Jak jsem potkal...

Bylo slunečné středeční dopoledne jako vystřižené z poetické básně. Byl jsem v Praze vyřizovat služební záležitosti. Jelikož byl normální pracovní den, všude se hemžili lidé jako ve velkém mraveništi. Má cesta vedla až na druhý konec města, což nutně vyžadovalo použití nějakého jiného dopravního prostředku, než je pro krátké vzdálenosti používaná chůze. Zvolil jsem celkem sympatické metro, které se pohybuje pod celým městem svou sítí chodeb, tak jako žížala na mém záhonku s jahodami. Jako každý druhý člověk ten den jsem se tedy vydal do podzemí. Osud mi však, jak jsem později poznal, přichystal menší překvapení.
Má první cesta vedla po trase A, následoval výstup a splnění povinností, jež mě zavedli do samého srdce Evropy, města stověžatého, Prahy. Bohužel byl ke mně čas neúprosný, nezastavil se ani na okamžik, čímž mě připravil o platnost mé jízdenky. Ocitl jsem se před důležitou volbou, která měla ovlivnit veškeré další události. Musel jsem se nějak vrátit. Pro cestu zpět jsem zvolil tentýž dopravní prostředek, přirovnatelný nejen k jistému kroužkovci, ale také k černému slepému savci, jehož nenávidí zejména zahrádkáři pečlivě se starající o svou zahrádku. Nevím, proč mě to tenkrát napadlo, ale rozhodl jsem se cestovat bez platného jízdního dokladu. Adrenalin v mém těle zvýšil svou hladinu, po celém těle probíhalo zpočátku vzrušující chvění, které ovšem začalo být během několika okamžiků příjemné jako připínáček na židli, na kterou se zrovna chystáte usednout. Sestoupil jsem po schodech na nástupiště. Vlak přijel zanedlouho. Pln očekávání jsem, společně s několika dalšími nedočkavými, nastoupil a odebral se do zadní části vozu. Očima jsem přelétl prostor okolo sebe, který se zdál býti poloprázdným. Vybral jsem si místo a hodlal usednout, když v tom jsem ji spatřil. Byla nádherná, vlasy se ji leskly v záři blikavého studeného osvětlení, které vydávaly již velmi zašpiněné zářivky. Její studánkové oči se nevinně koukaly do prázdna. Na tváři měla sladký úsměv a vypadalo to, že je sama. Přistoupil jsem k ní a oslovil ji. Její zrak se obrátil na mě. Pečlivě si mě prohlížela a ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, se zablesklo a ionizovaným vzduchem mezi námi přeskočila jiskra. Přiblížil jsem se natolik, že jsem cítil teplo vycházející z její kůže. Její okouzlující vůně pronikala do každičké buňky mé čichové sliznice. Byl jsem dokonale omámen. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na ni. Můj srdeční tep se zdvojnásobil a do mozku přišel impulz o nebezpečí selhání. Krev pulzovala v žilách a roznášela ohromné množství hormonů. Tělo začalo vyhrožovat zhroucením. Začal jsem se přemlouvat k nějakému činu. Měl jsem jen dvě možnosti, dobrou a špatnou. Doufal jsem, že se rozhodnu správně. Políbil jsem ji a ona se usmála.
V tu chvíli jsem zpozoroval, jak se jeden z těch se mnou nastoupivších lidí zvedl ze své sedačky, přistoupil k nejbližšímu spolucestujícímu, vyndal jakýsi odznak a se zákeřným úsměvem pravil: „Mohl byste mi ukázat vaši jízdenku?“ Zamrazilo mě v zádech. Můj lístek byl zatím stále v hlubinách prodejního automatu. Revizor přistoupil k dalšímu cestujícímu. Začal jsem přemýšlet, můj mozek se rozjel na plné obrátky. Se svým problémem jsem obeznámil mou nově nalezenou partnerku. Odhalila mi, že její situace je stejně svízelná. Ulevilo se mi, nebyl jsem v takto kritické situaci sám a víc hlav víc ví. Společný nepřítel všech černých pasažérů se posunul o osobu blíž. Zbýval už jen poslední člověk a pak jsme na řadě my. Naklonil jsem se ke své přítelkyni a začal jí líbat. Kontrolor se obrátil naším směrem a vykročil. Poznal jsem sílu nepřímé úměrnosti. S klesající vzdáleností rostl můj neklid. Po pár vteřinách se má poloha na grafu nervozity přemístila do velmi vysokých hodnot na ose ypsilon. Minul nás bez povšimnutí a začal se věnovat lidem za námi. Nechápal jsem. Vozidlo metra dorazilo na zastávku a zastavilo. S velkou úlevou jsme se vyhrnuli ven a rozeběhli se k nejbližšímu automatu. Zde jsme se radostí objali a ulevili našemu svědomí splněním hlavní podmínky přepravního řádu.
Po zakoupení jízdenky jsme již cestovali klidně a jinak hojně se vyskytující zaměstnance Pražských dopravních podniků jsme už nepotkali. Celý můj výlet do hlavního města tak skončil vcelku úspěšně, vše důležité jsem zvládl a navíc jsem se domů nevrátil sám, ale s milou slečnou po mém boku.

---