Polštářek od Paní draků - dohoda předků

...draci na ní pohlédli a zlatou koňadru zahlédli.

 "Jsi ta, která ponese osud?" ozvalo se ze tmy. Colette se snažila očima proniknout skrz temnotu, která jí obklopovala.

 "Kdo jsi? O jakém osudu to mluvíš?" zavolala zděšeně.

 "Jsem majitelka talismanu a polštářku, který teď vlastníš ty." odpověděl hlas.

 "Ukaž se!" vykřikla Colette. Před ní se objevila mlha, která se začala tvarovat do postavy. Rysy byly stále zřetelnější a nakonec Colette viděla tu, která s ní mluvila. Dlouhé zlaté vlasy dosahovaly ženě na zem, černé oči se na ní dívaly s nesmírným klidem. Tvář měla bledou jako křída. Žena na sobě měla bílé roucho se zlatým pásem, ze zad jí vyrůstala zlatá křídla.

 "Jsem zde, Colette. Paní draků, královna ohně a císařovna vzduchu, nositelka Elfského řádu, Zlatých kapek a Stříbrných slz jednorožců." řekla Paní draků.

 "Co tu dělám?" zeptala se Colette.

 "Byla jsi vyvolena."

 "Vyvolena k čemu?"

 "Aby jsi zachránila draky, Colette. V mé říši se objevilo nebezpečí, které já sama nemohu přemoci. Tvá krev je jedinečná, nosíš v sobě krev draků. Můžeš se sama uzdravovat, ale za cenu vlastní energie. Colette, ať chceš nebo ne, byla jsi požehnaná od největšího a nejstaršího draka na světě, Crystalstronga." odmlčela se, aby to všechno Colette strávila. Ta skutečně na Paní draků zírala jako na blázna.

 "C-cože? To musí být omyl! Já..." zavřela oči. "Co to vlastně má znamenat, být požehnaná?"

 "Znamená to, že Crystalstrong kdysi dal tvým předkům svou krev s podmínkou, že pokud budou jednou draci napadeni, bude je muset jejich potomek zachránit a přitom nosit dračí krev a podobu." odpověděla Paní draků.

 "Podobu? To jako že se stanu drakem?"

 "Pouze polovičním. Budeš vlastnit jejich zrak, sílu, křídla a diamantové šupiny. Vím, že tohle je pro tebe šok, proto ti dávám týden na rozmyšlenou. Také ti dávám podobu, aby sis na ni zvykla." usmála se.

 Colette otevřela oči a rozhlédla se po okolí. Zdálo se jí to, nebo bylo všechno trochu nazelenalé? Sedla si. Trochnu se jí motala hlava, ale rozhodla se jít do koupelny. Pomalu vrávoravě šla, přitom myslela na sen. Pohlédla do zrcadla a zaječela hrůzou. Byla napůl drakem. Stále měla lidské rysy, ale už se nepovažovala za člověka. Místo kůže měla zelené šupiny, které se leskly jako diamanty. Oční zorničky měla zúžené. Vlasy jí naštěstí zůstaly, ale byly hustší. Dveře se otevřely a v nich stála Colettina matka.

 "Děje se něco Colette?" zeptala se. Colette se na ní udiveně dívala.

 Copak to nevidí?

 "Tak co je?"

 "Pavouk. Jen pavouk. Už je mrtvý." vyhrkla.

 "Dole je snídaně." povzdychla si matka a odešla. Colette se opřela o umyvadlo a znovu pohlédla do zrcadla. Měla stále dračí podobu.

 "Proč já?" zašeptala.

 Do šatny vešla se značnou nervozitou. První dvě hodiny měli tělocvik. Holky spolu vesele štěbetaly a ani si nevšimly její přítomnosti. Colette se převlékla neuvěřitelně rychle.

 "Koukněte na Zuzku!" zasmála se jedna černovláska. Colette se rozhlédla. V rohu stála dívka. Měla stejné vlasy jako Colette. Dívala se na ní se zděšením.

 "Co je? Zase vidíš duchy?" zasmála se dívka znovu.

 "Sklapni!" zavrčela Colette.

 "Copak angličanko?"

 "To máš tak malé sebevědomí, že se vytahuješ na těch slabších?"

 "Ty jedna..." černovláska šla směem k ní. Náhle do dveří vešla učitelka.

 "NÁSTUP!!!" zavřeštěla. Holky poslušně vypochodovaly ven ze šatny. Zuzka se přitočila ke Colette.

 "Díky." zašeptala a rychle se zařadila. Učitelka jim dala na rozběhání pět koleček po tělocvičně. Colette dohnala Zuzku.

 "Proč jsi se na mě tak dívala?" zeptala se.

 "Protože vypadáš úplně jinak. Jako drak." odpověděla tiše Zuzka.

 "Ty mě vidíš jako polovičního draka?" vytřeštila Colette oči.

 "Samozřejmě. Ten, kdo... stále věří na draky, nebo na jiné kouzelné bytosti."

 "Ty věříš na pohádky?"

 "Rozdělte se do dvojic! Budeme hrát basketball!" poručila učitelka.

 "Je to špatné?" špitla Zuzka.

 "Ne, jen... je to nezvyklé." zavrtěla Colette hlavou a popadla míč.

 "Víš, naši se rozvedli, tak stále utíkám do svého světa. Jsem vlastně uzavřená. Ty jsi jediná, s kým se bavím." usmála se.

 "Vážně?" zeptala se Colette a hodila míč do koše. Míč se odrazil od desky a tělocvičnou se ozvala obrovská rána. Na zem dopadl kožovitý obal.

 Colette s pocitem největšího uspokojení běžela domů. Našla si kamarádku, která jí vysvětlila vše o učení a nebála se jí. Colette se jí svěřila se snem. Zuzka byla nadšená, když slyšela, že se Colette setká s opravdovými draky! Vrazila do svého pokoje a přitiskla si na hruď polštářek.

 "Přijímám Paní draků!"

---