Každodenní stereotyp???-tentokrát ne...

                 Každodenní stereotyp??? – tentokrát ne…

          Je sedm hodin ráno 22. prosince. Jedu autobusem směr Praha. Jako každý den se tu nedá ani pohnout. Lidé stojí namačkáni jeden vedle druhého. Na každé zastávce nastupují další a další cestující. Řidič zatím nikoho neodmítl a každý se nějak záhadně dostal už do tak plného autobusu. Došla jsem k závěru, že je zřejmě nafukovací. Šťastlivci, kteří si pro sebe ukořistili nějakou volnou sedačku, spokojeně podřimují. Dalo by se říct, že se jedná o každodenní stereotyp. Ale není to pravda. Dneska je to jiné. Snažím se přijít na to, čím to je…

          Venku sněží, na okna autobusu dopadají křišťálové vločky a všechno je pokryto bílou sněhovou přikrývkou. Na domech a v oknech panelových domů je spousta barevných světýlek a tu a tam se dá zahlédnout i vánoční stromeček. I v očích lidí je taková zvláštní podivná jiskra.  Jakási skrytá radost. V rádiu zrovna hrají Purpuru „ Cítím to tajemné kouzlo Vánoc…“ doznívají slova. Ale myšlenka zůstává dál. Teď už tomu rozumím. Jsou Vánoce…