Až pojede vlak

Vídával ji sedat v té kavárně stále u téhož stolu. Měla krásné dlouhé vlasy barvy medu a velice smutné oči. Byl si téměř jist, že kdyby se usmála, pokud to vůbec uměla, tak i ten úsměv by byl smutný.

Nevěděl proč, ale měl stále větší touhu to změnit. Oslovit ji, říct něco, coby ji potěšilo. Ale nikdy nenašel odvahu se k ní přiblížit. Jen občas se jejich pohledy setkaly a v takovém případě rozpačitě odvracela tvář a klopila oči do šálku s kávou. Občas si dávala i zákusek, rakvičku se šlehačkou a nekonečně pomalu ji uždibovala lžičkou, jako kdyby schválně oddalovala chvíli, kdy sní poslední kousek.

Každý den sváděl boj sám se sebou o to udělat těch pár kroků k jejímu stolu a pokaždé ten boj prohrál. Jen jednou už byl téměř odhodlaný, ale samou nervozitou rozlil svůj šálek kávy a považoval to za špatné znamení. Proč ale, když není vůbec pověrčivý? Na některé otázky zkrátka neznal odpověď, jedno však věděl jistě.

Do Nového roku zbývalo jen pár hodin. Nechtěl je za žádnou cenu promarnit a už vůbec ne strávit sám ve svém malém bytě u silvestrovských pořadů a lahve zvětralého vína.

Ještě jednou pohlédl na smutnou vílu a ujistil se, že z její rakvičky zbývá ještě dobrá polovina. Má spoustu času dopít kávu a vykouřit jednu cigaretu..

Nesnášela, když na ni muži civěli a ten chlapík u baru jí byl obzvláště nesympatický. Ne, byl jí přímo odporný. Ty jeho pohledy, jakoby říkaly:Teď hned tě sním a ani kousek nenechám. Ale přesto ji ani na okamžik nenapadlo, že by měla změnit podnik, protože tohle byla její cukrárna. Její a Maruščina. To on byl vetřelec. Střežila se toho, věnovat mu jediný pohled, přesto cítila jeho zrak po celém svém těle a připadala si jako bez šatů.

Nějaký floutek, co si myslí, že může mít každou, na jakou si umane. Ta sebejistota v každém jeho pohybu, profesionální úsměv, značkové oblečení a účes snad denně šlechtěný u kadeřníka.

Pro pána, proč si ho vůbec prohlíží. Zamíchala cukr a ponořila obličej do šálku s kávou. Jeden pramínek vlasů se stal neposedou a káva ho obarvila na tmavě hnědo.

A pak, jakoby toho nebylo dost, ten strašný chlap se zvedl ze své stoličky a zamířil přímo k ní.

Na prostřeném stole hořely dvě červené svíce a dodávaly obývacímu pokoji tajemnou atmosféru.

“Miláčku, vše nejlepší k výročí.”

Sklenice zacinkaly a zlatisté víno uvnitř zatančilo oběma pro radost.

Rozpačitě přijala malý úhledný balíček a pomalu, jakoby váhavě ho rozbalila.

“To je ale…….. sladké, a ty jsi taky sladký, moc ti děkuji,” usmála se.

“Je jich 17. Přesně tolik, kolikrát jsem tě žádal o ruku, než jsi konečně souhlasila.”

Beze slova ho políbila a odnesla si rakvičky do kuchyně. Šlehačka byla na svém místě.

Maruška by si pochutnala, měla je tolik ráda. Dala by jí je všechny. Jenom kdyby tu byla s ní.

Fotografii, malé usměvavé holčičky ukrývala na dně nočního stolku. Už byla pomačkaná a vybledlá.

Vzpomínka na ni však nikoli. Nezapomněla ani na ten strašný den, kdy její štěstí, smích a láska k životu zůstaly ležet pod koly červeného auta. Policie to auto nikdy nenašla.

“Je nám to opravdu moc líto paní, ale pachatele jsme bohužel nenašli”.

“Litujeme, ale vaší malé už jsme nemohli pomoci.”

“Maruško” zašeptala. “Budeš mít bratříčka.”

“Je nádherný lásko, dáme mu jméno Michael, po tobě.”

Stál u okna a díval se na ulici.. Slunce právě vycházelo, ale on měl na tváři stín.

Už několik dní. Možná týdnů, to nevěděla, Všimla si toho teprve nedávno. Jemně se dotkla jeho ramene, ale nezaznamenal to zrovna tak, jako kdyby na něj usedl motýl, nebo ho pohladil vánek..

Neznatelně se usmál a pohladil ji po medových vlasech.

“Trápí tě něco? Vždyt jsme přece šťastní, máme krásného, zdravého syna, hezký dům, co víc si přát.”

“To je právě ono. Mám pocit, že si všechno to štěsí prostě nezasloužím.”vzdychl.

Na střeše protějšího domu se haštěřili dva vrabci. Jeden odlétl. Nechtěl už s tím druhým mít nic společného.

“Tohle se u nás nikdy nestalo,” ukázal na ně.

“Protože si tak báječně rozumíme, nemáš proč se trápit. Pojď se nasnídat, vystydne nám káva.”

!Ale já….. už takhle prost nemůžu dál” zvolal zoufale. Hrneček s kávou sletěl na dlaždiče a udělal charakteristické “břink.”

“Pojd,” vzala ho za ruku. “A všechno mi to pověz.”

“Víš, nebyl jsem k tobě úplně upřimný, protože…. Něco ze svého života jsme ti zatajil.”

Přikývla.

“Každý mámě nějaké to tajemství, miláčku, tím se nemusíš trápit.”

“Tohle je jiné. Udělal jsem něco moc špatného. Je to už 12 let, ale…..pořád to vidím před očima. Trápí mě to a teď, když mám tebe a Míšu tak ještě víc.”

“Ano, moc zlé. Někoho jsem zabil. Malou holčičku. Nevím, jak se to stalo, najednou byla přímo předemnou, brzdil jsem, ale……”

“Uvařím novou kávu,” pronesla.

“To ještě není všechno, zpanikařil jsme a ujel. Nikdy na mě nepřišli”

Odsypala kávu z dozy do připraveného šálku a zalila vroucí vodou. Pak sebrala střepy a vytřela nevzhlednou louži.

“Vím co si myslíš, vím, že jsme zbabělec a vím, že je to neomluvitelné, přesto tě prosím o pochopení. Řekni něco, cokoli.”

“Vypij si kávu, ať nevystydne.”

V jeho očích se zračil úžas.

“Neodsoudíš mě? Neřekneš, že jsem zmetek?”

“Nebudeme o tom mluvit. Přijdeš pozdě do práce.”

O pět minut později klaply dveře a bylo ticho. Jen křik vrabců, doléhal otevřeným oknem. A pak ještě něco, pisklavý hlásek.

Stará fotografie v rukou malého špunta rozjasnila její tvář.

“To je tvoje sestřička Míšo. Maruška.”

“A ploč tu s námi nebydlí mami?”

“Ona bydlí jinde, na moc krásném místě, víš”

“A půjdeme se za ní někdy podívat? Chtěl bych si s ní hlát.”

“Můžeme jít hned, jestli chceš. Uděláme si moc pěkný výlet.”

Okolo trati rašila z  vyčerpané země první travička. Našli dokonce pár kvítků sněženek. Ale co to bylo proti hřjivému slunci a zpěvu ptáků. Klučina poskakoval několik kroků napřed, zatímco jeho matka kráčela pomalu a nastavovala tvář hřejivým paprskům. Snad doufala, že opálí její bledou pleť s několika pihami.

“Maminko, támhle je most, pojďme se tam podívat, plošííím.”

“Dobře půjdeme tam a počkáme, až pojede vlak.”

Starý železniční most duněl pod jejich kroky a jemně se zachvíval. Tu a tam prostupovala rez, společně se skřípavými zvuky života té podivné stavby. Zábradlí bylo nevysoké, zato široké.

“Mami, vysaď mě, ať ten vlak líp vidím. Už jede, tamhle, vidíš?”

“Ano broučku vidím ho.”

“Dlž mě mami, dlž mě.”

“Držím tě pevně, Myšáčku.”

Její ruce pevně objaly hubené tělíčko v kostkované bundě. Třáslo se nedočkavostí.

Vlak se blížil a most zachvíval čím dál víc.

Strašlivý hluk obklopil ženskou postavu osaměle stojící na mostě. Její ruka mávala na pozdrav a tvář zdobil jemný úsměv.

“Už se ti nebude stýskat, Maruško. Bratříček si s tebou bude hrát.”