Příběh Roberta Hoffmanna

Je to už dlouho, co jsem s ním pracoval. Robert Hoffmann. Říkal jsem mu Bobe. Je to vážně už strašně dlouho, co jsem jej viděl naposled, už si ani pořádně nedokážu vybavit, jak vypadal. Nikdy jsem si ho pořádně neprohlížel, já se totiž moc po chlapech nedívám. Zažil jsem s ním však hodně silných zážitků.
Boba jsem poznal na vysoké škole. Oba jsme byli ze stejného města, ale nikdy před tím jsme se nepotkali. Bob sice říkal, že mě od vidění zná, ale já myslím, že to řekl jen proto, aby řeč nestála. Chodili jsme do stejného kruhu a jednu dobu jsme spolu měli stejné boty. Byly to dobré boty. Bob věděl, co je dobré.
Když jsme skončili výšku, začali jsme oba dva pracovat ve stejné firmě. Zabývala se výrobou nějakých strojů. Nevím už na co byly a proč vlastně byly. My jsme byli programoví inženýři, takže jsme nepracovali přímo na lince, ale programovali jsme výrobu. Bob to uměl líp než já, ale nikdy se tím nevychloubal. Já jsem měl zase více koček. I na vysoké škole jsem často střídal holky. Boba jsem nikdy s žádnou neviděl. Vlastně viděl, ale nebyla to jeho holka. Myslete si, co chcete. Možná proto, že neměl holkou býval často smutný a míval pesimistické nálady. Často si povzdechoval, že když nemá holku, nemá nic. Nevěděl jsem, jak mu pomoci. Nějak se mi zdá, že nebyl škaredý, ale holky ho nechtěly. Možná mu chyběl šarm, možná to byly krávy. Bob ale nezůstal osamělý. Našel si holku, ale to až jsme spolu pracovali.
Jmenovala se Sunny, nebo se jí tak aspoň říkalo. Vlastně už nevím, jak se jmenovala. Aspoň si pamatuju, jak vypadala. Byla štíhlá a vysoká. Útlý pas a oblé boky, ty se mi moc líbily. Nejhezčí na ní byly oči, ty byly vážně krásné. Většinou na takové blbosti jako oči nehledím, já se radši soustředím na prsa, zadek a to třetí místo, ale Sunny měla nádherné oči. Modré a kulaté. Byla bruneta a já nikdy u brunety už neviděl tak krásné lněné modré oči.
Měl jsem radost, že si Bob konečně našel holku, zasloužil si to. Záviděl jsem mu. Nikdy jsem tak pěknou neměl. Už nebyl sám a začal se měnit. Přestal s námi chodit do hospody. Nejdřív to jen omezil, ale pak pití piva se svými kamarády úplně vypustil. Kluci se mu smáli a ukazovali na něj, že je blb. Sami byli blbci. Kdybych měl takovou Sunny já, taky bych už nikam nechodil a kdyby jo, tak bych byl blbec. Možná, že z nás všech, byl na tom Bob nejlíp. Pivo je dobré a jedna dvacet taky, ale proti tomu, že vás někdo doma čeká, je to totální hovno.
Neexistuje nic lepšího, než když někomu na vás záleží. Někde jsem to myslím slyšel, nevím jaké to je, nemám to z vlastní zkušenosti. Věřím, musí to být úžasné.
Sunny měla ráda koně, Bob měl rád Sunny a já měl rád Boba. Bob koně nesnášel, ale kvůli Sunny na nich chodíval jezdit. Někdy mě brali s sebou. Vážil jsem si toho, byl jsem jeden z mála lidí, které si mezi sebe pustili. Možná jsem byl jediný. Určitě. Bývali to hezké odpoledne. Já s Bobem jsme nejezdili, to jen Sunny. Věřila tomu, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. Nemůžu vám to potvrdit. Vím jen, že se z něj špatně zvrací. Stál jsem s Bobem opřen o zábradlí a dívali jsme se, jak jí na koni poskakuje při cvalu tělo. Já jsem jí sledoval prsa a Bob měl starost, ať nespadne. Díval jsem se na jeho přítelkyni a představoval jsem si ji se mnou. Když jsem se podíval na Boba, připadal jsem si jako kurva. Jsem kurva. VŠICHNI JSME KURVY! Vy ale možná nejste tak velké kurvy, jak já. Sunny měla ráda Boba.
„Dívej, jak jí vlají vlasy.“ řekl mi Bob.
„Je krásná, Bobe. Jsem rád, že už nejsi sám.“
„Mám ji moc rád, je to to jediné, co na světě mám.“
„Vidíš, já nemám vlastně nic.“
„Věřím, že jednou mít budeš.“
„Třeba o to ani nestojím.“
Bob se na mě nechápavě podíval. Pak se otočil na Sunny a pousmál se.
Bylo moc pěkné se na ně dívat. Myslím, že se do té doby ještě nepohádali ani neporvali. Na to to byl příliš mladý vztah. Stál jsem tam a cítil, že je mezi nimi něco víc. Bylo to stejné jako, když vás přejde kocovina. Pořád tam jste jen vy, ale už se necítíte tak špatně, už nejste tak bezmocní. Musí tam být něco, co jste na chvíli ztratili. Něco, co vám opět vrátí smysl života. Sunny byla Bobovým smyslem života. Bob byl Sunnyním smyslem života a já to cítil šestým smyslem. Někdo nemá smysl života. Nikdo nemá šestý smysl. Věříte na něj?
Přítomnost neviditelné magie mě začínala děsit. Dávala mi pořádně najevo, že tam jsem navíc. Řekl jsem Bobovi, že půjdu a on mě prosil, ať zůstanu. Zůstal jsem, ale za chvíli jsem stejně šel. Sedl jsem do auta a svižným tempem se vydal k domovu. Zpátky jsem jel kolem malého jezera. Nebylo z cesty vidět, ale znal jsem to tam a věděl, že tam je. Odbočil jsem ze silnice a vjel na polní cestu. Až k jezeru se dojet nedalo, tak jsem asi půl kilometru šlapal pěšky.
Mělo v sobě zvláštní kouzlo. Bylo schované uprostřed lesa, ale přesto se vněm odráželo slunce. Díval jsem se na hladinu, na lekníny a všude kolem. Zpívali tam ptáci. Stál jsem tam na břehu a představoval si, jak se držím s nějakou holkou za ruku, jak si vykládáme a jak je všechno krásné ještě umocněné na druhou. Uvědomil jsem si, že začínám být děsně sentimentální a tak jsem z tama radši rychle vypadnul. Ať si jezero žije beze mě.
Znovu jsem nasedl do auta a tentokrát to vzal přímo domů. Doma jsem si ohřál párky a ukrojil si k nim chleba. Opláchnul jsem, oblékl a vyrazil do města. Šel jsem do hospody, věděl jsem, že mě tam čekají. Byl konec víkendu a ten se musel řádně zapít. Nepamatuji si, kdy jsem se vracel zpátky domů. V takovém stavu by si to nikdo nepamatoval
Ráno jsem se probudil totálně zřízený. Musel jsem jít do práce. Třeštila mě hlava a chtělo se mně zvracet. Nebal jsem schopný soustředit se na jízdu, ale musel jsem to risknout. Přijel jsem do práce úplně otrávený. Bob už seděl za počítačem.
„Co je ti?“ zeptal se.
„Ale, nic.“
„Zase jsi včera přebral, co?“
„Já se z toho dostanu!“
„Proč jsi odešel včera tak brzo?“
„Hele Bobe, už s vámi nebudu chodit.“
„Proč?“
Nevěděl jsem, co mu říct, nevěděl jsem, proč tam nechci už chodit. Možná se mi začala příliš líbit Sunny, možná se mi omrzely koně, možná se mi omrzel Bob. Možná jsem se omrzel sám sobě, možná jsem se omrzel Bobovi.
„Bobe, prostě se mi s vámi už nechce chodit.“
„No jak myslíš.“
Další neděli jsem už s nimi nešel. Zůstal jsem doma a sledoval formuli jedna. Hakkinnen to právě parádně rozbil. Byl to skvělý závod, spousta aut nedojela. Pršelo. Byl to senzační závod, ale já myslel na Boba se Sunny. Možná jsem tam měl být s nimi. Ne, je dobře, že tam nejsem. Nemám rád koně. Bob je taky nenávidí, ale Bob má rád Sunny. Není dobré se někam cpát. To můžete dopadnout pěkně blbě, jde jen o to na to přijít. Čím dřív, tím líp.
Jak formule skončila, vypl jsem televizi a šel jsem do hospody. Měl jsem hlad, ale nechtělo se mi nic připravovat. Řekl jsem si, že si dám jídlo v hospodě. Někdy mívali skvělá jídla. Když jsem do ní přišel, byla tam zvláštní atmosféra. Taková tichá a ponurá.
„Proč je tady jak v hrobce?“
„KDO MU TO ŘEKNE?“
„Co se stalo?“
„Ale, byl tu Robert. Sunny spadla z koně.“
„A co se jí stalo?“
„Snad to nebude nic vážného, říkal, že se jí splašil a ona se neudržela v sedle.“
„Chudák…“
„Je v nemocnici na pozorování, ale byl to jen pád.“
„Jo, snad to bude dobrý.“
Pořádná nálada se rozjela až hodně pozdě, takže jsem se tak neopil, jak před týdnem.
V pondělí ráno jsem šel do práce s větší chutí a menší bolestí hlavy než před týdnem. Bob tam ještě nebyl. Nepřicházel celé odpoledne. Možná má Sunny doma a chce být s ní, napadlo mě, musím mu zavolat. Ten den byla nějaká závada na lince a každý měl spoustu práce. Celé naprogramování šlo do hajzlu. Začínal jsem být naštvaný na Boba. Zrovna musí chybět, když se tu celé posere. Potřeboval jsem jeho pomoc, s párem věcí jsem si nevěděl rady. Nakonec jsem ale na všechno přišel. Byl jsem tak ponořený do práce, že jsem na to zavolání Robertovi zapomněl. Snad přijde zítra a řekne mi, co je ze Sunny. Teď večer mu volat nebudu, beztak se jen trochu narazila. Vždyť kůň není zase tak vysoký.
Bob přišel druhý den. Na první pohled byl velmi smutný. Už zase neměl nic. Jako já.