Luelle a Defrost

Kompozice ze slohu...chci podle toho napsat dlouhatááááánský příběh...jako kompozice to vyšlo na čtyři A4,ale jinak je to krátké...

„Tak a teď je čas na můj dárek. Zavři oči.“Poslechnu svého přítele a vyčkávám,co udělá. Najednou cítím, jak mi odhrnuje vlasy ze šíje a připíná něco na krk. Otevřu oči a sáhnu si na hrdlo. Ucítím kolečko z jakéhosi nerostu na kůžičce;nadšeně vstanu a běžím k zrcadlu.
„Ten je překrásný!!!“poctím přívěšek z tyrkysu pochvalou.
„Děkuji,lásko.“S vděčností políbím svého přítele.
„Je nádherný,věděl jsem,že ti bude slušet. Když na něj tak koukám,napadá mne jeden příběh,chceš ho slyšet?“
„Samozřejmě, miluju,když něco vyprávíš.“Urychleně zhasnu,zapálím svíčky a uvelebím se v náruči svého milovaného.

V dávných dobách,kdy lidé žili bez jediného Boha a věřili na upíry a podobné bytosti,se udál příběh Defrosta a Luelle.
Defrost spokojeně žil se svými rodiči a netušil,jak dokáže být život krutý. Jednoho večera se jeho milovaná rodina ocitla ve smrtelném nebezpečí. Napadli je Siccové-upíři. Defrost byl velmi mladý,vždyť zažil pouze šestnáct zim,ale i přes značné mládí se mu podařilo uprchnout. Myslel si,že je v bezpečí,ale najednou uslyšel kroky. Siccové si ho našli a udělali z něho jednoho z nich. Defrost se ovšem bránil osudu upíra a postupem času se naučil bestii v sobě ovládat. Stával se z něj opět člověk,ke svému přežití nepotřeboval tolik krve a časem mu přestaly vadit paprsky zlatého kotouče,jenž pluje po modré obloze. Jak čas plynul,jeho vzhled se měnil-dospíval. Byl skoro stejný jako jiní muži-miloval ženy,víno a boj. Ve třiceti letech však stárnutí ustalo. O dvacet let později vypadal jako muž na vrcholu svých sil a také jím byl. Putoval po světě a hledal vrahy své rodiny-chtěl pomstu.
Jednoho dne ustal ve svých strastiplných cestách a zamířil k místu odpočinku. Místo odpočinku je překrásná mýtinka uprostřed lesa. Zde odpočívá každá bytost,ať je to člověk,trpaslík,upír,či vznešený elf.
Tentokrát ho doprovázel přítel;puma,jíž zachránil život. Oba leželi u hřejivého ohně a poslouchali zážitky ostatních,když tu najednou...Objevila se náhle. K ohni přišla překrásná žena elfské krve. Zlaté vlasy jí sahají po pás,hluboké modré oči se dívají poněkud smutně,ale krásu tím neztrácejí,její oděv napovídá urozenému původu.
„Vítej,krásná neznámá...“oslovil Defrost příchozí.
„Jsem Luelle a hledám pomoc.“
„Jen se svěř. Já jsem Defrost,tohle je Deskantar.“Ukázal na pumu,jenž si líně užívala hřejivých plamenů.
Luelle vyprávěla svůj smutný příběh. Příběh o útěku z domova,protože ji otec nutil provdat se za jednoho z Sicců.
Při dlouhém večeru oba zjistili,že jsou si velmi blízcí a v Defrostově srdci vzplanul neznámý cit. I Luelle pocítila chvění a ve své nevinnosti si ho nedokázala vysvětlit.
Druhý den se společně vydali na cestu. Luelle si řekla,že Defrostovi pomůže svými kouzly a on jí snad dokáže dát domov,svou láskou.
Rozhodli se přenocovat v lese,po náročném dni byli oba unavení. Při rozdělaném ohni usnuli spánkem spravedlivých a netušili,že dnové Defrostovi pomsty se již brzy naplní...
Probudil se smích a Deskantarovo vrčení. Nad ohněm stál muž. Oděný celý do černého,jeho křídová pokožka mocně kontrastovala s havraními vlasy. Smál se a v otevřených ústech se leskly dva nezvykle velké špičáky.
„Myslela sis,že přede mnou utečeš?Jak jsi naivní!“zaburácel temný hlas.
„Ty!To není možné!Hledám tě celý svůj život.“
„Defroste,ty víš,kdo to je?“
„To je on!Vůdce těch,jenž mi zavraždili rodinu!“
„To je Sicco,za kterého jsem měla být provdána...“
Slova se opět ujal upír:„Ne měla,budeš!“
„To nikdy nedovolím!“Defrost vyskočil a tasil svůj meč.
„Tak ty mne chceš zabít?To nikdy nedokážeš!“řekl Sicco posměšně. Z hrdla se Deskantara se ozývalo temné vrčení a Defrostovy oči potemněly.
Upír k Luelle přiskočil a chystal se zmizet. Defrostova reakce byla blesková,čepel meče zabodl do Siccovy paže.
„Copak jsi se nic nenaučil?“Mávnutím ruky zranění zmizelo. Sicco se rozpřáhl,udeřil Defrosta a ten v bezvědomí klesl k zemi.
„Měl jsem ho zabít a nedávat mu dar věčného života. Nu co,svou chybu vzápětí napravím.“
„To ti nedovolím.“zaburácela Luelle a uchopila Defrostův meč do svých křehkých rukou.
„Snad si nemyslíš,že mne přemůžeš?“Sicco se smál a smál. Pravou rukou Luelle pustila meč a vzala do dlaně tyrkysový přívěšek,jež se jí houpal na krku. Zavřela oči a v neznámé řeči cosi říkala. V řeči,jenž už nikdo neznal,snad jen vítr,hory a les. V řeči starých elfských rodů. Zvedl se vítr,obloha se zatáhla černočernými oblaky. Zlaté Luelliny vlasy divoce vlály a ona vypadala,jako by bylo přítomné jen její tělo. Otevřela oči. Všude bylo ticho. Ve vzduchu cítit smrt. Ta nekompromisní černá dáma,která vyměřuje čas lidem,upírům i elfům,věděla,že této noci někdo zemře. Luelle pozvedla meč před svůj nevinný obličej. Omšelá barva železa zmizela. Meč byl najednou ze stříbra...

Oči jí divoce planou,je v nich odhodlání. V očích Sicca je prázdno,strach a obavy. Jeho reakce byla příliš pomalá. Luelle mu jedním rázným pohybem uťala hlavu. Upír se změnil v prach. Vítr ho odvál neznámo kam;spravedlnosti,bylo učiněno za dost. Luelle klesla vyčerpáním k zemi. Probudil ji Defrostův polibek.
„Jak jsi to dokázala?Jak mocné kouzlo jsi to přivolala?“Zaplavil ji otázkami,když stručně převyprávěla,co se událo.
„Láska. Nic jiného nemá takovou moc...“
Příběh Luelle a Defrosta zde nekončí,jen se zapomnělo,jak to bylo dál s elfskou kouzelnicí a jejím manželem. Ano,manželem,Luelle a Defrost se mohli vzít,protože z Defrosta byl opět člověk. Kdo ví,třeba ještě žijí někde mezi námi. Vždyť elfové jsou nesmrtelní a Luelle určitě znala spoustu kouzel,jak i Defrostovi zajistit věčné mládí.
„To byl krásný příběh.“
„Také ho mám moc rád.“
„Nemohu ti svou lásku dokázat tím,že zabij upíra,ale chtěla bych být jako Luelle.“
„Ty jsi taková...“Naše rty splynuly v polibek a já přemýšlela o příběhu elfky a upíra. V každém z nás je část Luelle a Defrosta a si zasloužíme stejnou lásku jako ti dva.
Já už tu svou našla....

---