Naděje a síla, Kde je zlatá víla?

Vzali do rukou meče a opět se soustředili na stvoření před nimi. Odpornější kreatury snad ještě nikdy nikdo neviděl, ale přesto jimi jen opovrhovali a nezvraceli z nich. Václav zasunul zbraň zpět do pochvy a vyzval Vladislava: „Vyjeď se mnou. Vyjeďme teď, když slunce zapadá a měsíc pomalu stoupá po obloze. Vezmi koně a udělej čest svému rodu. Poraz je se mnou a tas meč po mém boku.“ Vladislav jen přivolal koně, nasedl na něj a teprve poté mu odpověděl. „Ano, vyjedu za soumraku lidstva a elfů, vyjedu a pobiji je. Po tvém boku je zničím a zvítězím.“

Rozjeli se naproti skřetům, kteří jim však výborným manévrem uhnuli a bojovníci se setkali jen s malou, nepočetnou skupinou, která se pokoušela bránit. Marně. Vladislavův meč ťal do živého a jedním máchnutím připravil o hlavu nespočet orků. Ale to nebylo dost. Václav roztočil meč nad hlavou, skočil s ořem do středu nepřátel a sjel ze sedla tak, že byl hlavou dolu a nohama stále pevně přichycen. Prudké otáčky pozabíjeli téměř všechny a zbytek byl jen drobným zákuskem.

Avšak to, co se dělo poté, byste nikdy nečekali. Nad hlavami válečníků prolétávali kameny a div, že se žádný netrefil. Druhá strana se rozeběhla proti nim. Bílé sekyry kontrastovali s černou kůží. Proti dohasínajícímu světlu se jevili jako přízraky, jako ženoucí se bouře, jako nepředstavitelná zloba, vtěsnaná na maličký kousek země. Pohraničník vytáhl roh a zadul jak nejmocněji to šlo. Rozhostilo se mrtvolné ticho a  nikdo ani nedutal, pak projel vzduchem blesk a náčelník orků se začal kácet na zem. Dopadl měkce, ale bez života. A v okamžiku, kdy zemřela opora nepřátel se rozlehla po širém okolí píseň koní. Totiž ta píseň, která dodává koním sílu a vůli, poslušnost a hrdost. Přijíždělo devatenáct jezdců, oděných stejně, jako Václav. Pohraničníci!

Krajinou  se rozléhá silný zpěv. Tak silný, jak jen devatenáct mužů může vyloudit. A jejich slova, ta slova…

„Hranici svojí opustíme,

cestou v hostinci se najíme,

Velitel, jak káže kodex cti,

Vezme panenku, v noci budou svý.

Vyjedeme vstříc vítězství,

Máme schopného velitele, naštěstí.

Orkové utečou, goblini zmizí,

Jako zloděj, co vzal věc cizí.

Naše ostří se zalesknou,

Budeme se bít.

A až nepřátelé padnou,

Začnem zase pít.

Hej hou,

Pohraničníci jedou!“

A písně té se chytili i další válečníci a nepřehlušilo je ani vřískání skřetů. I vystoupili elfové z úkrytů a šípy zdecimovali vrhače kamenů a hned se ukryli zpět. Všichni lidé a Vladislav sekali do zbylé hordy černého masa a postupovali čím dál tím víc až ani jeden nepřežil. Václav se objímal s nově příchozími a nyní se již představil, jako jejich velitel. Cestou zpět dobíjeli ty, kteří předstírali smrt.

Vstoupili do lesa a nechali se hostit elfkami. Až po hojné chvíli, kdy se několik velmi mladých elfů nedokázalo hnout z místa, je vyrušil hluk bortící se zdi. Ti, kteří byli schopni běžet, se rozběhli na vnitřní kraj lesa a nestačili zírat. Tisícovka orčích Kurt-il-kamuno, nejlepších bojovníků té doby, se dobývali do Akoronu. Jenže to nebylo to nejhorší. Nad nimi se vznášel drak a ustavičně chrlil oheň na hrad uprostřed.

Alexandr šel stylem rozvážného čaroděje a tak tento výjev spatřil později. Hned jednal a zamumlal: „Ruat filmem e rio nurno.“ Aby poslal mocný blesk, nejmocnější ze všech, potřeboval svou  magickou sílu. A ta byla zablokovaná. Drak použil kouzlo, které znemožnilo sesílat kouzla. Všichni se na něj otočili a on řekl: „Drak se brání a já ho zkrátka nemůžu zaklít. Dejte mi strpení, neboť se pokusím něco vymyslet.“ Usedl na zem, hleděl si na kolena a přemýšlel. Jen on může pomoci a jen on může vědět jak.

Ostatní se sešikovali a dorazili sem i posily z hlavního města. Bez krále. Celkem dali dohromady čtyři sta bojeschopných mužů(dá li se to o nich říci). „Stopětadvacet vás tu zůstane jako lučištníci, zbytek se podělí do pěti skupin a sešikuje se na úpatí. Jdeme!“ Vladislavův hlas byl jasný a nikdo neměl pochybnosti o jeho rozhodnutí. V údolí se srovnali do pěti oddílů po třicetipěti.

Pohraničníci utvořili silnou jízdu a v malých klínech se rozjeli proti přesile. Lučištníci nešetřili šípy a nejeden ork litoval, že se narodil. A Alexandr? Ten ne a ne přijít na způsob, jak vyzrát na draka. A boj již propukl. Tentokrát nebyl vyrovnaný, ale s pomocí obránců hradeb a domobrany se jim podařilo notnou část nepřátel pobít. Ale nestačilo to. Deset orků dokázalo prolomit lidskou obranu a dostali se  dovnitř, kde je však, k jejich vlastní smůle, omylem sežehl drak. Zajásali, protože již to bylo šest set proti pěti stům a s takovou přesilou si dokázali poradit. S drakem ne. Vladislav s Griffidem sekali kolem sebe a co chvíli se starostlivě dívali na nebe. Ne kvůli počasí, to drak.

Drak! Alexandr měl černé myšlenky, ale přeci jen ho něco napadlo: „Jsem poslední z řádu Jednorožce! Žádám si pomoc prvého s prvých, teď, když hrozí konec čarodějů!“ Jednorožec, to překrásné zvíře s perleťovou srstí a stříbrným rohem, jasně modrýma očima a lehkým krokem, síla mysli a přání ho povolala a on ochotně přišel. Ten první ze svého královského rodu, ten, který nikdy neumřel.

„Pojď sem hochu, nedal by jsi mi trochu svých kouzel?“ zašeptal Alex.

„Yhá, íhahá hrr hmpf.“ odpověděl.

„Dobrá, hej kluci! Hodí mi někdo dýku?“ obratně zachytil dýku a seškrábal trochu prášku z rohu jednorožce. „Děkuji.“

Hodil prášek na zem a vznesl se do vzduchu. Levitoval směrem k drakovy.

Kouzla!

Drak spálil několik vojáků a obrátil svou sílu, svůj oheň, proti Čarodějovy. Ale to by nebyl on, kdyby si neporadil. Vyhodil trochu prach kolem sebe a měl ohnivzdorný štít. „Mám málo kouzelné síly, potřebuju víc.“ Zoufale se snažil zrychlit, ale další z dračích kouzel, které zabraňovalo prudkému pohybu se nedalo narušit jen tak. Pomalu doplul k drakovy a teď začal souboj hodný mistrů bojových umění. Ještěr zrušil antirychlostní kouzlo a zaútočil ocasem, ale chybička se vloudila. Alexandr se stal také pohyblivým a tak byla honička na nebesích zvláštním znamením narození někoho silného a mrštného.

Vladislav se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a zaútočil velkým skokem, respektive saltem, a mečem na zádech rozsekl spoustu hlav. Orkové se šklebili takovým způsobem, že by se všichni rozesmáli, kdyby jim to vážnost situace dovolila. Elfí princ totiž snižoval nepřátele takovou rychlostí, že se stačil vyhnout i šípům z jejich vlastních řad. Ať mečem nebo šípem, orkové umírali bez rozdílu věku či počtu jizev na těle. A padali dál. Nebylo jediného, který by nepadl, ale ne každý mečem. Někteří zakopli o vlastní nohy a elfové je zadupali do bláta. Kdo nezemřel, ten byl zabit. Kdo nepadl, ten byl svržen. A jako řeka plyne dál, životy pomíjivé končí.

Čaroděj stále uhýbal před drakovými útoky a nebýt svých bývalých válečných zkušeností, jistojistě by se již dávno zřítil či zůstal nabodnut na některém z padesáti ocasních ostnů. Avšak konec každý taneček má a boj pro svět málo znamená. V nejchoulostivějším okamžiku se Alexandr sehnul a posypal draka jednorožčím prachem a ten se začal kroutit ve strašlivých bolestech. Při jednom převrácení srazil Alexe k zemi a ten, bez moci čarovat a bez prášku padal k zemi. Padal velkou rychlostí, ale kdo nejlepším přítelem je, vždy si ví rady. Vladislav vyskočil na koně, dojel k jednorožci a ukázal na padajícího. Jednorožec se vzepjal na zadních nohách a vyslal ze svého rohu paprsek. Duha se rozlévala do všech stran, ale nejsilněji na místo, kde klesal čaroděj. Ten se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, postavil na nohy a po neviditelném schodišti sešel dolů. Ihned se vrhl kolem krku podivnému hřebci a též se objímal s Vladislavem.

×××

Za hodinu, kdy sedili u krále přišel posel se zprávami o přeživší síle a nepříteli.

„Půlčíků je padesát a elfů asi dvě stě padesát. Nepřítel nezanechal, kromě mrtvol,žádnou stopu a proto se domníváme, že to byla jediná vyslaná síla. Co se lidského města týče, drak spálil sedm set budov a při pádu jich zničil asi sedmdesát. Přežila kovárna, kasárna, sýpka a jeden obytný dům. Tedy všeho všudy čtyři budovy z necelých osmi set. Ovšem některé padli vinou orků. Lidí je asi dvě stě plus patnáct rytířů. V to ani nedoufali i když jsme na tom lépe. To je zatím vše, co víme.“ Posel se uklonil a odešel z paláce.

„Vyšleme zvědy a prohledáme okolí, musí přeci mít někde pozorovatele!“ navrhl Vladislav.

„Předně zajistíme naše města a vesnice a poté se rozhodne co dál.“ oponoval mu jeho otec.

„Hledíte jen a jen na sebe!“ vykřikl Alexandr, „Co třeba pomoc pro lidi? To se nestydíte? Nemají co jíst, nemají kde spát, nemají práci, ale vy si hledíte jen vlastního! To si říkáte čestní muži?“ naprosto zuřil…

„Dobrá, uděláme vše najednou, spokojen?“ odpověděl mu král.

Byl spokojen a také proto kývl. Ihned vyslali posla s rozkazy a všichni si přímo lebedili v pohodlí. Někteří odpočítávali čas, který zbýval do oslavy vítězství. Pak přišel ten správný okamžik a šašek zakřičel: „Oslava začíná, pojďte se bavit. Je tady vítězství, musíme slavit!“

Náhle ze zástupu lidí vystoupil mladý elf, na první pohled k nerozeznání od Vladislava. „Ne tak zhurta! Já jsem právoplatný dědic trůnu elfského krále, já jsem prvorozený syn a nebudu trpět to, že nejlepším vojevůdcem je můj nevlastní bratr! Vyzývám tě na souboj, princi Vladislave. Na život a na smrt!“ Ten neměl na výběr. Buď odejít nebo bojovat a tady mu bylo dobře. Rozhodl se. Boj.

Soupeři se postavili dva metry od sebe uklonili se a na povel soudce začali kroužit kolem sebe. Každou chvíli mohl někdo udeřit, ale neudělal to. Ukvapený úder míří často mimo a když chtěl neznámý muž zaútočit, málem spadl na zem a jen trochu škrábl Vladislavův meč. Boj by netrval dlouho, kdyby si Vladislav nešetřil sílu na možnou zuřivost. A ta také přišla.prvorozený útočil, co mu síly stačili a jeho bratr taktak vykrýval rány. Nešlo o sílu, ale o obratnost. Pak se rozhodli zaútočit pořádně. Naráz vyskočili a jejich meče křesali o sebe, kolem létali jiskry a hrozil, že si podpálí šat. Uskočili od sebe. Arol, jak ho nazývali, skočil proti Vladislavovy a ten se skrčil a nechal ho nabodnout na Yallumë. „Odpusť, bratře. Odpusť i ty, otče, že jsem tě připravil o prvorozeného syna.“ Zašeptal a setřásl ho z meče. Uklonil se na znamení úcty k padlému a donutil Alexandra, aby všude vyčaroval černé prapory. Smutek.

×××

Hostina propukla. Ačkoli zamlklí hosté se moc nenasmáli, tak si alespoň jídlo užili. A víte proč? Protože tam bylo jídlo, co hrdlo ráčí. A jedlo se a pilo a někdo občas zanotoval píseň. Snad do svítání trvala oslava a ještě dál se elfové veselili. Jistý pěvec, Laurontu, se uklonil a řekl: „Na památku Arola Hamižného, zazpívám jednu píseň.“ A zpíval

…a elfové vzpomínaj,

jak životy šli dál,

ale oni stále zůstavuj

a nemohou jít dál či blíž.

Smrti jsou na obtíž

A lidé dobývají val.

Smrt je životem

A život smrtí.

Vítězství budiž písní,

Mysli na to srdcem,

Když kapka vody skane

A promění se v krev

A zlo má, co si zamane,

Ten krvavý nálev…

A zpíval dál tak tklivě, že to málo kdo vydržel…

…Hodujte,

 pijte,

poslužte si.

Na vaše zdraví

 teď připijme si.

Na lyru drnkám

Tu tklivou píseň.

Víčkama mrkám,

Slzy mi kanou

Já krčím nosem…

(toto jsou jen úryvky, protože celá balada by se sem nevešla)

Když skončil, tak se rozhostilo veliké ticho a dlouho ho nikdo nedokázal přerušit. Až po dlouhé chvíli se odvážil Vladislav.

„Otče, řekni mi proč? Proč nás napadli? Proč zrovna oni? Nezastírej, že to víš a řekni mi to.“

„Můj synu, je to moc dlouhé vyprávění a na tuto oslavu se nehodí, jelikož je moc a moc ošklivé.“odpověděl mu král a ukončil hostinu.