Tudy nikdy nevedla hedvábná cesta

Veronika zrovna ohřívala párky, když uslyšela klíč v zámku.

„Adame? Jsi to ty.“

„Ano.“

Adam si svlékl bundu a pověsil ji na věšák, otevřel dveře do obývacího pokoje, sedl si na gauč a otevřel noviny. Veronika šla za ním a vyčítavě se na něj podívala: „Ty mi nedáš ani pusu?“ Pak došla až k němu a on ji políbil na tvář. Měl unavený obličej, poslední dobou se vracel velmi pozdě a dost vyčerpaný, musel toho mít v práci velmi moc.

„Vařím pro tebe párky, Adame.“

„Děkuji, řekni mi až budou.“ Podíval se na ní a pohladil ji po tváři. Pak se dál věnoval čtení denního tisku. Veronika vstala a vrátila se do kuchyně ke sporáku. Viděla, že voda už vře, a tak vypnula plotnu. Poté nachystala na stůl příbory a kečup s hořčicí. Ona měla ráda kečup a Adam jedl párky jen s hořčicí. Opět se vrátila k lince a nakrájela chléb. Vytáhla z kredence malé talířky a vejmula párky z lázně. Počkala, až z nich okape voda a servírovala je na talíř.

„Pojď jíst, Adame, jsou hotové!“

„Nechci, nemám hlad!“

„Jak, nechceš? Pojď jíst, než vychladnou.“

Adam se zvedl z pohovky a přišel do kuchyně. Podíval se n párky a napil se piva, které měl od rána načaté na lince.

„Vážně nemám hlad, Veru, nebudu jíst.“

„Tak proč jsem ty párky vařila?“

„Nerozčiluj se, vlastně si s tebou chci o něčem promluvit!“

„Jak bych se neměla rozčilovat, Adame, poslední dobou se chováš divně. Vracíš se stále později a teď už nechceš ani jíst, příště se na tebe vykašlu!“

„Žádné příště nebude.“

„Jak to myslíš?“

„Už s tebou nechci být, Verčo, už to nemůžu dál vydržet!“

„To si děláš srandu, snad jsem ti toho zase tolik neřekla.“

„Myslím to vážně, nemůžeme zůstat spolu. Copak to nevidíš? Už si nerozumíme, jsme každý někde úplně jinde.“

„Proč mi říkáš takové nesmysly? Proč bychom nemohli zůstat spolu, tys někde něco pil, že jo?“

„Ne, jsem střízlivý. Moc mě to mrzí, ale musíme se rozejít. Myslel jsem si, že tě miluju, ale zjistil jsem, že jsem se pletl.“

„Takže ty už mě ani nemiluješ?“

„Ne. Potkal jsem asi před dvěma měsíci jednu holku. Je krásná a má mě ráda. Chci si ji vzít. Už nemůžu žít dál s tebou.“

Veronika přestala jíst a Adam se vrátil do pokoje k novinám. Rozevřel je na straně, na které skončil a dál si je četl. Nebyl s Veronikou ženatý, jen spolu bydleli. Kdysi dávno se i milovali, ale ve skutečnosti by si oba dva těžko vybavovali, kdy to přesně bylo. Veronika seděla a přemýšlela. Adam se vrátil do kuchyně pro rozpité pivo a schytal Veroničinu výčitku: „A co je ta tvoje za kurvu, kde jsi k ní přišel? Tys mě nikdy neměl rád, ty hajzle zasranej!“

Adam si sedl na židli vedle ní a napil se piva, podíval se na Veroniku a říhnul si: „Nemluv takto o Šárce, ona je hodná. Není to kurva..“

„Kde jsi ji potkal? Řekni kde, ty svině!“

„Když jsem zůstával dlouho v práci, chodil jsem na večeři do bistra, pracovala tam! Moc mě to mrzí, ale zamiloval jsem se do ní. Nemůžu za to.“

„Tak ty za to nemůžeš? Můžeš za všechno,“ křičela Veronika a v očích se jí začaly objevovat slzy. Adam se na ni díval a bylo mu smutno, protože dobře věděl, že to už s ním nic nedělá. Díval se jí do tváře, do té nevinné tváře, kterou kdysi nosila žena, jež miloval. Teď v ní ale už nic neviděl. Možná pár ztracených let.

„Až odejdu, bude ti líp.“ řekl Adam. Veronika mezi tím vyměkla: „Kam bys chodil? Přece mě tu nenecháš samotnou. Miluju tě! Miluju tě!“

„Už se nemilujeme, věř mi, Veru, věř mi. Vždyť když si k tobě lehám do postele, tak se mi ani nezvedne. Kdybych s tebou zůstal, tak se unudím k smrti, chápeš to vůbec?“

„Miluji tě!“

„Nemá to cenu, vážně. To chceš, abych i dál s tebou žil a spával při tom s jinou? Najdi si taky někoho a bude se ti žít mnohem líp“

„Já ale miluju tebe.“

„Mezi námi už to nemá cenu. Připadám si tu s tebou jako s někým naprosto cizím.“

„Tys mě nikdy nemiloval, že ne?“

„Promiň mi to, asi to nebyla láska, ale věř mi, že jsem si to myslel. Odpusť mi, jsem blbec. Nedá se s tím nic dělat.“

„Adame, já jsem ti dala pannenství!“

Adam mlčel.

„Nikdy jsem nikoho jako tebe nemilovala, proč mi to děláš?“

„Promiň, Veroniko. Nemůžu ti to teď vysvětlit, mám málo času. Jana na mě čeká, říkal jsem jí, že ti to dnes konečně řeknu. Čeká na mě.“

„Jsi prohnilej hajzl“

„Hmm.“

„Ty zmrde, když jsi ho do mě cpal, tak jsem ti byla dobrá…“

„Já už vážně musím jít, nebo to nestihnu.“

Adam si rychle oblékl bundu a odešel z bytu. Veronika seděla na mokré židli a plakala. Otřela si slzy a šla si lehnout do ložnice. Dlouze vzpomínala na vztah s Adamem. Nic jí nedávalo smysl. Vše bylo podivně rozbité. „Jak je vůbec možné, že mě mohl takto odkopnou?“

Znovu se jí vybavovali všechny ty růže, všechny polibky, všechny sladké slova, které ji kdy řekl. Ležela tam a dívala se do tmy. Z vedlejší půlky postele stále cítila jeho vůni.

            Najednou se mu chtěla pomstít. Přemýšlela jak by to udělala, ale pořád ho milovala. Začala přikládat veškerou vinu té dívce: „To kvůli té, děvce, mě nechal. Ta za to může, kdyby ji nepotkal, tak ode mě neodejde. Co to je za kurvu? Čím ho jen tak zblbla? Co jí jen udělat? Musím se jí pomstít, je to má povinnost, vyfoukla mi Adama. Já tu kundu zabiju, zabiju jí. Ano, uříznu jí hlavu.“ Ještě chvilku plánovala, jak to všechno udělá a pak usla.