Ani písnička nepomohla

Za dlouhých večerů bloudila ulicemi…

Za dlouhých večerů vyšívala…

Za dlouhých večerů kreslila prsty na zamlžené sklo…

Za dlouhých večerů byla sama….

Erika byla malé děvče o které se nikdo nestaral, nikdo se o ní nezajímal. Jednou za den vychovatelka ze sirotčince zjistila, zda je Erika stále na živu. Pokaždé znuděně zvedla obočí. „Spratek jeden!“ dodala vždy s odplivnutím.

Erice bylo šest let, když se poprvé vydala sama do ulice. Jen se šla projít, což se jí rychle zalíbilo. Po čase procházením trávila většinu času. Prošla celým tím malým městečkem, znala každou špinavou uličku, každý kámen.

Bylo jí tehdy pouhých čtrnáct let, když už znala snad vše co jí na tomto světě mohlo potkat. Lásku, hněv i násilí. Ostatní kamarádky z domova už dávno odešli a živili se na ulici tím nejstarším řemeslem. Erika stále odolávala. Měla totiž něco více než všechny, měla naději. Na krku jí už od raného dětství, tedy co si pamatuje, visel malý medailon. Nevěděla od koho je, ani proč ho má, ale byl jejím celým majetkem. Stál jí už mnoho sil, dokonce krve. Byl ze zlata a nebyl jediné, které se líbil. Bránila ho však celým svým tělem. Nebylo to tak dávno co jí její spolubydlící pokusila uškrtit, aby se k medailonu dostala. Byl jí vším. Držel jí nad vodou a stále dodával odvahy a optimismu.

V den svých patnáctých narozenin dostala v sirotčinci malý kufřík se základním oblečením a troškou peněz a byla vystrčena ze dveří. Bylo zimní ráno.Procházela se po těch známých ulicích a nevěděla co bude dělat. Kam jít? Když se stmívalo posadila se na břeh špinavé řeky a zpívala písničku, kterou jí naučila její jediná kamarádka, která před dvěma lety zemřela. Byla sama, přesto nic nevzdávala. Zpívala a zpívala, doufaje, že si vžene trochu tepla do duše. V ruce tiskla malý medailon, těšila se z jeho lesku. Přikládala ho na tělo, šeptala mu svá nejtajnější přání, líbala ho. Byla zima, silný vítr….ani písnička nepomohla.