl míle, tam něco vidím…jo, je tam nějaký vchod ze stříbra. Tam asi bude bydlet otec. Za krále..“

„…a jeho syna, viď?“

„Ne, za elfy!“

Připojil se k nim Griffid a oznámil jim, že musí odejít: „Lissë nén ar moica lálë tenn' enomentielma, perelda ar avan. Nashledanou příště. Elen sílannar mallerlya, hvězda svítí na vaše cesty. Zde máte koně,“ Podal jim dva koně s hnědou srstí, „Almacollo a Almatir, jsou to ti nejlepší koně, kteří se vyskytují na těchto místech. Dojeďte dobře a brzy naschle.“ S těmi slovy se otočil a odešel pryč.

„Pojeď, než vyvolají poplach, že jsi se ztratil, jsi přeci princ.“ Zařval Alexandr a rozjel se s takovou rychlostí, že mu Vladislav sotva stačil. Již za okamžik byli u stříbrných dveří. Strážní jim řekli, aby sesedli z koní a vedli je nyní pěšky za jejich ohlávky a vešli. Pochvíli je zastavila stráž a namířilo na ně několik desítek bojovníků luk. „Kdo je tvůj otec?“ „Můj otec, Aran!“ „A kdo jsi ty?“ „Im tanno ar cundu!“ „Projdi…“ toto byl rozhovor strážce s Vladislavem. Šli dlouhou chodbou v jeskyni a pak je zničehonic přivítal pohled na jezero a elfí domy na javorech a dubech. Na druhé straně, než přišli se nacházel velký palác vytesaný do skály. Královský Palác, palác s velkým Pé. Pomalým tempem přešli most a po cestě se vydali ke králi. Vladislav se těšil, ale Alexandr se bál.

Vstoupili dovnitř a uviděli trůn a pět elfů, krále a jeho čtyři rádce - z toho byl jeden Griffid. Vladislav je přelétl pohledem, dal si ruku na srdce a poklonil se. Alexandr se choval mnohem pokorněji a proto poklekl na jednu nohu, opřel o druhou meč a též se poklonil. „Vstaňte, oba dva.“ Zazněl velitelský hlas – krále- a pokračoval, „přišli jste s úmyslem pomoct ve válce proti nepříteli, jenž se blíží z východu? Nebo se mi jen přišel můj syn pochlubit, že ještě žije?“

„Netušil jsem, že jsi můj otec, králi, ani, že zde žijí elfové, vlastně jsem si to nepamatoval, protože už je to několik let, co jsem utekl ze země. Ale pověz, králi, je tato země také ve válce? Jsou elfové ve válce?“

„Ptáš se velmi moc, synu, ale nyní se ti představím, Antermon, jméno mé. A teď k tvým dotazům: tato země je ve válce a elfové s ní. Do dvou dnů zde bude hlavní síla skřetů a já se ptám, pomůžeš nám?“

„Jestli pomůžou mé nástroje, jestli pomůže mé umění, tak pomohu, ale já neumím střílet z luku, aspoň ne tak, abych byl mezi elfy k co k čemu jako střelec. Mohu ale vytvořit brnění, aby jste neutrpěli velké ztráty příbuzenstva. Co bude platné moje umění zacházet s mečem, když je kolem tolik zdatných lučištníků.“

„Udělej brnění, udělej si lepší meč. Udělej nám hroty šípů. Prosím. Jestli myslíš, že nám nepomůžeš, tak se mýlíš. A ještě něco, je potřeba ochránit co nejvíce lesa, proto až sem dorazí nepřítel, tak buďte dál od nás, a vemte tento náramek. Přírodě kolem vás se pak nic nestane. Griffid vám teď ukáže váš domek, ve kterém naleznete oblečení, všechny druhy kovů, kladiva kovadlinu, kleště a pilníky. Také mám pro vás jednu menší truhličku,“ ukázal na truhlu, kterou by jeden člověk sotva unesl, „ve které jsou svitky o kovařině, polovinu jich znáš, Vladislave, druhou polovinu jsi nikdy neviděl. Děkuji a nashledanou zítra, prosím přijďte.“

„pomůžeme vám s bojem proti nepříteli, vykovu co nejvíce předmětů a ochráním část lesa kouzlem. Ale bude to stačit? Já si tím nejsem jist…“

„Ne, nebude to stačit, ale víc nezmůžeme, ani ty ne. Proto prosím, jdi vykonat to, co jsi slíbil. Brzy naschle.“

„Namárië, tenn’ enomantielva.“ Řek Vladislav, vzal truhlu, poklonil se a společně s Alexandrem odešel pryč do svého domku, doprovázen Griffidem. Když vešli do domku, podíval se ještě jednou po elfech a zašeptal: „Válka začala, a žije válka. Ale proč je? Proč vznikl konflikt? Uvidíme, jak se vše vyvine a co ukáže budoucnost.“ A s těmi slovy vešel dovnitř.

---