Simulace s.r.o úvod:)

Josef Nebál byl právě na vrcholu blaha. Mezi jeho rukama se svíjela rozkošná brunetka, svůdně se na něj usmívala a schazovala ze sebe poslední kousek oblečení. Normálně by se s ní Pepa chvíli pomazlil, ale dneska neměl moc času. Rozepnul si poklopec a vypustil čuníka z ohrádky. Začal krásku pod sebou vášnivě líbat, zatímco jejich těla splynula v rychlém rytmu vzájemného uspokojení. Po chvíli cítil jak se křečovitě napíná, a pak celá zvláčněla v jeho objetí. On už také nebyl daleko vrcholu. Zrychlil tempo a……
 „Héj, mladej,“ozval se odněkud seshora ochraptělý mužský hlas, „končíme, už si přetáh o minutu“.
„Sakra,“zaklel Josef, když se kráska rozplynula a on seděl v herně. Odpojily ho od přístroje, a na jeho místo se hned posadil další. Postarší technik simulátoru se na něj zašklebil.
„Tak co? Užil sis to?“
„Ani moc ne“ zavrčel. Litoval že dneska neměl víc peněz.
„ A co si říkal tý kočce, dobrý ne?“
Na chvíli si Josef vzpomněl na dokonalé křivky jejího těla, jak pevná byla její ňadra, když je masíroval svými prsty.
„Hmm,“přikývnul.
„Taky si myslim,“ řekl a oči mu zablýskali. „Každej s ní byl zatím spokojenej. Jenom támhlen,“ukázal prstem na břichatého chlapa, který s výrazem pekelného soustředění seděl v rohu na starším přístroji a každou chvíli provedl výpad rukou nebo nohou.“Ten sem chodí už patnáct let, a vždycky hraje na tamhletom starym stroji. Vlastně on je jedinej důvod proč sem to tu ještě nechal.“
Josef se chvíli díval na tlouštíka, oblečeného do elektronického obleku, jak bojuje někde ve svém virtuálním světě. Jemu se ale honilo hlavou něco jiného. Nebo spíš někdo jiný.

…

Ve škole to byla nuda. Jejich třídní zrovna onemocnila, tak je učil její hologram. Větší část třídy spolu zrovna válčila přes školní síť, zbytek si dělal co chtěl. Jediné, co se ten den Josef dozvěděl, bylo že jejich třídní učitelka nevypadala ani průsvitná o moc hubenější než normálně. Z hlubokého nezájmu ho vytrhl až školní zvonek, který signalizoval konec. Ale pro Pepu to byl teprv začátek. Strčil si do kapsy svůj počítač, a vystřelil ze třídy jako šíp.
„Pepo. Hej pepo,“ rozléhalo se chodbou zrovna když si zavazoval boty. Za pár vteřin už u něj stál Voko. „Pudeš dneska s náma do herny? Chceme si dát s klukama bitvu o Středozem. Můžeš bejt Legolas jestli chceš?“
„Dneska ne. Na dnešek už mam něco domluvenýho. Ale zejtra určitě.“
„Tak čau.“ Rozloučil se spolužák Voko, a zmizel v davech hrnoucích se ze školy ven.
A tak Pepa Nebál vyrazil za kráskou ze včerejška. Dneska měl peníze na několik hodin, nechtěl aby se opakoval včerejšek.
Za chvíli už stál na stanici a čekal na metro. Čerstvý proud vzduchu se vyhrnul z tunelu, aby ho mohlo následovat vlak. Sněhobílý stroj se vyřítil ze tmy a za skřípění kovu o kov zastavil. Lidé proudily dovnitř i ven, dokud se nezavřely dveře a vlak se nedal do pohybu.
Všichni se usadily na svých místech, jen u dveří stále nikdo stál. Pepa s pusou dokořán zíral na nástupiště. Stála tam. Ta holka ze simulátoru. Chtěl něco udělat, něco zavolat, ale to už silné motory uvedly stroj do pohybu a nástupiště ujelo někam dozadu. Ještě chvíli tam stál, než si konečně sednul. Chvíli přemýšlel o tom, co viděl. Nakonec se rozhodl o tom nikde nemluvit. Považovali by ho za blázna. On sám se za něj považoval. Nejdřív musí zjistit zda byla skutečná nebo jen jeho představa.