Keren

            Když její oči poprvé spatřily světlo světa, objevil se před ní nechutný zjev. Byl to obličej jejího otce. Jeho šilhající oči byly zapadlé, podlité krví a jejich barva se snad nedá ani popsat – něco mezi močí, bažinou a žumpou. Křivá ústa se nemohla nazývat ústy nýbrž hubou, ve které se vedle rozkládajících  zbytků jídla a na plesnivějících dásních schovávaly dva žlutočerné zuby. Stejně jako rypák, zbarvení obličeje i tvar hlavy dal by se spíše přirovnat k praseti než ke člověku. Jeho hříva se skládala asi z dvaceti mastných štětin,  kterými se snažil zakrýt holou lebku a uši. Tělo měl malé, tlusté a rosolovité. Víc si toho nestihla prohlédnout, jelikož k ní přivanul smrad jeho dechu - začala plakat, později usnula.

            Po probuzení vedle sebe poprvé uviděla svou matku. Matka nebyla ošklivá jako otec. Měla hnědé, dlouhé, vlnité vlasy, oči jako uhlíky, ústa měla rovná plná zubů, nos malý a tváře trošku baculaté. Matky hlas, který k ní začal promlouvat jí znovu uspal.

            Do svých sedmi let neměla nijak zvláštní dětství, jedinou zvláštností bylo, že nikdy nepoznala někoho jiného než matku a otce. Matka jí učila jak pečovat o jejich malé hospodářství, vařit chutná jídla, máchat prádlo a plno dalších věcí. Jenže potom její milovaná maminka onemocněla a mohla už jen ležet.

Keren, jak jí matka a otec nazývali, se s prací v domě velice dobře vypořádala. Když jí ale bylo 9 let, všiml si otec, jak Keren ladně oškrabává okurku. Hned ten den v noci jí nečekaně navštívil. Mnula si oči, když uviděla otcův stín – sundával si kalhoty. Už si zvykla na pach z jeho úst a těla, ale smrad jeho mužství byl pro ni nesnesitelný – začala slzet a dusit se. Otec si jejího chování nevšímal. Chytl jí za ruku, a i když se hodně cukala, silou jí přitáhl ke svému klínu. „Pochyť jej jak okurčici, jakouž si dnes stroužovala.“ zašeptal. Poslechla, chytla se jeho údu přesně tak, jak si přál, poznala to podle jeho spokojeného zamlaskání. Začal hýbat s její rukou a vedl její pohyby - jeho mužství rychle vzrostlo. Po malé chvíli pustil její ruku a slastně vrněl – pokračovala. Otec měl zavřené oči a mezi vzdechy mumlal nějaká slova – jediné, co poznala bylo jméno její matky – Elen. Zrychlovala podle jeho vzdychání, když se náhle lekla a ucukla s rukou. Otec otevřel svou hubu a mocně zařval. Jeho sperma vystříklo na podlahu. Chvíli tam ještě stál. Pak otevřel oči, byl v nich vidět výraz spokojenosti. „Nezapomeň tu vyšmirglovat.“ tiše řekl při svém odchodu. Tyto návštěvy se nepravidelně opakovaly (přibližně každý měsíc).

Když bylo Keren 13 let, otec jí opět v noci vzbudil. Už nečekala na otcovy pokyny a chopila se jeho mužství. Vše probíhalo jako vždy a otec vrněl, když najednou zastavil její ruku a zašeptal jako tehdy: „Otver pjisky“. Otevřela pusu, jak si přál. Dal jí tam svůj úd. Nechuť, kterou teď cítila v ústech se nedá popsat – hořkost grepu, kyselost citrónu, slanost slanečka a další dohromady tak nechutné věci. Chtěla ucuknout hlavou, ale jeho ruce jí držely pevně. Dokonce přirazil tak, že jí začal dusit. Nemohla ani kašlat – nemohla nic, jen chroptěla. Hýbal s její hlavou v harmonii svého těla. Když už cítila otcův tep a věděla, že bude konec, v duchu se zaradovala. Ale přišlo to nejhorší. Sperma otce začalo plnit její ústa – konečně se vysmekla – začala zvracet. Otec se oblékl a při odchodu opět s výrazem blaženosti tiše promluvil: „Nezapomeň tu vyšmirglovat.“

Návštěvy se opět nepravidelně opakovaly do Kereniných 14 let, kdy zemřela matka. Keren smrt matky ani moc nepoznamenala, jelikož od 7 let vlastně žila bez ní. Za to otce ano. Vyprchala z něj naděje, která jediná zdobila jeho prasečí obličej. Už ani v noci nenavštěvoval Keren, ze které se pomalu stávala žena. Avšak v 15 letech se Keren v noci probudila, jelikož jí něco tahalo za ruku. Ke svému zděšení zjistila, že má nohy a ruce přivázané. Ležela nahá a naproti sobě poznala nahou siluetu otce! Začala se vzpírat, ale neměla šanci – čekala, co se bude dít. Otec k ní přistoupil, všimla si, že jeho mužství je již dostatečně narostlé a že tedy nebude potřebovat ladné pohyby její ruky. Nemohla se hýbat – zkusila křičet – marně – po chvíli se na jejích ústech objevil slaměný polštář. Začala plakat – cítila jak se na ní lepí otcovo tělo, jak jí obtéká jeho sádlo, jak po ní teče jeho smradlavý pot a jak se jí začíná dotýkat jeho úd. Přestal jí dusit polštářem a podíval se na její tvář. Uviděla jeho výraz, byl divoký a schopný všeho. Najednou se stalo něco, co nečekala – vstal – odešel. Když se vrátil zpět dřímal v ruce nůž. Její oči se naplnily ještě větším strachem – šlo o život. Co se teď bude dít? Napadalo jí tisíce myšlenek, ale ani jedna nebyla správná. Přeřezal provazy a posmutněle řekl: „Oddi z domu, skrz hvozd do kláštera.“ Neváhala ani chviličku. Oblékla se a prchala ze svého rodného domu, ve kterém se na trámu houpal oběšenec, jehož obličej připomínal spíš prase než člověka.