Bez názvu

„Pípí,“ oznámily digitální hodinky půlnoc. Stála nahá v koupelně před zrcadlem a hlavou jí právě prolétlo, že kdysi půlnoc oznamoval docela jiný zvukový signál. „Všechno se mění,“ řekla nahlas a počala si česat své dlouhé lesklé vlasy.
Dům už spal, spala i ulice a spalo dokonce i celé město. Jen žena v bílé noční košilce seděla nepohnutě na posteli a s otevřenýma očima a hleděla do tmy. Čekala. Zrak upírala na jeden jediný neměnný bod ve tmě a jemnými pohyby rtů pronášela tichá cizí slova. Celou věčnost tak žena dokázala sedět na posteli, než její digitální hodinky oznámily zvukovým signálem tři hodiny ráno. Zavřela oči, její rty se zastavily, hlava jí padla na polštář, který měla za zády. Dech se zastavil, mozek vypověděl službu, srdce přestalo tlouct. Žena byla mrtva.
„Dobrá, přijeďte, musíme se s Vámi domluvit na podrobnostech,“ mladá žena položila sluchátko, něco si poznamenala do bloku a pohodlněji se posadila na židli. Čekala, až přijede další ‚zákazník‘. Neměla tu práci moc ráda, ale poskytovala jí přesně to, co chtěla. Komunikaci s lidmi, pevnou pracovní dobu a dobrý plat. Sáhla na pult před sebou a vzala do rukou veliké album plné vzorů. Potřebovalo už trochu inovovat. „Cink,“ zazněl zvonek od dveří ‚prodejny‘. „Dobrý den,“ hlesl muž v černém obleku a bez vybízení se rychle usadil na židli naproti pracovnici pohřebního ústavu.
„Má, má žena,“ začal. „Já vím, já vím. Hlavně se prosím uklidněte,“ řekla vysokým hlasem žena za pultem tak, jako by to byla rutina. Byla. Muž se upřeně zahleděl do země. Uplynulo několik vteřin, než řekl: „Martina Lukešová,“ hlesl tichým rozrušeným hlasem. „Dobrá, já vím,“ opáčila mu žena v čistě bílé halence a černé sukni. Chvíli hledala něco v počítači, než se znovu začala bavit s pozůstalým.
Srdeční dysfunkce. Nikdy tomu nemohl uvěřit. Byla tak mladá, tak krásná, tak plná života. Usměvavá, milá, nádherná. Byla jeho. První a poslední žena, která si všimla jeho pohledu, která se ho naučila milovat, která se tolik lišila od ostatních. Miloval ji a často jí to šeptal do ucha, aby na to nezapomněla. A teď byla pryč. Daleko. Proč? Ona byla "zdravá". Tomu opravdu věřil a nepřesvědčily ho ani zprávy lékařů, ve kterých se několikrát jasně objevilo selhání srdce jako příčina smrti.
Smrákalo se a on kráčel podél řeky. Kolem něj proudily davy lidí, ale i přesto si připadal sám. On byl sám. Voda, která ubíhá do nikam, cizinci s fotoaparáty, spěchající pracující… Nepatřil tam. Věděl to a věděl i to, že sem nepatřila ani ona, jeho láska.
Dlouho přemýšlel nad tím, co by měl udělat. Podniknout něco správného, rozumného a užitečného. Něco, co by v něm probudilo novou sílu a postavilo by ho to zpět do života. Dlouho hledal. Snažil se pochopit. Snažil se vcítit se. Snažil se být jí, ale nikdy neměl poznat tajemství jejího odchodu.
„Pohřební ústav, prosím?“ Sluchátko viselo dolů ze stolu a sotva se dotýkalo koberce na zemi. „Haló?“ ozvalo se mnohem naléhavěji než předtím. Ženský hlas už takřka křičel do telefonu, než to dočista vzdal a ve visícím telefonu bylo slyšet slabé cvaknutí. Pak už jen „pípípí“. Konec. Takhle si konec nepředstavoval. Sám na zemi pokoje, který měl vítat nový život, který měl být hlavním tanečním parketem jejich rodiny. Oči otevřené, ruce v křeči, v jedné z nich nůž, z rány pod srdcem vytéká rudá tekutina. Ticho. Jen tupý a neměnný zvuk telefonního přístroje ruší klid pokoje.

---