Velké vítězství

Den začal, ostatně jako včera, velmi chladným podzimním ránem. Dick jako vždy pomalu rozlepil své levé a v zápětí i pravé oko a začal svůj každodenní vstávací rituál. Ten spočíval v tom, že vždy přibližně po dobu dvou hodin po probuzení upřeně zíral na strop a patrně ve snaze ho zhypnotizovat neustále dokola opakoval slůvka typu "Jestli ten zatracenej kohout okamžitě nepřestane vřískat, tak ho nechám, namouduši, vykastrovat!", po té vždy obvykle následovalo ještě několik poznámek k začínajícímu dni - které ale většinou nijak zvlášť neoplývaly citovatelnými výrazy... Dnes to však bylo trošku jinak. Dickovy dalo docela nemálo práce přijít na to, co hernajs na tomhle ránu nesedí. Až teprve po první hodině, kdy se marně pokoušel zaostřit na strop, zjistil že tahle místnost vůbec žádný strop nemá a že už tady dýl jak hodinu civí do koruny nějakého - pravda celkem košatého - kaštanu. To ho však ani zdaleka nepřekvapilo tak, jako skutečnost že se vůbec nemohl pohnout. Zkusil pohnout hlavou, ale bez odezvy. Pokusil se pohnout rukou. Nic. Toto vyzkoušel provést se všemi svými údy - se stejným výsledkem. Dokonce už se mu ani nepovedlo znovu zavřít oči. Po tomto poměrně zneklidňujícím zjištění počkal ještě asi deset minut, až všechny informace, které tak narychlo načerpal, zaujmou svá místa v těch správných mozkových závitech a patřičně se urovnají. Když konečně dospěl k vyhodnocení dnešního neobvyklého rána, začal pomalu a zvesela propadat panice, která zvolna přecházela z mírného znepokojení až do nejtěžších stádií čiré, kristalické hrůzy. Z jeho hlubokého zamyšlení ho však znenadání vyrušil hluk nějaké šarvátky. Znělo to jako když se přibližně deset tisíc mužů ozbrojených meči, kopími, noži, vidličkami a štíty pokouší zmasakrovat stejně velký hlouček obdobně ozbrojených chlapíků. Zkrátka bitva jako vyšitá. Ani se nenadál a všude kolem něj začala pravá bitevní vřava. Viděl mnoho ozbrojených mužů, z nichž v mnohých dokonce poznával sousedy z okolních vesnic a chlapy se kterými vysedával každý večer v krčmě u korbele medoviny, kterak zasazují těžké rány druhé armádě drsně vyhlížejících barbarů. V jednom okamžiku zahlédl koutkem oka jen pár metrů od sebe proplachtit vzduchem něčí, těsně nad loktem, useknutou ruku. Přes tryskající krev, která za utnutou končetinou tvořila impozantní rudý oblouk, zahlédl Dick proti slunci překrásnou duhu. Zvláštní bylo, že než mu ta ruka úplně zmizela z dohledu, tak stále ještě docela urputně mávala mečem. Kdysi pravděpodobně opravdu velký válečník a zřejmě i původní majitel zmíněné končetiny se v příštím okamžiku po částech poskládal někam kousek od Dickovy hlavy. Jeho pokořitele však přerušil uprostřed vítězného pokřiku úder cepínem, který docela efektně rozmetal jeho hlavu po širokém okolí. Po tomto, a několika dalších divokých incidentech se celá vřava přesunula kousek stranou, kde pomalu slábla, až se po chvíli třeskot mečů a lámaných kostí změnil ve sténání raněných a umírajících mužů. A potom to zaslechl - vítězný popěvek v jeho rodném jazyce... Až nyní si Dick vzpomněl. Ještě včera přeci bojoval bok po boku s muži krále Roderika právě na téhle pláni, kde se snažili společnou silou zahnat armádu barbarských nájezdníků z dalekého severu vedenou Gruldem Ukrutným. Včera bitva nedopadla právě podle jejich představ a Roderikova armáda byla rozprášena. Zůstalo tady ležet spousta kamarádů. Až teď si Dick vzpomněl a uvědomil, proč tu leží i on. Ale dneska ti chlapi odvedli dobrou práci - museli brzy k ránu podniknout odvetný útok a rozsekali ty špinavý barbary na malinký kousky! Přeci jenom to všechno nebylo zase tak úplně zbytečné. "Tak sme přece jenom vyhráli!", řekl si Dick a jeho duše se pomalu vznesla nad bitevní pláň odkud se odebrala dlouhým tmavým tunelem za jasným světlem, které zářilo na jeho konci...

---