Anděl

Judita tiskla tvář na sklo. Za okny rychle ubíhala bílá krajina. Hustě sněžilo. Bylo několik dnů před Vánoci a dívka mířila ke své tetě do Moskvy.

Vystoupila na nádraží a za sebou vysoukala z vlaku oprýskaný kufr. Bloudila po nástupišti a mezi neznámými lidmi pátrala po tetě. Teta se ale stále neukazovala. Hodiny už odbíjely dest hodin a Judita seděla uprostřed prázdného nádraží na svém kufru a snažila si zahřát ruce. Byla stále větší zima.Obloha už dávno ztmavla a z nebe se nepřestával sypat sníh. Najednou zahlédla mezi kroužícími vločkami tmavou siluetu. S obavami i nadějí se postavila. Byla zklamaná, když k ní přistoupil cizí muž. Černé vlasy měl svázané do ohonu a kolem krku měl pevně omotanou bílou šálu. Jeho kulaté brýle se zaleskly, když kolem projížděl rychlovlak.

„Ztratila jste se?“ zeptal se.

Přikývla. Muž jí podal ruku, váhavě ji stiskla.

„Znám vaši tetu,“ usmál se, „zavedu vás k ní.“

Než stihla zaprotestovat, zvedl její zavazadlo a odváděl ji pryč.

Cestou se ukázalo, že muž se jmenuje Gabriel a příležitostně dělá průvodce. Věděl o Moskvě mnoho, ale nejen o ní, ale také i o Juditině tetě a o Juditě samotné. Judita usoudila, že je buď nesmírně vlezlý, nebo je přítelem její tety.

Konečně dorazili ke žlutému domu, kde bydlela Juditina teta. Rozloučili se a Gabriel řekl, že ho Judita může navštívit na Rudém náměstí.

„Najdete mě hned,“ prohlásil.

Druhý den se dívka sama vydala na Rudé náměstí. Dlouho po něm bezcílně chodila, když nedaleko uviděla zajímavou sochu. Rozhodla se, že si ji prohlédne zblízka. Když však byla u sochy, zůstala zaraženě stát. Na kamenném podstavci se hrdě tyčil anděl s měděnými křídly. Na nose měl posazené kulaté brýle, které za jasného světla házely odlesky na dláždění. Bílá šála, pevně omotaná kolem andělova krku, se třepotala ve větru.